Zimní přípravy na výsevy

Na členské schůzi olomouckých kaktusářů ve Vlastivědném muzeu v sobotu 5.11.2005 přednášel p. ing. Josef Odehnal z Brna o své poslední cestě do USA. Podnětem jeho cesty byly zprávy z USA o mimořádně na dešťové srážky příznivém jaru na stanovištích kaktusů. Nakonec o tom jsme se mohli přesvědčit v televizi, když po několika letech bylo zalité květy i pověstné Údolí smrti, kde před více jak sto lety honili zločince Winnetou a Šolc Otrhend.

Josef Odehnal se zmínil v krátkosti také o výsevech, kdy semena dovezená ze zahraničí klíčí dobře i po několika letech za předpokladu správného uskladnění. To mne přimělo k dalším úvahám, o kterých bych se zde chtěl zmínit a i o jiných zážitcích kaktusáře za rok 2005.

Ale nejprve k výsevům. Někteří kaktusáři zimní nečinnost nemohou vydržet a vysévají již v prosinci pod zářivky. S tím zkušenosti nemám, vysévám až v březnu, kdy spoléhám na vydatnost slunečního záření. Ve dne se výsevy ve skleníku znamenitě přehřívají, v noci pak teplota klesá na pokojový normál. A jsem přesvědčen o tom, že takto vypěstované semenáčky svoje na podzim seté „zářivkové“ kamarády doženou. Byla též na schůzi vyslovena domněnka vysévat před úplňkem – mohu to jen potvrdit. Musím však zdůraznit čistotu semen – všechna semínka hned po sklizni peru dle receptu dr. Schütze: semínka do kapesníku, vyprat pod tekoucí vlažnou vodou a nechat uschnout – zda na slunci nebo ve stínu, je již jedno, záleží na tom, jak spěcháte. Zcela zásadně však nesouhlasím s názorem Hanse Tilla, že praná semena špatně klíčí. Pokud semena skutečně špatně klíčí, tak jde o špatné uskladnění semen po sklizni nebo dlouhodobé uchovávání plodů v krabičkách a různých polozavřených dózičkách za účelem „dokonalého vyzrání“, kdy jsou již semena natolik prostoupena plísněmi a jinými škodlivinami provázejících lidské činění, že je již zbytečné je vůbec set. Já semena nejenom všechna peru, ale při výsevu ještě mořím mořidlem. Vysévám do sterilního substrátu, asi 2/3 zahradní zeminy a 1/3 říčního písku, vše jemného zrnění asi do 1 mm. Z písku pochopitelně odstraním tu nejjemnější moučnou složku, aby z výsevu nebyl beton. Steriluji již leta jedině v troubě. Manželka sice nadává, že to smrdí, ale vždy jí doporučím, ať jde pracovat k policii jako slídič.

Zálivka výsevů se taktéž děje jedině převařenou vodou, takže se snažím vše dělat tak, abych možnost výskytu plísní snížil na minimum. Vysévám do krabic se 20 – 60 políčky, porce tak jak je mám k dispozici 25 – 200 semen, krabici mám přikrytou sklem. Vzácnější drudy vysévám do zavařovacích sklenic dle Fleischerovy metody. Jedinou nevýhodou mých výsevů na sluníčku je občasný výskyt řas, ovšem s těmi se asi člověk musí smířit tak jako s poznámkami manželky či tzv.“ politologů a analytiků“ v rozhlasu. O osvitu se nebudu zmiňovat, to vyplývá z postavení mých výsevů na slunci.

Pokud jde o klíčivost kaktusových semen, je to problematika široká a mohli bychom se setkat s různorodými zkušenostmi podle toho, který kaktusář se specializuje na jaký rod. Za extrémy lze považovat umění donutit klíčit sklerokaktusy, ale já pěstuji většinou gymnokalycia, tedy jednodušší obor, a toho se také budu držet. Klíčivost se pohybuje od 60 do 100 % a semenáčky pikíruji po 1 až 3 měsících. Jsou však v rodu Gymnocalycium 2 podrody, které jsou vyjímečné. Podrod Muscosemineum, tedy nám známý okruh Gymn. mihanovichii, damsii, megatae, atd. Druhy tohoto podrodu vysévám zásadně do sklenic, protože dost často dojde k vyklíčení až dalším rokem, a to třeba i 100 %. Druhým podrodem je Pirisemineum, tedy okrum Gymn. zegarrae a pflanzii. Zatímco Gymn. zegarrae, riograndense a millaresii vysévané do sklenic celkem spolehlivě klíčí, ale jen pomalu první rok rostou, okruh Gymn. pflanzii je naprosto nevyzpytatelný. Někdy se výsevy nedaří několik let, z toho najednou vyklíčí jeden výsev z osmi v daném roce. Tak se mi předloni vůbec poprvé podařilo vypěstovat pár semenáčků Gymn. pflanzii ssp. paraguayense, krásné rostliny se žlutozelenou epidermis a svítivě červenohnědými trny. To pak má pěstitel radost, ale to nebývá vždycky. Semínka okruhu Gymn. pflanzii jsou drobná jako semínka parodií, ale drží si klíčivost i 10 let a pak si vyklíčí, když se jim zachce.

