Ivan Milt: ROUBOVÁNÍ KAKTUSŮ

V kaktusářském světě je mnoho příznivců roubování, tak na druhé straně i odpůrců této pěstitelské methody. Roubované rostliny mnohdy ztrácejí svůj přirozený vzhled a dosahují rozměrů, kterých by v přírodě nebo v kultuře na vlastních kořenech nikdy nedocílily. Pokud se tedy přikloníme k roubování, musíme věděti proč: roubovanci rychleji rostou, někdy i podstatně výrazněji vytrňují, a v neposlední řadě v dospělosti několikanásobně vytvářejí květy a semena, to vše s ohledem na podložku, kterou jsme zvolili. Každý pěstitel má svoji oblíbenou podnož, někdy i dost neobvyklou, když si z vás mohou ostatní činit legraci: "Ten je schopen naroubovat hrušku na kaštan!" Zcela nejvitálnější podnoží je však bezesporu peireskie (zda Peireskiopsis nebo Peireskia, nebude zde botanicky rozebíráno), olistěný sukulent, velmi rychle rostoucí (při teple a dostatečné vláze), a roub vydatně vyživující. Proto si zde postup roubování přiblížíme.

Napřed si řekněmež něco o podnoži. Peireskie potřebuje k růstu hodně tepla, vody, a když má k tomu ještě přihnojení, tím lépe. I během zimy by nemělo dojít k úplnému vyschnutí substrátu, vždy musíme dbát na to, aby rostlinám vlivem sucha neopadaly listy. Pokud rostlinám opadají listy a zůstane jen stonek s trny, stávají se rostlinami nepoužitelnými. Uvědomme si, že listy jsou vlastně mimo kořání těmy orgány, které celou rostlinu vyživují přeměnou sluneční energie a tedy "táhnou", tedy posléze i roub. Pokud peireskie přeroste určitou výšku, stačí ji uřezat, ponořit do vody asi 1 – 2 cm hluboké a v letním období během asi týdne vytvoří kořínky a je tak vhodná k zasazení do substrátu. Mateční rostlina okamžitě tvoří z horních areol odnože, které při délce 5 – 10 cm lze opět odřezat a opět ve vodě zakořenit. Pro roubování volíme rostliny vždy zdravé, s kompletním olistěním z každé areoly, nikoliv aby stonek a jeho areoly vypadal jako noty na buben. Můžeme roubovat na nižší podnože s 10 listy, nebo také na 30 – 40 cm vysokou podnož – čím více listů, tím větší výkonnost podnože a tedy rychlejší růst roubu. Pokud byste chtěli roubovat na rostlinu s 2 – 3 listy, to rovnou můžete manželce ukrást smeták a naroubovat rostlinu na něj.

Nyní několik vět o podmínkách při roubování – tedy podmínkách pro zdárný srůst podnože a roubu. Kaktusy mají rády teplo a pro peireskie to platí dvojnásobně. Za teplotu minimální pro roubování považujeme asi 27°C (ve stínu), vlhkost pak musí být stoprocentní! Zkuste někdy vydržet hodinu po poledni za slunečného červencového dne v pěstírně peireskií př. Karla Kracíka. Většina z pěstitelů však takový skleník nemá a tak si pro tyto účely zhotovíme např. přenosný foliovník takových rozměrů, aby se nám do něj vlezl předpokládaný počet v tu chvíli roubovaných rostlin a přitom nám takové zařízení příliš nezavazelo a pokud možno bylo i pohodlně přenosné a nemuseli jsme volat na přemístění celou rodinu. Foliovník pak postavíme nejlépe na parapet ve skleníku, případně na podlahu v uličce,

nebo také je velmi vhodné starší akvárium, to je však již poněkud těžší. Takové zařízení musí mít jednu boční stěnu otevíratelnou pro manipulaci, nebo odsouvací vrchní sklo na akváriu. Na obrázku je takový foliovník zobrazen, výška asi 60 cm, půdorys asi 60 x 40 cm, oteviratelné čelo.

