ROD GYMNOCALYCIUM
PODROD IV. - TRICHOMOSEMINEUM Schütz

Gymnocalycium stellatum Speg.

Nuevas Notas Cactologicas 62, 1925

Basionym: Echinocactus stellatus Speg.
Cact. Plat. Tent. 505, 1905

Popis z roku 1905: Hybokaktus (kaktus s hrboly), tmavě červenohnědý až nazelenalý, dole silně kuželovitý, nahoře konkávní, plochý nebo skoro konvexní; žebra 7 – 10, hvězdicovitě rozprostřená, tupá, velmi silně hrbolatá, hrboly silně klenuté; areoly proláklé, obyčejně 3 trny, všechny paprskovité, tenké, krátké, slabé, přitisknuté a často zahnuté zpět, špinavě šedé; květy vyrůstající z temene, často početné, vzpřímené, středně velké, tmavě červenohnědé – nazelenalé, lesklé, s málo šupinami, okvětní lístky bílé nebo růžové, bělavá čnělka.
Domovina: Argentina, hojné v suchých pahorkovitých oblastech provincií Cordoba, La Rioja a Catamarca.
Spegazzini připojil další poznámky: Dobře rozeznatelný druh, v přírodě k základně vždy konkávní, zřídka plochý, v kultuře mírně konvexní nebo polokulovitý. Jistě je příbuzné s Gymn. platense, ale liší se větším vzrůstem a zvláště hvězdicovitými žebry. A silnými pravidelnými hrboly. Tělo jednotlivé, 75 – 125 mm v průměru, 25 – 50 mm vysoké včetně podzemní části, uprostřed sotva proláklé a zde poněkud štětinatě plstnaté, žebra silně vyčnívající a oddělená ostrými zářezy jsou tvořena 4 – 8 hrboly, které jsou stupňovitě postaveny a zřetelně od sebe odděleny (5 – 7 mm vysoké), na základně silné a ostře vypouklé. Areoly od sebe odděleny 5 – 10 mm velkými mezerami, podlouhlé, skoro čárkovité (4 mm dlouhé, 1 mm široké). Trny slabé (5 mm dlouhé), zřídka 5, silné, ale sotva píchající. Květy (60 – 65 mm dlouhé) jemné, často početné, vnější šupiny postupně přecházejí v petály a rozšiřují se, bíle lemované. Okvětní lístky kopinaté, tyčinky, nitky, čnělka a blizna bílé, prašníky okrově zbarvené.

