Letní putování za gymnofily po Evropě

Na jaře roku 2002 jsme s přáteli ing. Spurným a ing. Jiránkem konstatovali, ze letos v létě to bude již 5 let, kdy jsme se naposledy rozjeli Evropou a navštívili tehdy sbírky kaktusů přátel Jörga Piltze a Klause Bileta v Německu a Ludwiga Berchta v Holandsku. Dostal jsem za úkol zkusit domluvit návštěvu v Belgii, kde si již 27 let koresponduji s dr. Edmondem Crombezem, který je činný v belgickém spolku gymnofilů.

Čas běžel, zařizování a výměna dopisů bezchybně fungovala, až jsme tu měli červenec a balil jsem se svým synem Radkem zavazadla a uháněli jsme z Moravy pravidelně zpožděným rychlíkem do Prahy. Zde jsme po doplnění sil v hostinci U Fleků s dobrým českým pivem za německé ceny přenocovali a ráno krásného červencového dne vyjeli vozem př. ing. Jiránka na dlouhou cestu přes Německo do Dürenu k přátelům Jörgovi a Brigitě Piltzovým, kam jsme dorazili okolo 16. hodiny.

Za pět let se sbírka manželů Piltzových opět poněkud rozrostla, byl postaven nový skleník pro sbírkové rostliny rostliny rozměrů asi 20x20 m, starší skleník zůstal celý pro prodejní sortiment. Lze zakoupit po výběru z velkého množství semenáčů i velkých rostlin, avšak při našem kurzu koruny k euru pro nás nějaké nákupy ani nemají význam, i kdyby bylo možné rostliny převážet. No ano, je to ale u nás láce, semenáče za 6-10 korunek! Mzdy raději srovnávat nebudu, abych čtenáře hned na začátku článku neranil. Je možné zde koupit i „novinku“ Gymnocalycium gaponií, což je zase cosi z okruhu Gymn. Amerhauserí, čím se však tyto „taxony“ liší od Gymnocalycium baldianum v. albiflorum, se mi po mnohaletém bedlivém bádání nepodařilo zjistit, jakékoliv rozdíly pro druhové opodstatnění se mi nepodařilo pozorovat.

Více jsme se věnovali prohlídce sbírkového skleníku, který obhospodařuje Jörg Piltz a kde jsou produkována i semena. Moji pozornost zaujala skupina pod bývalým provizorním jménem Gymnocalycium lepidum, které chtěl Jörg Piltz popsat, ale bylo honem honem popsáno v Rakousku jako Gymnocalycium poeschlii. Taktéž byly k vidění novinky Gymnocalycium angelae z okruhu Gymnocalycium denudatuma Gymnocalycium chcoense z příbuzenství Gymnocalycium paediophilum – chiquitanum. Posledně jmenované se nám podařilo vyškemrat v semenech. Večer jsme pak strávili v příjemné společnosti ,anželů Piltzových v dlouhé diskusi o různých zajímavostech z rodu Gymnocalycium. Například bylo popsáno v americkém časopisu C.&S.J. skupinou autorů pod vedením p. Detleva Metzinga Gymnocalycium robustum, což je vlastně neplatně popsaný neotyp p. Tilla Gymnocalycium quehlianum, a znamenitě jsme se při tom pobavili. Takže Gymnocalycium quehlianum v současné době neexistuje. Ráno jsme nikde nespěchali, opět jsme si prohlédli skleníky a poseděli při kávičce s paní Brigitte Piltzovou.

Posezení před sbírkovým skleníčkem pana Piltze - zleva: Jörg Piltz, Radek Milt, Ivan Milt, ing. Václav Jiránek

Před polednem jsme se rozjeli vstříc dalším cílům směrem na Lucembursko s úmyslem prohlédnout si hlavní město Luxemburg, abychom nehleděli jen na kaktusy a docela se z nich nezbláznili. Po krátké prohlídce tohoto půvabného města jsme odpoledne pokračovali přes východní kopcovitou a lesnatou část Belgie, Eupen a Malmédy, proslulá to města z první světové války. Večer jsme pak dojeli do západobelgického městečka Houthulst, kde jsme byli očekáváni p. dr. Edmondem Crombezem, jeho manželkou a dcerou Leen. Belgická architektura je zajímavá tím, že rodinné domky jsou neomítnuté z purpurových cihel, vnitřní obytná část domů bývá hodně prodlouženo do zadního traktu, uprostřed je jakési atrium s proskleným stropem, kde bývá bětšinou jídelna. Omítka není potřeba, v zimě teplota jen výjimečně klesá díky přímořskému klimatu pod bod mrazu. Poslední zimu jim prý napadal sníh jen jednou a hned roztál. Och, jak jsem jim záviděl, když jsem si zavzpomínal na častý úklid a nadávání na to bíle svinstvo, které je dobré jen pro nějaké šílence na dvou prknech, kteří jezdí devastovat svahy našich v létě milých hor.

Večer jsme prožili posezením s rodinou p. dr. Crombeze, provázeném ochutnávkou mnoha druhů belgických piv. Měli jsme si hodně co vykládat, vždyť jsme se viděli poprvé po 27leté korespondenci. Ještě večer jsme si prohlédli skleník, protože Belgie pro svoji severnější polohu má delší dobu světla večer. Skleník je plný gymnocalycií, ovšem pokud by se p. Crombez pustil do přesazování, musel by zasklenou plochu zdvojnásobit.