Abychom docílili teploty a vlhkosti uvnitř foliovníku, když ve skleníku je pouze asi 30°C ve stínu, dovnitř foliovníku umístíme na dno větší pekáč poté, co jsme v něděli spořádali tučnou a křupavou kachnu. Do této nádoby (pekáč po sváteční pečínce je řádně umytý) nalijeme vodu ohřátou v rychlovarné konvici na teplotu asi 60°C. Vždy když do vnitřního prostoru nahlédne někdo s brýlemi, musí se mu ihned silně zarosit – to je známka vhodného prostředí pro čerstvé roubovance. Počítáme s tím, než něco naroubujeme, uplyne nějaký čas a mikroklima ještě o nějaký stupeň zchládne. Na horní hrany pekáče podélně umístíme 2 – 3 dřevěné laťky, na které budeme stavět květináčky s čerstvými roubovanci. Pochopitelně vždy po otevření prostoru za účelem jakékoliv manipulace ihned prostor uzavíráme. Zařízení máme připravené a můžeme se pustit do roubování.

Ve skleníku, kde je roubovací foliovník umístěn, chodíme jen v trenýrkách a někdy v tričku. Pokud zde vydržíte v teplákách a flanelové košili, tak neroubujte. To je pro peireskie málo. Jako rouby můžeme vzít v úvahu půlroční semenáčky, nebo také tří- až pětidenní klíčence, kterým je vidět sotva první areola. Popíšeme si oba způsoby, neboť jsou zde zásadní rozdíly.

Někdy roční, většinou ale několikaměsíční semenáčky musíme připevňovat gumičkou. Pod lupou vidíme, že peireskie, odříznutá od vrcholu asi 3 – 5 cm, má na řezu cévní svazek 1 – 2 mm od vnějšího kulatého okraje stonku, a na tento cévní svazek je třeba roubovance umístit jeho středem, tedy také jeho cévou. A to je zde hlavním zádrhelem – připevnění roubu k podnoži. Jakmile gumičku více napnete, dojde k odstřelení roubu jako prakem, následně pak již nic nehledejte, málokdy budete úspěšní. Stává se to každému. Jde o to, mít gumičku dobře připevněnou k podnoži – roub má sedět na jedné straně cévního svazku podnože, gumička zachycená v paždí 2 – 3 listů podnože z opačné strany tak, aby boční strany gumičky mírně nakloněné přiléhaly z obou stran ke stonku podnože.

Sílu a pružnost gumičky volíme pochopitelně tak, aby roub byl připevněn, ale ne rozdrcen. V kaktusářských zasilatelských obchodech je všelijakých druhů dostatek za dostupný peníz. Rozměry roubu volíme tak, aby byl roub širší než vyšší, aby se při připevňování gumičkou nepříčil a tím nevytvořil fyzikální podmínky pro vystřelení roubu gumičkou z podnože. Jak roubování, připevňování, tak i odnášení čerstvých preparátů se provádí klidnýma rukama ihned do předehřátého foliovníku, ranní ruce třesoucího se alkoholika jsou nevhodné.

Několikadenní klíčence roubujeme bez gumiček, na seřezávání podnože tak i roubu použijeme žiletku. Na podnoži seřízneme vrchol o něco méně – mladý roub má měkší tkáň, tudíž jej umístíme také na měkší pletivo. Opět umístíme roub cévním svazkem uprostřed na cévní svazek peireskie, který je opět ve tvaru kruhu na okraji řezu podnože.

Potom při jemném přidržování peireskie ostatními prsty (nebo druhou rukou pinzetou a současně palcem a ukazováčkem) přitiskneme roub ukazováčkem k podnoži a tiskneme jemně asi 8 – 10 vteřin. Toto přitisknutí prsty stačí k zahájení srůstu nejmenších klíčenců s podložkou a v podstatě nahrazuje přitažení gumičkou. O další se postarají klimatické podmínky ve foliáku. A šup s ním do foliáku, samozřejmě opatrně.

V obou uvedených případech máme připravený po ruce kapesník, abychom po uřezání kořínků v první čtvrtině roubu mohli osušit přebytečné ronící tělesné tekutiny rostlinky, které by tvořily jakýsi mezifilm mezi roubem a podnoží bránící srůstu, ale také by roub na podnoži více klouzal a špatně by se s ním pracovalo. Kdo však má na všechno myslet, každý ví, že když se při roubování sedí, nejlepší pro utírání jsou vlastní trenýrky. Pokud uvádím řez roubu v jedné čtvrtině, jde o odhad.