Gymn. stellatum Inti Huasi, foto Ch


Gymn. stellatum kleinianum Copina, foto Ch


Gymnocalycium stellatum JO 878.01


Gymnocalycium stellatum kleinianum VG 04-052 El Retiro


Gymnocalycium stellatum kleinianum VG 283 Rio de los Sauces


Gymnocalycium stellatum minimum STO 1606


Gymnocalycium stellatum STO 1581 Quilino


Gymnocalycium stellatum STO 1581

Další nálezy: RF 358 Alta Gracia-La Falda; STO 840 San Pedro del Norte, STO 1605 již Ojo de Aqua na Sierra Macha, STO 283 San Pedro del Norte, STO 285 Inti Huasi; BKN 85A NW of San Pedro de Toyos; KP 321 N of Inti Huasi; MS 357 Alta Gracia-La Falda.
V oběhu jsou i další formy ať již popsané či nepopsané, jako var. kleinianum, albispinum Bozsing, flavispinum Bozsing, a další, viz Gymn. quehlianum.
Při popisu Echinocactus stellatus roku 1905 Spegazzini pravděpodobně nevěděl, že již existuje takto pojmenovaný taxon z roku 1840 – Echinocactus stellatus Scheidweiler. Britton a Rose Spegazziniho taxon i tak neuznali, protože jej postavili do synonymie ke Gymn. platense. Spegazzinii se však s těmito postupy nesmířil a roku 1925 popisuje jako nový taxon Gymnocalycium stellatum. Japonský kaktusář Y. Ito však na druhé straně popis Spegazziniho neuznal, považoval jej stále za homonym starého taxonu Scheidweilera a popsal taxon novým jménem Gymn. asterium, s tímto jménem se ještě dnes můžeme setkat ve starších sbírkách. Anglický botanik R. Strong pak v anglickém časopisu National Cactus and Succulent Journal roku 1975 prokázal, že správné jméno taxonu je Gymn. stellatum Speg.
Podle Spegazziniho údajů o rozšíření se dá soudit, že Spegazzini pod tento taxon řadil více dnes popsaných taxonů, jako Gymn. quehlianum, triacanthum a možná i další. Název připomíná jistou podobnost na hvězdu či hvězdici a rostliny v přírodě při pohledu shora takový dojem vyvolávají. Naleziště prozkoumali rakouští gymnofilové a jako nový typ označili rostliny Gymn. stellatum STO 99 ze Sierra Masa. Ve sbírkách jsou velmi pěkné rostliny s řadou polních čísel od různých sběratelů, jako zajímavost můžeme uvést Gymn. stellatum STO 1581, JS 155, LF 82 z Quilino, kde roste společně s Gymn. robustum a Gymn. prochazkianum. Jde o vděčné rostliny snášející chlad, kvetoucí po celé letní období. Dříve jsme tento taxon pěstovali pod jménem Gymn. quehlianum a není žádnou nadsázkou úvaha, zda jsou oba taxony totožné.
Další nálezy Gymn. stellatum: STO 99 Sierra Masa, STO 417 na San Clemente, STO 29, STO 115 La Falda-Horta Grande, STO 146 Bosque Allegre, STO 225 Los Serranitas-Rancherita; HV 657 Copina; JL 174 La Falda; LB 966 Amisacate, LB 968 Los Quebrachos j od Alta Gracia, LB 972a Villa C. de America, LB 1053 9 km v od Villa de Soto, LB 1060 30 km od Villa de Soto, LB 1118 Capilla del Mo.; JPR 186/568 Est. Los Tartagos, JPR 188/571 Jayne Peter; P 196 Villa de America, P 202 Villa Carlos Paz; JO 213 Tanti, JO 306 dtto, JO 878.01 dtto, JO 1009.04 Carlos Paz-Tanti, JO 1010.01 Tanti, JO 166 Malin, JO 1013/2 Sierra Macha, JO 1014/2 dtto, JO 1016/2 La Esperanza-La Toma, JO 1017/1 La Toma, JO 1019/2 Cerro Colorado, JO 1020/2 dtto, JO 1029/2 San Pedro de Toyos, JO 1031/2 Cruz del Eje; MT 07-171 Villa de Soto, MT 07-174 v. El Equilpo, MT 07-183 z. La Falda, MT 07-191 Capilla d.M., MT 07-193 dtto, MT 07-196 Aqua Blanca, MT 07-198 Quebrada de Luna; SE 49 Tanti; Tom 003/4 Alta Gracia, Tom 009/4 Carlos Paz, Tom 010/1 Tanti, Tom 013/2 Sierra Macha, Tom 014/2 dtto, Tom 015/6 Aqua Rodeo-La Esperanza, Tom 016/2 La esperanza-La Toma, Tom 017/1 La Toma, Tom 019/2 Cerro Colorado, Tom 020/2 dtto, Tom 029/2 San Pedro de Toyos, Tom 031/2 Cruz del Eje.

Gymn. stellatum var. minimum ( Pažout) Strong
Pažout, Valníček, Šubík: Kaktusy 131, 1960
Tělo ploše kulovité, i ve stáří do 5 cm v průměru, květy, plody a semena jako u typu. Naleziště neuvedeno, ale z pozdějších nálezů lze označit místa výskytu San Pedro del Norte, jižně Ojo de Aqua směrem na Sierra Macha. Jde o velmi pěkné miniaturní formy.

Gymn. stellatum v minimum, foto ing. Pavel Tůma ve sbírce ing. Milana Smutného, původ Ferd. Plesník


Gymn. stellatum v minimum, foto ing. Pavel Tůma


Gymnocalycium stellatum minimum STO 283 foto ing Pavel Tůma


Gymnocalycium stellatum minimum STO 283, foto ing Pavel Tůma, květináč č 5 pot Nr 5


