ROD GYMNOCALYCIUM
PODROD II. - MACROSEMINEUM Schütz, sectio D. DENUDATA Schütz

Gymnocalycium horstii Buining

KuaS 162 – 165, 1970

Rostliny o průměru až 11 cm a až 7 cm vysoké. Velmi staré kusy jsou někdy o něco vyšší, svěže zelené, rostliny v plném růstu jsou leskle zelené. Žebra 5, někdy 6, dole až 7 cm široká, tupá, ale ne docela plochá, uprostřed poněkud zvýšená, bez hrbolců nebo slabě hrbolcovitá. Areoly jsou na žebru 3, někdy o několik více, poněkud plstnaté, oválné, až 5 mm dlouhé a 4 mm široké, vzdálené od sebe asi 3 cm.
Trny jsou tvrdé, pevné, rovné, šikmo odstávající, nikoliv k tělu přilehlé, zpravidla 5, z čehož po 2 na obě strany, 1 směřující dolů, bez středního trnu, světle nažloutlé až bělavě žluté, až 3 cm dlouhé.
Květy jsou až 11 cm dlouhé a stejně široké, v plném slunci se zcela rozevírají, otevřené od dopoledne až do večera. Vnější strana perikarpelu až 25 mm dlouhá a až 12 mm v průměru, dutina semeníku až 18 mm dlouhá a až 8 mm široká, s malými růžovými šupinkami. Receptakulum až 25 mm dlouhé, nálevkovité, zelené, s 12 růžovými šupinkami. Okvětní lístky až 6 cm dlouhé a až 14 mm široké, zašpičatělé, šeříkově růžové až smetanově bílé, s tmavě růžovým středním páskem. Vnější okvětní lístky tmavě růžové. Nektarová komora jen s jedním nektariem, velmi malá, někdy chybí. Primární tyčinky vyrůstají blízko základny čnělky, sekundární tyčinky jsou rozprostřeny po celém vnitřku receptakula až po okraj, jsou světle žluté jako prašníky. Čnělka 3 cm dlouhá a až 4 mm silná, světle žlutá, s 9 bliznovými laloky.
Plod oválný, 5 – 6 cm dlouhý a 3 – 4 cm v průměru, s 10 – 12 šupinami širokými 8 – 12 mm, zelený s modrým nádechem. Plodové maso velmi vodnaté, bílé. Zrání plodu trvá nápadně déle než u dosud známých druhů gymnokalycií z Brazílie, praská podélně. Semena čepičkovitá, 1,2 mm široká a 1,3 mm dlouhá. Testa matně lesklá, s kulatými, plochými, kaštanově hnědými hrbolky, mezi nimi černá. Hilum je naplněno houbovitým tkanivem okrově hnědé barvy. Místo s nasazením funikulu a micropyle leží poněkud níže.
Domovina: Brazílie, Rio Grande do Sul, jen velmi řídce na jediném místě u Cacapava.

Gymn. horstii

Tento taxon našli A.F.H. Buining a Leopoldo Horst na Buiningově první cestě do Brazílie a označili jej polním číslem HU 79, což byla tehdy obchodní zkratka dvojice Horst – Uebelmann. Werner Uebelmann byl obchodník s kaktusy ve Švýcarsku. Buining zároveň s tímto taxonem popsal var. buenekeri, to však bylo překombinováno na samostatný druh – viz tam.
Dr. Schütz uvádí ve své Monografii, že se nejlépe rozmnožuje odnožemi a zmiňuje zkušenost Franze Strigla z Kufsteinu o nutnosti opylení rostliny i jiným pylem za účelem získání semen. Od té doby jsme ve znalostech tohoto taxonu také pokročili a víme, že k získání semen je potřeba rostliny se samičími květy (bez pylu) a rostliny se samčími květy (s pylem) samozřejmě téhož druhu, pak rostliny tvoří dlouhou dobu velmi šťavnaté plody s mírně ovocnou vůní, s příchutí Beaujolais či broskvově – kopřivovou vůni Sauvignon, s několika tisíci vitálních semen. Hlavní problém spočívá v tom, když si pěstitel sežene odnož ze samčí rostliny, po některé sezóně rostlina jednoduše samčí květy opět změní na samičí.
Buining uvádí v původním popisu jako jediné naleziště u Cacapava. Od té doby byl výskyt zjištěn na více místech, např. Minas de Camaqua, Lavras do Sul, Cordilheira, s tím, že některá naleziště již mohou být těžební činností zničena. Jistý britský kaktusář vyslovil názor, že plody voní proto, aby nalákaly k rozšiřování semen opice, ale zoologové tuto myšlenku zamítli s tím, že v této oblasti se opice nevyskytují.
Další nálezy: Gf 175 Camaqua, Gf 38 27 km s Lavras do Sul, Gf 105 var.; LB 923 Minas de Camaqua; WRA 376 Cacapava; AH 067 Cordillera, AH 089 Minas de Camaqua east; HU 79 Cacapava, HU 1290 Cordilheira; MGH 85 dtto.