Snad se mi podařilo shrnout vše o klíčivosti a tím i o úspěšnosti výsevú, tak jak jsem to poznal sám na nejednom svém úspěchu, ale i řadě zklamání a nadávání na sebe samotného. Výše uvedené poznatky může ovlivnit kaktusář, který vysévá, ale některé věci ovlivnit nemůže. Je tady ještě ten hlavní zádrhel v klíčivosti semen, a to je klíčivost neboli vitalita obsažená v semenech samotných, a to jim je dáno mateřskými rostlinami, na kterých plody zrály, ale ještě lépe řečeno podmínkami, ve kterých jsou rostliny prudukující semena pěstovány. Podstatné je, co rostlinám dává majitel sbírky, který vám pak semínka nabídne k prodeji. Uvidíte sbírky, kde si rostliny libují ve sklenících nebo v pařeništích, a uvidíte sbírky, kde jsou rostliny na regálech pod ovocnými stromy. Hlavní příčinou problémů je pak nedostatek místa pro zimní uskladnění rostlin a tudíž nemožnost během letního období tyto kaktusy příliš zalévat, přesazovat a natož ještě hnojit, protože by měly přírůstky a nebylo by je kde dát. A nemohu se ubránit potvrzení starého lidového rčení, že „z hovínka se bič neuplete“. Veškeré moje zkušenosti tomu nasvědčují – prostě když chudák rostlina nemá z čeho, tak kvalitní semínka neudělá. Zde musím zmínit i některé reference na zahraniční firmy, kde šlo o domněle stará semena, ale podle mého názoru šlo opět o výživu matečních rostlin. O tom by mohl kdysi vyprávět p. Šuba z Týnečka, když do substrátu přidával hnůj a rostliny měly z čeho růst.

Po úspěšném výsevu samozřejmě přichází pikírování semenáčků. Osvědčilo se mi tuto činnost provádět do vík z krabiček od nám všem známým nanukových dortů. Každý kaktusář se již musí sám rozhodnout, zda pikírovat do suchého nebo vlhkého substrátu. Jde spíš o technickou záležitost, ale hlavně pak semenáčky hned nezalévejte, jinak jich budete mít polovinu, nebo i méně. Ošetření chemikáliemi nechám na každém pěstiteli. Každý má své zkušenosti a chemie postupuje mílovými kroky. Já jsem nebyl nikdy velkým příznivcem chemie a jejich různých pachů, jen se mi líbil proces destilace, ovšem ne kaktusů, ale švestek, a jejich výsledný produkt. To však přináší problém pro pěstitele diskokaktusů, které kvetou večer, kdy se již pěstitel netrefí štětečkem na prašníky. Semenáčkům po pikírování trvá také nějaký ten den, než se jim uchytí kořenové vlášení a tím jsou schopné zařadit se do skleníku jako rovnocenní partneři starších rostlin. Při vedrech spotřebují více vody, ale pozor na přemokření (nikoliv vlhkost) při náhlém poklesu teploty. Větru dešti ještě neporučíme, ovšem předpovědi počasí se sledovat dají a tím můžeme mnohým škodám předcházet.