Gymnocalycium stellatum minimum STO 283 Caminiaga - San Pedro del Norte

Gymn. stellatum – summary:
Spegazzini did not probably know at the description in 1905 that the taxon named like this existed already from 1840 – Echinocactus stellatus Scheidweiler. Britton and Rose have recignized the taxon of Spegazzini not at all because they have stated it to the synonymy of Gymn. platense. However, Spegazzini has not became reconciled with it and he described in 1925 new taxon Gymn. stellatum. On the other hand the Japanese grower Y. Ito has not recognize the description of Spegazzini, he has helh it still for the homonym of the old taxon of Scheidweiler and he has described this taxon with new name Gymn. asterium and we can see this name even today in older collections. The English botanist R. Strong in the journal NCSJ 1975 proved that the right name of the taxon is Gymn. stellatum Speg.
It is possible to judge after the Spegazzini´s data that Spegazzini had rowed under this taxon more today´s described taxa, like Gymn. quehlianum, triacanthum, and maybe even others. The name means some resemblance to a star or ocean star and the plants in the nature make a similarity like this if we see them from above. The Austrian gymnofils have observed the finding places and they have stated like the new type the plants Gymn. stellatum STO 99 from the Sierra Masa. Very nice plants are in the collections with many field numbers from various collectors, we can mention like something interesting Gymn. stellatum STO 1581, JS 155, LF 82 from Quilino where it grows common with Gymn. robustum and Gymn. prochazkianum. They are grateful plants which are tolerant to cold, flowering during the whole summer. We grew this taxon under the name Gymn. quehlianum formerly and it is no exaggeration the idea that both taxa are quite identical.
Gymn. stellatum var. minimum
Body flat, globular, to 5 cm in diam. even if old, flowers, fruits and seeds like on the type.

Gymnocalycium quehlianum (Haage jr.) Berger

Kakteen 221, 1929

Basionym: Echinocactus quehlianus Haage jr.
Monatsschrift für Kakteenkunde 43, 1899 a 183, 1900

Tělo ploše kulovité, při průměru 7 cm 3,5 cm vysoké, červenošedé (barvy zralého hroznu rýnského vína); temeno vpadlé, téměř holé, s několika přilehlými trny; kořeny silné, řepovité, jako u ariokarpusu. Žebra 11, rovná, úplně rozdělená v bradavky. Bradavky až ke špici hrbolce 12 – 15 mm vysoké, u základny 10 – 12 mm v průměru, v mládí užší, následkem postavení těsně vedle sebe více či méně hranaté, později širší a plošší, nahoře prohloubené a osazené areolou, pod areolou bradovitě protáhlé, bez podélné rýhy. Areoly kulaté, do vývoje květu s bílými vlasy, které po odkvětu mizí.
Okrajové trny 5, paprskovité, k tělu přilehlé, oba trny uprostřed areoly směřující do stran nejdelší (5 mm dlouhé), nejspodnější směřující dolů vyrůstající již na vrcholu a ve stáří se ztrácející je nejkratší. Mezi těmito 3 trny na každé straně po jednom dalším, takže horní polovina areoly je bez trnů; všechny trny tuhé, na základně vínově červené, směrek ke špici barvy rohoviny, průsvitné. Střední trny chybí.
Květy v blízkosti temene, 6 – 7 cm dlouhé. Semeník štíhlý, šedozelený, hladký, s polokulatými, načervenale bílými šupinami. Trubka se liší od semeníku jen větší šířkou. Okvětí nálevkovité, s načervenale bílými šupinami, které jsou postaveny jako střešní tašky, jejichž špine jsou obrácené dovnitř květu. Vnější okvětní lístky kopinaté, špičaté, bílé, s vnějším šedým proužkem. Vnitřní okvětní lístky ve třech řadách, špičaté a roztřepené; nejvnitřnější značně kratší a sněhově bílé. V jícnu mají všechny okvětní lístky a také nitky sytě vínově červenou barvu. Nitky jinak bílé, nerovnoměrně dlouhé, vnější delší než vnitřní. Prašníky okrově žluté, čnělka bílá, blizna okrově žlutá, nepřevyšující tyčinky. Tyto nepřesahují při zavřeném květu ven a svírají těsně hluboko stojící bliznu. Květ vydrží několik dní, otevírá se však jen na 1 – 2 hodiny při nejjasnějším slunečním svitu asi od 3 do 5 hodin odpoledne.
Domovina: Argentina, Cordoba.
Proslulé zahradnictví Haage jr. V Erfurtu, které funguje dodnes, dovezlo rostliny roku 1899 a do popisu se jako první pustil Quehl, po němž je vlastně rostlina popsána. Leopold Quehl (1849 – 1922) byl povoláním poštmistr a byl spoluzakladatelem Deutsche Kakteengesellschaft. Spegazzini překombinoval taxon na varietu jeho Gymn. platense, ovšem dnes již těžko někdo s určitostí objasní, co si vlastně Spegazzini pod jménem Gymn. platense představoval. Dr. Schütz považoval za nesprávnou kombinaci Dölze, který považoval Gymn. stellatum za varietu Gymn. quehlianum – Gymn. quehlianum var. stellatum (Speg.) Dölz v Sukkulentenkunde SKG 30, 1958. Zde mohu naopak tvrdit, že takový návrh byl velmi opodstatněný a je nanejvýš pravděpodobné, že oba taxony budou asi jen jedním a totožným druhem. Přeřazení Gymn. quehlianum do podrodu Ovatisemineum (Gymnocalycium) je nejenom neoprávněné, ale patří do oblasti science-fiction.

