Obliba gymnokalycií a z toho vyplývající osobní kontakty se specialisty na rod Gymnocalycium

Ivan Milt

Gymnokalycia jsem začal pěstovat roku 1966 již jen proto, že tehdy ve 14 letech mi byl prastrýc Ferdinand Plesník nedostižným vzorem, věnujícím se právě tomuto rodu. Začátky byly pochopitelně s běžnějšími taxony; prvními obyvateli mého pařeniště byly Gymn. quehlianum (Trichomosemineum), Gymn. andreae, Gymn. denudatum Jan Šuba a Gymn. baldianum. Již druhým rokem se mi od strýce podařilo získat tehdy vzácné Gymn. griseopallidum (po dvou letech zahubeno). Strýc měl tehdy v pařeništi pár let staré semenáčky Gymn. paediophilum a Gymn. eurypleurum – vzácnosti naprosto nejvzácnější. Všem návštěvám pohled na ně působil magicky a každý je chtěl mít. Některým se to podařilo (Bozsing, Schütz), druzí byli tvrdě odmítnuti (Křupka). Mně rodinná příslušnost dopomohla ke snadnějšímu shánění semen, výsevy jsou dodnes pilířem mého pěstění.
V dalších letech jsem poznal osobně ing. Františka Pažouta, Franze Bozsinga, a především jsem dlouhá léta spolupracoval s JUDr. Bohumilem Schützem. Vloni, tedy 2007, jsem mohl oslavit významné výročí, dopisuji si již 30 let s Detlevem Metzingem z Německa a Edmondem Crombezem z Belgie. Bylo dost gymnofilů, kteří se ve svých sbírkách vyznali, ale také bylo dost takových pěstitelů, kteří ač měli velké sbírky, tak se v gymnokalyciích příliš nevyznali. V praxi to vypadá tak, že vám někdo prodá Gymn. hossei se jménem Gymn. kieslingii. Pak to byli příznivci rodu Gymnocalycium bez větších sbírek, ale výteční „spolkaři“ neboli organizátoři, jakými byli Emil Zavadil a Jiří Macháček. Emil Zavadil byl schopen sehnat literaturu a semena, po návratu z Holandska byl roku 1973 velkou „bombou“ jeho seznam semen s názvem „Nová krev pro gymnofily“. Pamětníkům je jasné, že za bývalého zřízení bylo takřka nemožné vycestovat na Západ za Železitou oponu, ale osamoceně cestující důchodci měli zelenou. Aspoň by se ušetřilo na důchodech – taky způsob reformy. Tak se dostal do Německa a Rakouska i Dr. Schütz a prastrýc Ferdinand Plesník, ten však hned při příjezdu vlakem do Salzburgu onemocněl a svůj čas k vycestování proležel s chřipkou u Bozsingů v posteli. Již vůbec nemyslitelné tehdy bylo vycestovat na naleziště kaktusů do Jižní či Severní Ameriky. Divte se, ale i na Kubu bylo potřeba schválení stranických orgánů. Proč to? Tenkrát dolet letadel tak velký nebyl a tak bylo vždy cestou tam mezipřistání v Kanadě. Při odletu do Havany pak startovalo z Montrealu poloprázdné letadlo, neboť velká část výletníků zmizela v nenávratnu letištní haly.
Roku 1967 se dostal do USA jako jeden z mála doc. Habermann z Plzně, jelikož byl kapacitou na zdejší univerzitě a v USA přednášel. V časopisu Kaktusy jsme čekali na každý jeho článek psaný velmi poutavým způsobem. Až do roku 1989 jsme doslova hltali každou zahraniční přednášku z nalezišť, pak se roztrhl pytel s našimi domácími cestovateli a sběrateli, na nalezištích kaktusů již byl kdekdo a nyní se někdy ten blábol nedá ani poslouchat. Někteří naši kaktusáři cestují na naleziště kaktusů do Ameriky již jenom proto, aby pak o někom druhém mohli tvrdit: „Co on chce posuzovat, když tam nebyl“.
Po roce 1989 mnoho sbírek skončilo pro velkou zaneprázdněnost majitelů a nové sbírky se zase rozrostly. Dnes snad největší a nejkrásnější sbírku gymnokalycií má p. Otmar Kokora v Sázavě u Lanškrouna. Dříve mu pomáhal i syn roubovat, ten však nyní chová jeleny a sumce. Za svého života měl krásnou sbírku Emil Lukašík v Ostravě, rok před svým skonem rozprodal sbírku za směšné ceny příležitostným zájemcům, poté se však někteří zachovali podloudně, a jak to již při takových rozprodejích bývá, hyeny skvrnité zvítězili na všech frontách. Některým kaktusářům nešlo o nic jiného než rostliny převézt pár kilometrů do Polska a tam je tučně zpeněžit. Pěkné rostliny také mají Zdeněk Schlesinger a Ota Potyka na severu Moravy. Škoda jen, že se svou menší ale pěknou sbírkou gymnokalcií skončil vysloužilý horník Jan Barták.
