Poznámka k popisům

Vážení čtenáři,
dlouho jsem váhal, zda se opět zapojit do taxonomické činnosti a opakovaně přivodit některým kolegům gymnofilům stav šílenství či přívaly radosti a upřímného veselí. Již jsem sám sobě sliboval, že nebudu dráždit hlavně ty gymnofily na jih od našich hranic, kteří vyrábějí nové popisy a kombinace jak na běžícím pásu, ale účast na sjezdu gymnofilů v Praze a následné shlédnutí CD se synonymií dle p. Papsche (asi u nás nikoho nemáme) mne přivedly ke zcela opačným myšlenkám. Navíc mi byla nabídnuta myšlenka na zveřejnění příspěvku v Gymnofilovi, ale s poznámkou "ne kritický". Je mi to líto, ale nemohu přistoupit na takovou podmínku, i když bych neměl v úmyslu pořádat výpady proti mým souputníkům v řádně vydávaném oběžníku. A jestliže jsem na něco reagoval před 3 lety možná poněkud nelibě, pak to bylo jenom po uveřejnění jistého článku v jistém oběžníku, veřejně daném do oběhu mezi veškeré obecenstvo. Když jsem žádal na jaře 2007 o uveřejnění jednoho příspěvku v jistém půlročně vydávaném oběžníku, bylo mi to odmítnuto a příspěvek označen za "hanobení". Takové osočení už i pro mne bylo silné kafe.
Při posledních popisech jsem sklidil úplnou vlnu tsunami kritiky, někdy až nechutné i od akademicky vzdělaných lidí. Je pozoruhodné, až kam může zajít zášť uvnitř mezi českými kaktusáři, zatímco popisy z němčiny jsou bezhlavě uznávány a tito pisatelé jsou u nás blahořečeni a vítáni s hlubokými poklonami, jako kdyby se u nás nemohl najít člověk schopný alespoň nějakého samostatného úsudku. Je zajímavé, jak zkušenější kaktusáři, a zvláště pak někteří zahraniční, umí překrucovat nomenklatorická pravidla podle toho, jak se jim to hodí. Například není nutné uložit exemplář holotypu v univerzitním herbariu, stačí je mít uložené i doma. Rozdíl je jen v tom, pokud vás někdo požádá o jejich shlédnutí, jste povinni mu vyhovět. Samozřejmě to nemusí být ve dvě hodiny v noci, na univerzitě vám také kdykoliv neotevřou. Srovnejte si, jaké myšlenky o uložení holotypu nám byly dlouhou dobu vnucovány, když dnes vidíme v Rakousku i u nás, že stačí k uložení sušený květ a sušená areola s trny! Pro mne jsou stále také platnými taxony Gymn. ferocior (Backbg.) Slaba a Gymn. ferox (Backbg.) Slaba, které odedávna patřily a dodnes patří podle silně lesklých semen do sekce Castellanosia F.Buxb. podrodu Microsemineum Schütz, tedy do příbuzenského okruhu Gymn. castellanosii Backbg. Hans Till píše ve svém odůvodnění zařazení taxonu pod Gymn. mostii (Gürke) Br. et R. o omylu dr. Slaby, já si však dovoluji tvrdit, že zde jde právě o jeden z největších omylů Hanse Tilla, když popletl rostlinu s podobným habitem pocházející z Cordoby.