Při přípravě foliovníku před roubováním jsme nalili do nádoby uvnitř konvici horké vody. Přitom si však necháváme v této nádobě asi polovinu prostoru pro další vodu. Po skončení roubování prostor s roubovanci uzavřeme a protože i tak vnitřní prostor chládne, za asi 3 až 4 hodiny nalití horké vody opakujeme. V tomto prostředí necháváme rouby 1 – 2 dny, pak je umístíme ve skleníku tak, abychom je měli na očích a také aby nebyly v úplném stínu. Někteří roubovanci startují k bujnému růstu za týden, někdy za 2 – 3 týdny, někteří jedinci však sedí a stagnují i 3 měsíce. Nechte je být, i po této době znenadání vyrazí, jakoby chtěly ostatní dohnat. Pokud roub nepřirostl k podnoži, po zhruba týdnu zřetelně uvadá a usychá. Dobře přirostlý roub je ihned vydatně živen a roste, listy podnože pozvolna tloustnou a jsou víc a víc sukulentní, také stonek zesílí. Podnož stále udržujeme ve vlhku a nedopustíme ztrátu listů, přihnojení je vítané, vedro žádoucí. Že by tyto rostliny milovaly průvan, nemohu potvrdit. V mém skleníku mám i orchideje a zásadně nevětrám, ve velkých vedrech však o to víc zalévám. Zkuste si postavit pracovní stůl do průjezdu kde stále profukuje a vyzkoušejte na sobě, jak dlouho tam vydržíte. Pro peireskii je maličký roub nedostatečným pro vybití její úžasné síly, a tak hned z vrchních areol vyrůstají ještě dlouho boční výhony – odnože, které hned odlamujeme, ale opatrně, abychom nepoškodili listy podnože nebo snad dokonce neodlomili roub. Pokud bychom odnože nechali růst, peireskie bude dávat sílu do odnoží, na roub již nic nezbude a neporoste. Takže máme na vybranou – buď odnože – nebo roub.

Při dobrých pěstebních podmínkách (vedro, voda, výživa, slunce) dubnový klíčenec Gymnocalycium armatum může dosáhnout v říjnu až 4 cm v průměru (tělo bez trnů) při zcela excelentním otrnění.

Zda je peireskie podložkou trvalou, názory se různí, proto můžeme přistoupit k přeroubování na trvalou podnož, např. na Eriocereus jusbertii nebo Trichocereus pasacana. Pokud však chceme přeroubování uskutečnit ještě tentýž rok, snažíme se tak učinit do konce srpna, pak se však připravujeme o rychlé přírůstky roubu. Přeroubování tedy můžeme odložit na příští jaro, což přináší další úskalí. Při přezimování musíme substrát, ve kterém jsou peireskie zasazeny, udržovat v mírném vlhku, aby nehrozila ztráta listů. A někdy je to kumšt skloubit takové mikroklima, aby peireskie zcela nevyschla a přitom na ní máte naroubovanou chladnomilnou a suchomilnou horskou mediolobivii.

Na jaře můžeme přikročit k přeroubování, samozřejmě roub i podnož musejí být evidentně v plné vegetaci. Zatímco roubované ariokarpusy si nenechají podnož prorůst do svého těla a zřetelně po 1 – 2 letech poznáme kde končí peireskie a kde začíná ariokarpus, u gymnokalycií je tomu právě naopak. Peireskie hluboko prorůstá do roubu až do 2/3 výšky těla a je proto nemožné uříznout roub tak, aby nám pro přeroubování zůstala pouze tkáň roubu.

Vždy nám zůstane v roubu i část těla peireskie, při snaze o získání jen těla roubu mi zůstaly v ruce pouze vrchní části žeber, samovolně se již rozpadající, které již nebylo možné použít. Při řezu roubu přijdete na to, že pletiva roubu a peireskie jsou za půl roku tak dokonale srostlá a vzájemně prorostlá a splývající, že nelze rozlišit jejich ohraničení.

Za teplého dne roubujeme na Eriocereus jusbertii kolem poledne, rouby přitahujeme gumičkami, tentokrát silnějšími, opět podle velikosti roubů, rouby necháváme přitažené delší dobu – aspoň 10 dní. Máme vlastně spojené za účelem srůstu tkáně tří rostlin – Er. jusbertii, roubu – a zbytek peireskie, resp. zbytek tkáně peireskie vězící uvnitř těla roubu. Roubovanci startují k růstu po 1 – 2 měsících a tempo jejich růstu je zřetelně pomalejší než první rok na peireskii.