Po roce 1989 se nám otevřely brány Evropy a tak jsme i my mohli poznávat sbírky velkých kaktusářů. Mezi pěkné zážitky patří shlédnutí sbírek Brigitte a Jörga Piltzových v Dürenu (D), Ludwiga Berchta (NL), Helmuta Amerhausera (A), Jacquese Lamberta (B), Klause Billeta v Karlsruhe (D) kde je zákaz kouření v celém areálu, Gerta Neuhubera ve Welsu (A).
Na předním místě je třeba jmenovat Franze Strigla v rakouském Kufsteinu. Zde je sbírka rozdělená do dvou částí – skleník s trvale umístěnými rostlinami a kam se také na zimu stěhuje druhá část, přes sezónu umístěná ve velkém foliovém hangáru. K hlavnímu skleníku je přistavěna pracovní budova s garáží a obývací místností, kde mohou přenocovat i dvě osoby. A řeknu vám, že je ctí přespat v obětí takové skvělé sbírky a časně ráno vyjít na zahradu cítíc svěží alpský vzduch v údolí obklopeného alpskými velikány. Navíc Franz Strigl je vynikající pěstitel s dobrým srdcem a rozhovory o gymnofilské problematice jsou zde nezapomenutelné.
Pan Piltz kolem roku 2000 rozšířil svoji sbírku dost podstatně, skleník – to už je skutečně hangár pro letadlo, aspoň zbylo víc místa pro prodejní prostory jeho manželky Brigitty. Pro diskusi o kaktusech považuji únosnou návštěvu v počtu maximálně 4 osob. Pokud ale takového velkého kaktusáře navštíví například 8 osob zajímajících se stejnou problematikou, dovedu si představit pana hostitele, jak mu při loučení s odjíždějícími přáteli kanou slzy dojetí (štěstím, no konečně). Poznal jsem velice živě ty chvíle, kdy každý „na slovo vzatý odborník“ chce říci to svoje a když se mu podaří dostat se ke slovu, rozplývá se blahem („To jem jim to dal!“), zatímco ostatní čekají třesoucí se na slovo a mají na mysli proslov svého bližního s přirovnáním k ušatému čtyřnohému příteli člověka z oblastí Středomoří.
Klaus Billet má velký skleník postavený v 1.patře a spojený tak s obytnou částí domu. Majitel se proslavil svým novátorstvím ve výsevech. Aby nemusel pikýrovat, vysévá rovnou do květináčů o průměru asi 10 cm a tam pak klíčence pěstuje několik let. Zde jsem se seznámil s p. Volkerem Schädlichem a netušil jsem, jaký odborník na zvláště paraguayská gymnokalycia se z něj během deseti let vypracuje. S těmito přáteli jsme pak druhý den shlédli skleníky firmy Willy Wessner, známé již před 2.světovou válkou. Sbírkový skleník byl opatřen výstražným upozorněním ve smyslu, že bojovat za mír zbraněmi je jako bojovat chlastem proti alkoholismu.
Ze zahraničních gymnofilů, kteří naopak navštěvovali pravidelně Československo, jsem již několikrát vzpomněl p. Franze Bozsinga ze Salzburgu. Do roku 1945 bydlel v Bratislavě a tak bylo možné hovořit s ním česky. Franz Bozsing pravidelně přednášel na sjezdech gymnofilů v Brně, Praze, Ostravě a také v Olomouci. Tehdy jsme předem jakoby nemohli mít nikoho ze Západu pozvaného. Abychom se vždy vyhli všelijakým tahanicím a odpovídání na debilní otázky, museli přednášející ze Západu vystupovat vždy jako náhodní hosté. Kde se vzal – tu se vzal. A šlechetný dobrodinec přednášel zdarma v době kolosa na hliněných nohou. Stálo to vždy jen jeho oblíbeného „gruzóna“ – flašku pravého gruzignacu.
Pro pamětníky zde uvádím Nabídku semen Franze Bozsinga – jaro 1981:

Gymnocalycium

Vzpomínám také na řadu dalších sbírek gymnofilů v České republice: ing. Spurný, velkou sbírku gymen má ing. Václav Jiránek v Praze (tam by bylo možné nakládat Gymn. monvillei vidlema na vlečku co jich je), nedávno zesnulí přátelé Karel Smrček a Josef Kohout v Hradci Králové, velmi pěknou sbírku má ing. Jiří Just tamtéž, Jiří Vochozka v Suchdolu nad Lužnicí, známý bibliofil, hezkou sbírku měl Zdeněk Vobořil u Tachova, není mi však známo kam ho vítr zavál, Miloš Zubr ml. ve východních Čechách, sbírku ing. Josefa Odehnala v Brně snad ani třeba není připomínat, ing. Rudolf Frélich v Prostějově a nadějný badatel Marek Grepl v Lutíně. Musím zmínit také znalce životního prostředí gymnokalycií p. profesora Vladimíra Šormu z Hořic, který v zeměpisných znalostech předčí všechny ostatní. Škoda jen, že v srpnu 2008 odmítl pokračovat ve funkci prezidenta Gymnofila, tak pohasly mé poslední naděje na vzestup organizace.