Ve vydání AR s popisy, u kterých jsem byl účastníkem, je také popsáno Gymnocalycium miltii. V Rakousku uznáno pochopitelně nebylo – co bych nakonec mohl čekat po mé literární činnosti nikoli ve prospěch všech rakouských gymnofilů. A pokud jde o popis Gymn. miltii v AR, které tehdy jeden z významných pražských gymnofilů označil za "zhovadilost", tentýž pěstitel mi nedávno poslal rozlišovací znaky Gymn. miltii. A je mi dvojnásobným potěšením tyto poznatky publikovat nikoliv jen mou osobou. To by mohlo být považováno za nemístnou obhajobu mého jména, i když každý pochopitelně hájí to svoje. "Bližší košile než kabát", není snad pravda? Cituji: "Gymn. miltii se od Gymn. fischeri liší na první pohled: miltii má v době vegetace lesklou epidermis (fischeri matnou), trny jsou jehlovité, hnědé a hladké (fischeri šídlovité, šedé s hrubým povrchem), a květy se liší též – menší. kratší květní lůžko, krémová barva." Jmenovat tuto osobu nemohu, abych ji neuvrhl na pranýř kamenovaný těmi, kteří nemají v oblibě vše, co pochází od vydavatele AR. Tentýž pěstitel mi navrhoval, abychom u nás navrhovali jen nomen provizoria = nom. prov., a tím nechávali popisy pro zahraniční partnery. Proč bychom to dělali? Když zmiňuji rozdíly v květu, patrné okem střízlivého kaktusáře, nebudu se zde zabývat z toho vyplývajících rozdílů v podrobnější stavbě květu. Současně je nemám k dispozici, srovnávací řezy květů zhotovím až v létě. K neuznání Gymn. miltii mohu dodat pikantní záležitost, kdy mi bylo v zahraničí nabízeno popsání Gymn. miltii a já měl za tu slávu (a výdaje s popisem) zaplatit 7 tisíc šilinků. Já jsem však se svým jménem nechtěl kšeftovat a ještě tolik cálovat za tak pochybnou slávu.
Pro mne smutně končícím případem byl můj pokus o získání Gymn. miltii, které jsem v době popisu nevlastnil. Dostal jsem asi 12 nebo 15 ročních semenáčků a čekal a čekal, až konečně pokvetou. Požádal mne o tento taxon přední evropský gymnofil Jörg Piltz a rád jsem mu poslal několik mi darovaných semenáčků. Další rok Jörga Piltze navštívila skupina našich gymnofilů a přivezli sebou poznatek, že jsem Piltzovi nevěnoval Gymn. miltii, ale něco jiného. První chvíli mne popadla zlost a sdělil jsem Piltzovi, že Gymn. miltii od Milta musí být miltii a v tomto duchu jsem svoje dojmy prezentoval ve svém příspěvku do olomouckých www stránek. Koncem léta 2006 mi tyto darované skvosty konečně vykvetly a podařilo se mi získat jeden plod. Pak došlo na vyčistění semen po dozrání plodu, a nestačil jsem se divit: semena byla nádherně lesklá, čepičkovitá, no prostě Trichomosemineum jako hrom! Takže můj šlechetný dobrodinec mi nedaroval nezištně Gymn. miltii, ale nádherné formy Gymn. ochoterenai. Ať mi zkusí někdo říci, že to tyto osoby provedly nevědomky. Každého mohu ubezpečit, že přesvědčit mne o opaku se mu nepodaří. I kaktusářský život přináší stinné zážitky.
Nikdo mi nevezme moje hluboké přesvědčení, že někteří zahraniční gymnofilové uznávají taxony podle vysloveně osobních vztahů, nikoliv podle botanických rozdílností. Již z popisů miltii a fischeri je zřejmá velikost květů, zatímco když studuji popisy Gymn. ritterianum ssp. acentracanthum Berger a Gymn. jochumii Neuhuber s varietou jugum Neuhuber, zírám na zcela nicotné rozdíly. Gymn. jochumii se má lišit od Gymn. ritterianum ssp. acentracanthum mimo jiné větším perikarpem, rovnou základnou čnělky (pochopitelně patrnou jen při řezu!) a 12 laloky blizny (místo 7-11), a světlerůžovými (nikoliv tmavočervenými) prašníky (Antheren). K rozlišení druhu tedy stačí 1 lalok blizny a odstín červené barvy prašníků, což každý ví, že u tohoto okruhu mazanense – rhodantherum není až tak směrodatné, A varieta jugum se od Gymn. jochumii má lišit mimo jiné 7-9 laloky blizny (místo 12) (a nejsme zase zpět u acentracanthum?). Zdá se vám to podivné? No to snad ne.