Gymn. quehlianum var. zantnerianum Schick
Sukkulentenkunde II, SKG 25, 1948
Tělo ploše kulovité, neodnožující, matně zelené jako štika, popisovaná rostlina asi 6 cm v průměru, asi 4,5 cm vysoká. Žebra 15, rozdělená v jakoby oteklé hrbolce; areoly se žlutobílou plstí, 8 mm od sebe vzdálené.
Okrajové trny 5, asi 4 mm dlouhé, přilehlé, píchající, nažloutlé, dole červenohnědé, vždy po dvou na každou stranu šikmo dolů a jeden směřující přímo dolů.
Květy samosterilní, z okraje plochého temene, nálevkovité, 5 cm široké, 4 cm dlouhé; perikarpek modrozelený, s šeříkově růžově lemovanými šupinami; petály jemně šeříkově růžové, s poněkud temnějším středním proužkem, podlouhlé, kopisťovité; sepály barvy slonoviny, kopinaté; petály i sepály s hladkými okraji, neroztřepené; tyčinky, prašníky a čnělka s 13 bliznovými laloky nažloutle bílá. Plod vřetenovitý; semena tvaru čepice, kaštanově hnědá.
Tato varieta se liší od Gymn. quehlianum větším počtem žeber již v mládí; vnějšími okvětními lístky, které jsou šeříkově růžové, nezoubkovanými petály a sepály a bílými, nikoliv červeně zbarvenými tyčinkami. Semeno větší.
Domovina: Argentina, Sierra de Cordoba.
Další nálezy: STO 117 Dean Funes.

Gymn. quehlianum var. rolfianum Schick
Sukkulentenkunde II, SKG, 26, 1948
Tělo popelavě šedé, široce kulovité, 7 cm v průměru, 6 cm vysoké; temeno bez trnů. Žebra 10, rovná, u základny 2 cm široká, plochá, svislá, rozdělená slabými podélnými zářezy a příčnými rýhami v hrbolce; areoly s bílou plstí, od sebe vzdálené 1 cm.
Okrajové trny 5, z nichž 1 pár vodorovný, po 1 trnu šikmo dolů a 1 směřující přímo dolů, barvy slonoviny.
Květy v červenci vonící slabě po sedmikráskách, nálevkovité, otevírají se pouze na plném slunci, 5 cm dlouhé, 4 cm široké; perikarpel zelený, s bílým okrajem; petály kopinaté, tupé, s hladkým okrajem, krémově bílé, s více nebo méně širokým šedozeleným středním proužkem; sepály kratší, bílé, na základně světle růžové; prašníky barvy slonoviny, nepřevyšují bílou čnělku s 10 bliznovými laloky. Plod vřetenovitý, s načervenale lemovanými šupinami; semena červenohnědá.
Varieta se liší od příbuzných habitem, tupými a širokými žebry které jsou jen málo hrbolcovité, příčnými zářezy, okvětními lístky které nejsou ani roztřepené, ani zoubkované, nitkami, které nejsou dole červeně zbarvené, jakož i barvou květu.
Domovina: Argentina: Capilla del Monte.
Schick pojmenoval taxon po svém synovi Rolfovi. Schick také sdělil, že obě popsané rostliny přečkaly bez újmy zimu 1944/45 ve válkou zničeném skleníku bez skla při mrazech až -16°C, na jaře pak rostliny vykvetly.