Dostal jsem se k semenáčkům po pikírování a pokud se mám zmínit o jejich následném růstu, musím zhodnotit hlavně minulý rok, tedy 2005. Kdo byl u mne na návštěvě ví, že můj skleníček je postaven na místě bývalého balkonu o rozměrech 3 x 3 m v 1. patře a je součástí obytné části domu. I když mám možnost větrat, nechávám raději otevřené dveře ze skleníku dovnitř domu, sice to ovlivňuje teplotu v obývacích místnostech, ale vždy připomínám rodině, ať se jde zahřát do skleníčku a nastřádá si teplo na zimu. Ve skleníku bývá ve stínu mezi 40 a 50 stupni Celsia, větráky mám zavřené a mohu potvrdit slova člověka znalého přírody, že kaktusy mají rády teplo. A věřte nevěřte, rostliny Gymn. Damsii multiproliferum, které jsou pověstné svojí „stínomilností“, nejenže rostou, ale bují na nejvrchnějším parapetu těsně pod sklem společně s ariokarpusy bez stínění, ale musí stát ve vodě! A nyní pár slov k tomu osudnému roku 2005. Všichni si pamatujeme, že loňský rok byl na počasí velmi nevydařený, velmi chladný duben a květen, semenáčky v pařeništi nebyly ve vegetaci ještě koncem května. Prázdniny mimo tři nebo čtyři dny velmi chladné, nic moc. Přírůstky semenáčků byly poloviční oproti jiným letům a rostliny, které kvetly jiné roky deseti květy, měly jen 2 – 3 květy, anebo nekvetly vůbec. Zkrátka a dobře, horší rok jsem snad s kaktusy nezažil. Semenáčky po pikírování umístím vždy na běžném parapetu ve výšce pasu, na jaře 2005 jsem dvě krabičky gymnokalycií umístil na vrchní parapet s ariáky. Zatímco jiné roky semenáčky gymnokalycií na běžném parapetu dorostou do průměru 1 – 1,5 cm, loni na stejném místě dorostly pouze do 0,5 cm a velikosti jiných let dosáhly semenáčky ve dvou krabičkách umístěných na vrchní „ariácké“ pozici! Mám na mysli semenáčky jednodo druhu gymnokalycií, pikírovaných do dvou krabiček, každá z nich umístěná v rozdílné výšce, od které se pak odvíjí teplota. Znovu musím připomenout, že semenáčky snesou pálící sluníčko za předpokladu příslušného přísunu vody.

Snad jsem čtenářům sdělil všechno. Vzpomínám si na začátky mého kaktusaření v Olomouci, když jsem koupil 2 semenáčky tehdy vzácného Gymnocalycium horridispinum od ing. Františka Pažouta při příležitosti jeho přednášky v muzeu. Mám je dodnes, jsou již sloupovité a musím je podpírat, ale když kvetou v příznivém počátku léta a mají každá 10 – 15 velkých růžových květů, je to paráda. Když takto kvetou, potěší to nejen srdce ale člověk si vzpomene na schůzi před 40 lety a taktéž na osoby zasloužilé o rozvoj kaktusářství, které již nejsou mezi námi. Přednášky ing. Pažouta byly velmi lákavé, provázené diapozitivy, a vzpomínka na tyto přednášky provází člověka po celý život, zvláště když si mohl obohatit sbírku koupí několika semenáčků z pověstného skleníku Papabolis v Praze. Pokud jsem vzpomněl tuto kaktusářskou kapacitu, nesmím zapomenout také na stálé olomoucké přednášející z vlastních řad olomouckého kroužku, hlavně např. RNDr. Karla Nováka z olomouckého Hejčína. Tento pěstitel se vždy ujal nevděčného úkolu zajistit program členské schůze bez diapozitivů na témata výsevy, pěstování, atd., kdy dokladování přednášky diapozitivy je problematické, a když členy více lákají přednášky s diáky pokud možno co nejvzdálenějších přednášejících. A nejenom to, když vám nabídne místní pěstitel Pelecyphoru asseliformis za 25,- Kč, tak se bude každý rozmýšlet. Zato na zájezdu do jakéhokoliv co možná nejvzdálenějšího města koupíme rádi totéž, ale za čtyřnásobnou cenu. Tak tomu bylo vždy, ať šlo o rok 1967, nebo nyní. Pamatuji si na zájezd do Pardubic k př. Vojtovi, kdy jsem si také něco dovezl, ale byl jsem hrdý nato, že je to od takové legendy kaktusářství, jakou př. Vojta bezesporu byl. Co udělal potom večer s utrženými penězy, je jeho věc. Zde dostal p. Nádvorník nadáno, že si vyrýpl pár neprodejných echinofossulokaktusů.

Ale abych se nevěnoval jen pěstitelské problematice, rád bych se podělil s mými zážitky kaktusářského života během roku 2005. V červnu jsem navštívil na pár hodin rakouského gymnofila Franze Strigla v tirolském Kufsteinu s mým synem Radkem. V Kufsteinu jsem byl pošesté, syn Radek počtvrté s tím, že jeho poslední návštěva se uskutečnila ve věku jeho 6 let, tedy v roce 1995. Kaktusy ve sbírce p. Strigla stále krásné, vztahy taktéž, jen to počasí odpovídalo loňskému roku. Franz Strigl velice rád vzpomíná na sjezd gymnofilů v olomouckém muzeu.