Pokud se i v Eugendorfu ozvou hlasy proti čemukoliv, jsou vždy okamžitě smeteny se stolu. A nakonec proč ne – když němečtí gymnofilové již přes 10 let nevykazují v podstatě žádnou činnost. Posluchačů z našich řad bude vždy dost, a naše popisy budou označovány za mystifikace, apod. Co jen bych mohl říkat na popis velice pochybného taxonu Gymn. rauschii, který Rausch přivezl z Jižní Ameriky a tento taxon byl popsán jako druh, bez jakékoliv obecné znalosti místa výskytu. Navíc ještě nikomu se nepodařilo rostliny tohoto druhu sprášit čímkoliv. To je ale záležitost autora popisu. Nemyslím si, že by za to mohl Walter Rausch, kterého si velice vážím a který svůj život zasvětil vlastě práci pro kaktusářství. Navíc nedávno Hans Till popsal Gymnocalycium raineri, které má oproti Gymn. rauschii naopak zase jen samčí květy, semena asi nikdo nezná a bude se opět množit jen odnoži. Dost mne také mrzelo, že taxon Mediolobivia odehnalii někteří naši kaktusáři neuznali kvůli článku v německém časopisu KuaS pánů Gertela a Wahla (1/2004), kritizujícím popisy Haldy, zatímco se nedávno objevil článek v našem časopisu o "novém" Pyrrhocactus vertongenii, což je podruhé popsaný villcumensis, jak vymalovaný. Vždyť ne všechny názory za našimi hranicemi není nutné respektovat. Nikdo u nás však nechce publikovat názory dr. Detleva Metzinga a prof. Roberto Kieslinga z německého časopisu Kakteen und andere Sukkulenten, kde označují kombinace Wolfganga Papsche kolem tzv. Gymn. hyptiacanthum za neplatné, protože podle nomenklatorických pravidel ICBN nelze přeřazovat jednotlivé taxony na úrovni druhu z jednoho podrodu do druhého. Tento taxon patří k okruhu Gymn. uruguayense a nikoliv do podrodu Gymnocalycium (Ovatisemineum), jak se mylně domnívá Papsch.
Také se mi nelíbí oživovací procedury různých starých taxonů z kaktusářského hřbitova, jako například Echinocactus reductus a dalších. Asi některým badatelům dělá dobře pocit převtělení se v jakéhosi Sherlocka Holmese, jenže zde se již žádné otisky získat nedají. Obrázek Etus reductus Pfeiffera z roku 1846 se dá označit jedině jménem Gymn. gibbosum nigrum s velmi silnými trny, zatímco obrázek téhož z Curtis Botanical Magazine z roku 1849 se dá označit jako Trichocereus pasacana než jakékoliv gymnocalycium. Taktéž obrázek Etus leeanus v téže publikaci může být při troše fantazie cokoliv. Proto jsme taxony z oblasti Patagonie popsali raději pod Gymn. gibbosum, protože žádné Gymn. reductum podle mého názoru do současného gymnofilství nepatří. Důsledkem je na druhé straně možnost spatřit různé nabídky semen, které jsou "přereduktované" či "přeštukertiované" a nic kloudného z toho nevzejde.
Pan dr. Tománek se tázal před pár lety v Gymnofilu, proč jsme nové popisy neprojednali s redakčními radami. Mohu jen zopakovat moji odpověď ze soukromé korespondence: Pokud má kdokoliv v plánu popsat nový taxon, musí vše držet v tajnosti. Pan dr. Tománek si velice váží dr. Schütze. Já jsem s dr. Schützem spolupracoval mnoho let a nejen že si ho velice vážím pro jeho odbornost a velkou schopnost vyvodit vlastní závěry, ale gymnofilství pod jeho vedením považuji za zlatou éru tohoto oboru. Vzpomínám si na případ, kdy se mi dr. Schütz svěřil s plánem popsat Gymn. piltziorum. Já jsem neměl nic lepšího na práci, než se informovat u p. Piltze. Jak mi pak dr. Schütz vyčinil, že "takové plány se nevyzrazují!"