Gymn. quehlianum var. albispinum Bozsing
Die Cactaceae (Backeberg) III, 1722, 1959
Liší se bílými trny s červenou základnou, rostliny jsou světleji zelené, semeník a trubka silnější.
Domovina: Argentina, Cordoba u Alta Gracia.

Gymn. quehlianum var. flavispinum Bozsing
Die Cactaceae (Backeberg) III, 1722, 1959
Liší se čistě žlutými trny bez červené základny, jakou jinak mají všechna Gymn. quehlianum; trny krátké, přilehlé, zahnuté.
Domovina: Argentina, Cordoba, u Alta Gracia.

Gymn. quehlianum var. kleinianum Knoll nom. nud.
Forma s delšími přilehlými trny.
Další nálezy: STO 701 před Tanti, STO 871, Sto 648; Tom 023/1 za Caminiaga; JO 1009/4 Carlos Paz, JO 1023/1 za Caminiaga; MT 07-178 Puerto Viecho.

Gymn. quehlianum var. rinconada Bozsing nom. nud.
Bozsingův nález velmi hezké formy od Rio Rinconada u Alta Gracia.

Gymn. quehlianum var. rubriflorum Bozsing nom. nud.
Červenokvěté Gymn. quehlianum, v dalších generacích se však barva květů rozštěpila, takže šlo o hybrid.

Celá historie taxonu, literární prameny a všechna data zcela jednoznačně dosvědčují příslušnost tohoto taxonu do podrodu Trichomosemineum, a tak i byly rostliny po celé staletí pěstovány. Proto je nepochopitelná myšlenka pokusu přeřazení tohoto taxonu do jiného podrodu a nemůže být na tomto místě akceptována. Naopak vše nasvědčuje tomu, že mezi Gymn. stellatum a Gymn. quehlianum není podstatných rozdílů.

Gymn. quehlianum – summary:
The famous gardening Haage jr. In Erfurt which is still in business, brought the plants in 1899 and Quehl was the first in the description making and the plant is named after him. Spegazzini had overcombined the taxon to the variety of his Gymn. platense, however, anybody makes hardly clear today what had Spegazzini in his mind under the name Gymn. platense. Dr. Schütz has held like wrong the combination of Dölz who had held Gymn. quehlianum for the variety of Gymn. stellatum. On the other hand I can write here that the combination like this had been quite justified and it is at most probable that both taxa will be only one and identical taxon. The overrowing of Gymn. quehlianum into the subgenus Ovatisemineum (Gymnocalycium) is not only illegitimate but it belong into the area of science – fiction.
Gymn. quehlianum var. zantnerianum
The variety differs from Gymn. quehlianum with more number of ribs even if young; with outer perianths which are lilac pink, not toothed petals and sepals and with white, not red coloured stamens. Seed bigger. Homeland: Argentina, Sierra de Cordoba.
Gymn. quehlianum var. rolfianum
The variety differs from the relations with habitus, blunt and broad ribs which are only little rugged, with transverse cuts, with perianths which are neither frayed out nor toothed, with filaments which are not red coloured down and also with the colour of the flower.
Schick has named the taxon after his son Rolf. Schick has also mentioned that both described plants had overlived the winter 1944/45 without any detriment in the greenhouse without glass, destroyed by the war at the freezing to -16°C, then the plants had been flowering at the Spring.
Gymn. quehlianum var. albispinum
It differs with white spines with red base, plants are lighter green, ovary and tube stronger. Homeland: Argentina, Cordoba, near Alta Gracia.
Gymn. quehlianum var. flavispinum
It differs with pure yellow spines without red base which have all others Gymn. quehlianum; spines short, pressed, curved.
Homeland: Argentina, Cordoba, near Alta Gracia.
Gymn. quehlianum var. kleinianum
The form with longer pressed spines.
Gymn. quehlianum var Rinconada
Bozsing´s find of very nice form at Rio Rinconada near Alta Gracia.
Gymn. quehlianum var. rubriflorum
The form with red flowers, however, the colour has been away in the next generations – hybrid.

The whole history of the taxon, the sources of the literature and all data gives evidence quite explicitly the appurtenance to the subgenus of Trichomosemineum and the plants have been grown the whole century like this. Therefore it is incomprehensible idea of the attempt of the overrowing this taxon into another subgenus and it can not be accepted here. On the other hand everything gives evidence that there are no substantial difference between Gymn. stellatum and Gymn. quehlianum.