Přibližně ve stejné době se vydala skupina gymnofilů do Německa k Jörgu Piltzovi a jeho manželce v Dürenu poblíž nizozemských hranic. Účast na této akci jsem odmítl, pokud jede totiž tolik lidí, tak každý účastník chce sdělit svůj názor a v tolika lidech se těžko dostane ke slovu i přesto, že manželé Piltzovi jsou velmi tolerantní a mají pochopení i pro odlišné názory. Mrzí mne jen, že popsané Gymnocalycium miltii bylo některými účastníky tohoto výletu zpochybňováno, a to i těmi kaktusáři, kteří navštívili naleziště, rostliny si ale nezapamatovali a dnes asi ani nevědí, o co vůbec jde. Výsledkem je následná e-mailová korespondence mezi mnou a Jörgem Piltzem, co je vlastně Gymn. miltii a musím vysvětlovat, že Gymn. miltii dodané od Milta jsou rostliny autentické a že semenáčky nemusejí vypadat úplně tak, jako staré rostliny. A budete se divit, jak je obtížné udržet si důvěru člověka, který si všechno dvakrát ověřuje. Navíc je smutné, že tyto domněnky a zavádějící informace někdy i možná úmyslně živí někteří naši přední gymnofilové, kteří za udržení styků s bývalým Západem obětují i svoji důstojnost. Tak je také v Rakousku zpochybňováno Schützem popsané Gymnocalycium bicolor a když jsem pátral po tom, proč vlastně rakouští gymnofilové zpochybňují tento velice snadno definovatelný taxon, zhrozil jsem se nad jejich názory. Někdo jej dokonce považuje za formu Gymnocalycium prochazkianum!!! Prostě vůbec nevědí, o co jde – ale zkuste jim to vymluvit, když mají vždycky pravdu. Aspoň si to někteří z nich myslí.

Začátkem října také proletěla éterem zpráva, že zločinci z řad cestovatelů – sběratelů různých zájmových oborů České republiky zařadili naši zemi na druhé místo na světě hned za Tanzánií v Africe! Takže jsme zapadli mezi nejhorší podvodníky v obchodu s těmito proprietami. Stačí však bedlivě sledovat přednášky těch, kteří znají poměry na nalezištích sukulentních rostlin, a člověk si nutně musí utvořit obrázek o „ochraně“ rostlin v jejich domovině. Pak se nemůže dostat k jinému výsledku, než že naši pěstitelé a „odporní pašeráci“ spíš rostlinné druhy zachraňují, než že by jejich naleziště plenili. A naše druhé místo na světě není dle mého mínění výsledkem činnosti našich „bezcharakterních pašeráků“, ale spíš nezdolné píle hlavně těch, kteří si i po 15 letech po „revoluci“ libují v informování různých státních činovníků, kteří pak musí vyvíjet zvýšené úsilí v kontrole vzdušných linek z Ameriky a hledat v zavazadlech rostliny, které jsou v jejich domovině hromadně pleněny za účelem získání půdy pro uživení čím více početných rodin rozrůstajících se podle přikázání všelijakých zahalečů a šamanů s jezuitskými sklony ještě dnes se živících lidskou zabedněností.

Velmi rád čtu naše proslavené a v televizi opakované dílo „Dobrý voják Švejk“, přeložené do mnoha jazyků, ale nenáviděné u obdivovatelů dřívějšího státního útvaru Rakousko – Uhersko. Donekonečna obdivuji herce Jaroslava Marvana v roli šéfa četníků v obci v jižních Čechách, který velmi touží po medaili a je ochoten poslat nebohého Švejka na popraviště. Dnes již nejde o šibenici, ale povaha některým našincům zůstala. Nyní se v různých oborech zájmových činností udělují všelijaká vyznamenání, ale nejen v tomto ohledu by snad bylo možné udílet titul například „Zlatý Brettschneider“ či „Zlatý informátor“.