Při jednom ze sjezdů notofilů v Litovli mi jeden z účastníků při prohlídce pařenišť s nelibostí naznačil: "Jeden to najde, druhý to popíše". Je to tak – zvláště když nálezce není ochoten nic popsat. Ale nejsme v tom průkopníci – jen si vzpomeňme na popisy Gymn. eurypleurum, paediophilum, piltziorum, moserianum, z poslední doby castellanosii rigidum, a v podstatě všechny popisy do roku 1970.
K popisu Gymn. damsii ssp. evae je stále stavěn pochybný taxon Gymn. joossensianum. Gymn. damsii ssp. evae má morfologicky i geograficky nejblíž taxonu tucavocense, Gymn. joossensianum podle zdrojů ze starší literatury odpovídá nejvíce Gymn. anisitsii či damsii, formám pocházejících nyní z oblasti letiště Concepcion (areál Gymn. anisitsii STO 1230), kde vlastně začínali a také končili průkopníci výzkumu tohoto rodu v terénu. Oblasti s výskytem taxonů tucavocense, evae, rotundulum, centrispinum a torulosum byly kolem roku 1900 naprosto neznámým územím, odkud i tak nebylo návratu. A tato území jsou od Concepcion vzdálena 500 km vzdušnou čarou. To ale nelze vysvětlit badatelům, kteří to vysvětlit nechtějí. V tomto názoru mne utvrzuje i velmi pěkná fotografie Gymn. joossensianum č. 3 na straně 288 v rakouském Gymnocalycium 12 (2) 1999, rostlina s růžovými květy má ostrá žebra rozdělená velmi hlubokými příčnými zářezy do úzkých bradovitých hrbolců, blíží se skutečně formám Gymn. anisitsii typ, pro lepší představu zmíním, že je podobná krátkotrnnému Gymn. pungens. A jelikož autorem fotografie je Wolfgang Papsch, je pro mne zcela nepochopitelné , jak může stavět takovou rostlinu ke zcela odlišným taxonům tucavocense a evae.
Popisovací činnost rakouských gymnofilů schvaluji, jen by mi nevadilo více tolerance k cizím popisům. Pokud však budou pokračovat tímto tempem, aby při Vídeňské univerzitě postavili novou halu pro uskladnění herbárních položek.
Závěrem je třeba konstatovat, že naše společná záliba pěstování gymnokalycií sdružuje čím dál méně zájemců, tak jako nakonec ve všech hobby oborech. Je nanejvýš zajímavé, že případné spory týkající se hodnocení taxonů zajímá snad ani ne 50 zasvěcených osob v Česku, Rakousku, Německu a dnes i v Rusku dohromady. Jinak ostatním obyvatelům jsou naše problémy naprosto cizí a nepřináší jim sebemenší uspokojení jejich tužeb. A v Argentině a dalších státech s výskytem gymnokalycií ani nemluvě. Je to něco podobného, kdyby nám kdokoliv z Buenos Aires mluvil do kopřiv a jejich výskytu kolem popelnic a jiného nábytku potřebnému k našemu bytí.
Vždy se mi líbila požadovaná důslednost v popisech rostlin, co kdo sbíral, kde, kdy (on tam nebyl!) a podobné záležitosti. V dnešní době hodnotím kladně ty cestovatele za kaktusy, o kterých se našinec dozví až po jejich návratu. A to prosím neznamená, že tam takový cestovatel musí plenit naleziště rostlin či papoušků. Nikdo však nestojí o uvítací výbor v Ruzyni a následné rentgenové prohlídky, zda v mezipatře umělého chrupu nepašuje areolu víceméně vzácné rostliny. Údaje o nalezištích a poměrech na nich mohou sloužit k poznání přírodních poměrů daného místa, nebo naopak zatajení těchto údajů vede k ochraně rostlin, které již nezachrání nic před hladem domorodého stále početnějšího obyvatelstva.