Gymn. horstii Buining ssp. megalanthum Amerh.
Gymnocalycium (Rakousko) 21 (3) 2008, str. 800
Má se lišit od typu vždy kulovitým tvarem těla i u starších jedinců, těla u typu jsou protáhle kulovitá, dále sotva lesklou barvou epidermis, dále přímo vyrůstajícími čistě bílými květy, které jsou až 15 cm dlouhé, bez růžového jícnu, okvětní lístky jsou zatočené zpět k tělu nejen při vedrech, dále také dlouhým vejčitým plodem. Naleziště je uvedeno jen jako "Brasilia, Estado Rio Grande do Sul, sine loco exacto".
Autor popisu uvádí, že importy se dostaly do sbírek před mnoha lety a známe je pod jmény Gymn. horstii v pseudobuenekeri, Gymn. horstii v swalesii, Gymn. horstii v podsednikianum, "3.Form", ing. Vala prý chtěl tuto formu popsat jako Gymn. buiningianum. O všech těchto jménech ani nevím a pokud jsem znal Gymn. buiningii od Valy, tak ty se vyznačovaly právě výrazně broskvovými květy a daly se rozmnožovat pouze odnoži. Zařazuji zde tento taxon bez dalšího komentáře.

Gymn. horstii – summary:
This taxon has been found by A.F.H.Buining and Leopoldo Horst on the first Buining´s trip to Brazil and they marked it with the field number HU 79, what has been the commercial shortening of two persons Horst – Uebelmann at that time. Werner Uebelmann had been the businessman with cacti in Switzerland. Buining has described also var. buenekeri, however, it has been overcombined to the independent sort – see there.
Dr. Schütz has mentioned in his Monography that it is better to multiply with the offsprings and he wrote about the experience of Franz Strigl from Kufstein – about the necessity of the pollinating of the plants even with the pollen of some different sort to be able this taxon to make seeds. We made a great step in knowledge of this taxon then we know that it is necessary for seeds making to have the plants with the female flowers (without pollen) and the plants with the male flowers (with pollen) of the same sort, of course, then the plants make during rather long time very juicy fruits with the slight fruit smell, with some touch of Beaujolais or peach – nettle smell of Sauvignon, with thousands vital seeds. The main problem is here, if the grower has got some offspring from the male plant, this plant can change the male flowers simply to the female flowers after some season back again.
Buining has mentioned in the original description like the only one locality at Cacapava. The occurence has been found on more places since that time, for example Minas de Camaqua, Lavras do Sul, Cordilheira, with the note, that some finding place can be destroyed by the mining works yet. Some British cactophil had said the opinion that the fruits are smelling to be able to allure monkeys for spreading seeds, however, the zoologs have negated this idea, because any monkeys do not occure in this area.

Gymn. horstii Buining ssp. megalanthum Amerh.
Gymnocalycium (Austria) 21 (3) 2008, p. 800.
It ought to differ from the type by always globular shape of the body (the bodies of the type are elongated), by hardly shining colour of the epidermis, by directly growing clean white flowers which are to 15 cm long without pink throat, perianths are turned back to the body not only if hot, and by long ovate fruit. The finding place is mentioned only like "Brasil, Estado Rio Grande do Sul, sine loco exacto".
The author of the description mentioned that the imported plants came into collections many years ago and we have known them with the names Gymn. horstii v. pseudobuenekeri, Gymn. horstii v. swalesii, Gymn. horstii v. podsednikianum, "3. Form", it had been said that ing. Vala had wanted to describe this form like Gymn. buiningianum. I do not know all these names and as to I had known the plants Gymn. buiningii from Vala, they had the flowers with strikingly peach coloured flowers and it had been possible to multiply them only with offsprings. I mention this taxon here only without a commentary.