Další den našeho zahraničního turné jsme vyjeli na plánované prohlídky sbírek belgických gymnofilů, které nám domluvil p Crombez. Jako prvního jsme navštívili pana učitele Andrého Houthoofda v Moorslede. Ve skleníku je řada velice urostlých gymen v pravděpodobně velmi výživné kompostové zemině. Pan Houthoofd velmi rád roubuje, ale na silné cereusy všech možných druhů vysoké 180-220 cm, ovšem na Cleistocactus strausii se prý těžko roubuje! Roubuje hlavně pomalu rostoucí kaktusy jako jsou například Eriosyce, které ve velikosti lidské hlavy mají 7 let od výsevu! Protože takto roubované rostliny pro svoji hmotnost těžkou udrží rovnováhu, jsou asi 20 cm nad rouby nataženy silné dráty a k nim rostliny přivázány provázky, jako trenýrky na prádelní šňůře. Venku u domku je zasazen vzrostlý banánovník, který se na zimu zabalí do folie. Takto zde přezimuje řada druhů květin, které u nás venku nevydrží. A když jednou za 10 let něco zmrzne, no tak se vysadí nové kytičky.

Návštěva v Moorslede - zleva: ing. Václav Jiránek, André Houthoofd, dr. Edmond Crombez

Poté jsme se rozjeli k velmi očekávané návštěvě, jaká se každému nepodaří, u pana továrníka Jaquese Lamberta. Již příjezd do areálu jeho obydlí připomínající spíš venkovské šlechtické sídlo nás překvapil, když jsme po průjezdu branou zatočili na soukromém kruhovém objezdu uprostřed s vzrostlým listnatým stromem. Pan Lambert nás po přivítání zavedl za dům, kde má v rozsáhlém parku připomínajícím olomouckou Floru malý skleník s kaktusy, které si výhradně sám nasbíral na mnoha cestách po Argentině, na kterých měl k dispozici taxík. Opět jsme vyslechli řadu zajímavých názorů, značně se lišících od taxonomické činnosti našich rakouských přátel. Pak jsme byli pozvání do obývacího salonu a jelikož pan Lambert je majitelem pivovaru, ochutnali jsme i ten nejlepší dvouletý ležák z jeho produkce. Jeho cena nám raději nebyla sdělena.

Ve skleníku pana Lamberta - zleva: dr. Edmond Crombez, Radek Milt, ing. Václav Jiránek, ing. Jiří Spurný, Jacques Lambert


Ve skleníku pana Lamberta - zleva: Radek Milt, ing. Václav Jiránek, ing. Jiří Spurný, Jacques Lambert

Kolem poledne jsme se přemístili takřka k pobřeží Severního moře do Oudenburgu blízko belgického přístavu Ostende. Zde žije se svou partnerkou pan Dirk Vanbiervliet. Na zahradě má velký velice pěkný prostorný skleník s velmi zdařile esteticky upravenou sbírkou. Pan Vanbiervliet má velmi hezkou sbírku gymnokalycií, ale i dalších jihoamerických rodů a také mexických kaktusů. Majitel vydává také obsáhlé seznamy semen – kdo bude mít zájem, pošlu adresu. Je také v osobním styku s panem Prestlém a zde jsem také poprvé viděl rostliny z okruhu Gymnocalycium urugayenese a denudatum se sběratelskými čísli Prestlého. Zde jsme doplnili v zahradním posezení tekutiny a požili něco k snědku.

A abychom se zase něco poučili, přemístili jsme se do proslulého belgického města Bruggy a tam strávili odpoledne a podvečer prohlídkou historického centra a projížďkou na lodi po městských průplavech připomínajících ty v Benátkách. Průvodci na loďkách hovoří čtyřmi jazyky, ale česky meuměli. Chci ještě zdůraznit, že znalost jazyků je zřejmá i v těch obyčejnějších obchodech. Prohlídka města byla pochopitelně spojena s prohlídkou čokoláderií a nákupem výtečné a proslulé (a taky pěkně drahé) belgické čokolády pro naše blízké v české republice – děti, manželky, babičky a milenky. Detektiva Hercule Poirota jsme však nepotkali.

Posledního rána jsme se rozloučili a poděkovali za příjemné strávení našeho pobytu a vyrazili na celodenní cestu přes Brusel, část Holandska a s několika zastávkami v Německu směrem na Prahu. Na německých dálnicích se žádná zácpa nekonala, nás nic takového taky nepotkalo a tak jsme zdárně v 7 hodin večer dorazili do Prahy. Večer jsme ještě stačili zkontrolovat neustále obohacovanou sbírku př. ing. Jiránka, kterou hlídají dva obrovští psi, připomínající svou velikostí Baskervilské bestie z detektivky o Šerlokovi Holmesovi. A protože dohody CITES nám nedovolují vozit rostliny ze zahraničí, tak jsme si alespoň něco dovezli od př. ing. Jiránka. Naši cestu jsme velmi kladně zhodnotili a konstatovali jsme, že takový výlet je lepší než se celí zpocení plahočit po kopcích někde v Čile nebo Bolívii a trnout strachy z očekávaného průseru hned na letišti v naší milované vlasti. A to ještě v těchto končinách bez hospůdek!