Kontrolu růstu provádíme pouze očima, nikoliv mechanicky, tedy do roubu necvrnkáme, nedloubáme, atd., a máme připravenou rákosku nebo velkou vařeku na odrazení od takové činnosti ze strany všetečných a oštarných návštěvníků nebo jejich neukázněných a nudících se dětiček – škoda každé rány, která padne vedle. Je to jako člověk po operaci – taky musí ještě pár dní ležet, než jej vyženou makat do lomu. Růst nám dají najevo samy rostliny tvorbou nových trnů. Naopak nepřirostlé rostliny můžeme pozorovat až po 2 – 3 týdnech, jak pomalu uvadají, epidermis ztrácí svůj lesk a napjatost, napnelismus – pak teprve roub sejmeme a znovu naroubujeme.

Druhou možností je nechat rouby na peireskiích trvale. Pak se však musíme smířit s tím, jak taková rostlina vypadá na 30 cm vysoké "kuří noze", i když zde je třeba konstatovat, že na takové peireskii, stále zeleně řádně olistěné a vydatně živené vodou, hnojivem a sluncem, roub skutečně "jede", takových přírůstků a takového otrnění se nikdy u pravokořenné rostliny nedočkáme. Další variantou je peireskii s roubem seříznout na 8 – 10 cm výšky, znovu ve vodě zakořenit a znovu zasadit, aby peireskie byla polovinou těla nad substrátem, tedy roub stále sedí na "nožce". Třetí možností, často používanou, je pak seříznout peireskii nakrátko a zakořenit, a celou peireskii pak zapustit a skrýt do substrátu. To je však nejvíce rizikové, protože peireskie může odumřít a tím pak strádá i roub, ve kterém zůstane po peireskii hluboká dírka a roub není schopen zakořenit – nemá ani jak. Tato možnost se jeví jako nejvíce rozporuplná. Pokud se tedy rozhodneme na peireskie roubovat, musíme počítat s tím, že o návratu k pěstování na vlastních kořenech si můžeme nechat jenom zdát.

Roční semenáčky, např ariokarpusů, pak můžeme roubovat na peireskie i bez pracného chystání foliovníčku přímo ve skleníku, ovšem za příhodných klimatických podmínek. Roubujeme kolem poledne za řádného vedra, kdy jsme ve skleníku zalili, aby byla vlhkost co nejvyšší, zkrátka skleník musí být pořádný "kačák", tak jako na tučných a šťavnatých pastvinách v Paraguay v létě ve 2 po poledni po průtrži mračen, kdy i přežraný dobytek hledá útočiště ve sporém stínu pod bujnou vegetací, kde sebou řízne jsouc znaven. Tam kde se hodně větrá, protože je tam vedro pěstiteli (ne kaktusům), je prostředí nevhodné. A proč kolem poledne? Zase jde jen o teplo – aby si roubovanci užili tepla co nejdéle, co nejvíc hodin a srůst byl dokonalejší. Pokud se vrátíte domů z fachy v 18 hodin, kdy i ve skleníku teplota klesá , raději nic neroubujte a nechte tuto činnost na neděli. To je jako kdybyste chtěli pěstovat lobivie kvetoucí jeden den a byli přes týden mimo domov. To pak pěstujte gruzóny – tam o nic nepřijdete. Při takovém roubování přitahujeme roub vždy gumičkou. Současně můžeme roubovat na Eriocereus jusbertii, Trichocereus pasacana nebo na jiné podložky, které po seříznutí necháme 5 – 10 minut zavadnout, a pak těsně před připevněním roubu řeznou plochu podložky stáhneme a oživíme ostrou stranou nože, který vždy pečlivě otíráme do čistého klůcku či do trenýrek (však on to někdo vypere).

Roub po seříznutí také osušíme, pak roub přiložíme na podnož cévními svazky na sebe, nebo alespoň aby se cévní svazky co nejvíc křížily, nožíkem mírně roub přitlačíme, abychom vypudili případné vzduchové bubliny mezi roubem a podnoží, a fixujeme gumičkami. Pak postavíme na 5 – 7 dní na teplé a mírně stíněné stanoviště, kde s nimi po tuto dobu nehýbáme. Až po uplynutí této doby lze považovat roub za přirostlý a můžeme přikročit k odstranění gumiček tak, že pinzetou gumičku nadzvedneme nad roubem a pak zcela odstraníme, abychom se vyhnuli doteku s roubem.