V létě 2005 se v Litovli uskutečnil sjezd notofilů z České republiky. ˇUčastníci navštívili i moji sbírku, večer jsem se na oplátku zúčastnil jejich sezení v litovelském hotelu Záložna. Byl jsem velmi mile překvapen. Kuchař hotelu se postaral o velmi kvalitní a cenově dostupné stravování, za tak chutnou a velejemnou svíčkovou mu patří složit velkou poklonu. I ubytování bylo ve velmi nízkých cenových relacích a nechci zde jmenovat provozovatele hotelu pro jeho skromnost a nezištnost. V klubovně hotelu pak proběhlo několik přednášek za účasti členů sdružení. Atmosféra byla velmi příjemná, večer vedl předseda sdružení ing. Stanislav Stuchlík a bylo předvedeno mnoho zdařilých snímků z nalezišť, hlavně z jihu Brazílie. A vlastně při komorním složení účastníků v klubovně mohly být také vysloveny různé názory, které by třebas na jiném sjezdu nenašly pochopení. Pracovní skupina notofilů inklinuje k užšímu pojetí druhu, či taxonu, a mám zato, že jde o správný přístup, kdy může dojít k rozlišení na základě jména a odborník se nemusí více ptát. Vyskytla se však rostlina, kde notofilové váhali a jeden z nich vyslovil názor: „Dejte to Haldovi, on to popíše!“ Jsem přesvědčen, že Josef Halda má v tomto oboru dobrou pověst, protože dovede popsat to, co je třeba zachovat pro další generace. Já bych zase mohl prohlásit, pokud bych chtěl určitou rostlinu uvrhnout do oblasti naprostého zapomnění: „ Dejte to jednomu kaktusáři v Brně, ten určitě nic nepopíše, a skončilo by to na smetišti kaktusářských dějin“.

V říjnu 2005 bylo konečně krásné počasí. Využil jsem babího léta a rozjel jsem se vlakem do Ostravy. Vlakem cestuji nejraději, aspoň nemusím jako v autě poslouchat omezené komentáře týkající se politické situace v zemi a povyšování se nad druhé osoby podle žebříčku společenského postavení a stavu poctivě vydělaného konta. I takové mohou být zkušenosti kaktusáře, než přijde nato, s kým vlastně cestuje. V Ostravě jsem navštívil milého přítele pana Emila Lukašíka a pod ořešákem při kávě jsme si velice pěkně popovídali. P. Lukašíkovi je přes 80 let, ale tabáček mu stále chutná. Má pěknou sbírku gymnokalycií ve skleníku asi 8 x 4 m, kterým se věnuje celou svoji kaktusářskou kariéru a v jeho věku mít tak skvělě fungující pamatování zaslouží obdiv.

Na Vánoce jsem dostal knihu Johna Pilbeama o rodu Ferocactus, krátce předtím vyšel speciál časopisu Kaktusy o ferokaktusech Dolní Kalifornie od Oldřicha Fencla. Ferokaktusy jsem měl vždycky v lásce a zvláště mi utkvěly v paměti ferokaktusy s jejich trny prosvícenými zapadajícím sluncem v přednáškách př. Josefa Odehnala. Před pár lety psal Jan Klikar o kvetení Ferocactus histrix. Na snímku je však pouze 10 – 15 letý semenáček. Mám jeden semenáček ve sbírce, který jsem sel na podzim roku 1966, bude mu letos tedy 40 let, dosáhl velikosti dýně, a kvete každým rokem až 30 květy. Dospělosti však dosahuje Ferocactus histrix (nebo chceteli Ferocactus electracanthus), až když mu začnou růst ostrá žebra, a to asi ve velikosti menší lidské hlavy. Když pak srovnám dřívější skazky o stáří ferokaktusů v některých sbírkách, dnes jim již nevěřím, že mají 100 let a víc. Stačí si vzpomenout na gruzóny v olomoucké Floře, o kolik povyrostly za 20 let. Přesto krásu otrnění ferokaktusů stále obdivuji a za nejvíc dekorativní považuji semenáčky do 10 let. Po tomto věku mohou nastat různé problémy např. z chladu hlavně u červeně trnitých ferokaktusů, jako Ferocactus gracilis, coloratus aj. Že snesou některé z nich chladno tvrdí ti, kdož jim dát teplo nemohou. Přesvědčil jsem se, že ferokaktusy mají rády obzvláště teplo, specielně pak Ferocactus haematacanthus (neplést s Ferocactus hamatacanthus) a Ferocactus lindsayi, kterým když teplo neposkytnete, tak se s nimi prostě rozloučíte. A zkuste to s „obyčejným“ Ferocactus acanthodes. Jednu rostlinu mám postavenou ve skleníku na horním parapetu, roste velmi krásně, je krásně vytrněná a až po letech jsem přišel nato proč. Květináč stojí totiž v rohu parapetu, který je vyvýšen a voda k němu přijde jen párkrát za rok.

Přeji vám příjemný kaktusářský rok 2006.