Gymnocalycium buenekeri (Buining) Swales

C.S.J. of GB, 97 – 100, 1978

Basionym: Gymn. horstii var. buenekeri Buining KuaS 162, 1970

Tělo zpočátku polokulovité, později velmi cylindrické, až 10 cm v průměru a více u starých jedinců, tmavě zelené, s narezlou matnou horní polovinou plochy. Žebra většinou 5, široce zaoblená, areoly v plochých zářezech, zářezy jsou u mladých rostlin velmi ploché nebo zcela chybí; vlna areol zpočátku bílá nebo světle žlutá, později tmavší a na starých areolách méně zřejmá.
Střední trn 0, okrajové trny 2 – 5, nejčastěji 3, někdy u starých rostlin až 2,5 cm dlouhé, většinou kratší, asi 1 mm silné na základně, lehce ohnuté a odstávající a poněkud paprskovité, ale ne zcela pravidelně, nejprve světle žluté, později světle hnědé.
Poupata vyrůstají z mladých areol blízko temene, růžově zelená, s četnými šupinami, později zelenkavá, pomalu se vyvíjející. Květy 4,5 cm dlouhé, 6,5 cm široké při plném otevření, světle růžově žluté s růžovým zadním proužkem až sytě růžové, poněkud rmavší v jícnu; tyčinky se světle růžovými a světle růžově nahnědlými prašníky a světle nahnědlým pylem (poznámka: Je zřejmé, že někteří jedinci jsou ohledně pylu sterilní). Čnělka světle zelená, bliznových laloků asi 9, bílých.
Plod zpočátku válcovitý, později vejčitý, ve zralosti průměrně zelený s malým počtem světle zelených šupin a s lesklým voskovým povlakem, se suchými zbytky květu, ve zralosti praská a objeví se semena, ukrytá v bílém plodovém masu, které sestává ze šťavnatých poutek. Semeno asi 1 x 1,5 mm, testa velmi tmavě hnědá až černá, s nápadnými dolíčkovitými prohlubněmi.
Domovina: Brazílie, Rio Grande do Sul, na plochých skalách u Sao Francisco de Assis, asi 200 km od Cacapava.

Gymn. buenekeri


Gymn. buenekeri


Gymn. buenekeri

Taxon našel holandský kaktusář, prof. A.F.H. Buining na své první cestě do Brazílii, na které ho doprovázel jihoamerický sběratel Leopoldo Horst. Rostliny byly rozšiřovány současně s Gymn. horstii pod polním číslem HU 79 a Gymn. pentacanthum, k rozlišení došlo až po popisech druhu a variety. Z popisu je zřejmé, že Gymn. buenekeri roste asi 200 km daleko od lokality Gymn. horstii, na více mísech kolem Sao Francisco de Assis. Pojmenováno po Rudi Werner Buenekerovi, spolupracovníkovi A.F.H. Buininga. Tuto varietu povýšil na samostatný druh Geoff Swales, anglický botanik.
Semena jsou poměrně menší než u ostatních druhů tohoto podrodu, a tak došlo i k názorům, že by taxon mohl být zařazen do podrodu Microsemineum. Tyto názory však nebyly všeobecně přijaty.
V popisu je zmíněna sterilita květů, které nemají pyl. Zde platí totéž, co bylo uvedeno v poznámkách Gymn. horstii. Emil Zavadil z Ostravy kolem roku 1973 navštívil A.F.H. Buininga v Holandsku a přivezl mnoho semen. Pamatuji si jeho na tehdejší dobu velmi lákavý seznam semen s titulem „Nová krev pro gymnofily“. Z těchto výsevů pocházelo také Gymn. buiningii nom. nud. Dorůstalo větších rozměrů než Gymn. buenekeri, mělo matnou tmavě šedozelenou pokožku, hrubé, přímé, mírně odstávající, žluté, časem šednoucí trny a hlavně velké květy velmi zvláštní meruňkově – broskvové barvy. Květy byly také sterilní a není nám známo, zda se někomu podařilo sklidit klíčivá semena.
Další nálezy: LB 584 Sao Francisco de Assis, LB 586 dtto; AH 219 dtto; HU 363 dtto; Gf 1020 4 km od dtto, Gf 260 dtto, Gf 520 3 km n od dtto; RWB 462.

Gymn. buenekeri – summary:
The taxon has been found by the Dutch cactophil prof. A.F.H. Buining on his first trip to Brazil, on which he has been accompanied by Leopoldo Horst. The plants have been offered common with Gymn. horstii under the field number HU 79 and Gymn. pentacanthum, they have differentiated only after the descriptions of the sort and the variety. It is evident from the description that Gymn. buenekeri grows ca 200 km far of the locality of Gymn. horstii, on more places near Sao Francisco de Assis. Named after Rudi Werner Bueneker, the collaborator of A.F.H. Buining. The British botanist Geoff Swales has overcombined the variety to the independent sort.
Seeds are comparatively smaller than the other seeds of the subgenus and therefore some opinions have come into existence that the taxon can be rowed into the subgenus Microsemineum. However, the opinions have not been taken in general.
The sterility of the flowers is mentioned in the description; the flowers have no pollen. There is the same problem here, what is mentioned in the notes at Gymn. horstii. Mr. Emil Zavadil from Ostrava visited round the year 1973 Mr. Buining and he has brought many seeds. I remember his very alluring seedlist at that time with the title „New blood for gymnophils“. Gymn. buiningii n.n. had also originated from those sowings. It had reached the bigger size than Gymn. buenekeri, it had dull, dark graygreen epidermis, strong, direct, slightly outstanding, yellow spines with a time becoming gray and mainly big flowers with very special apricot-peach colour. The flowers had been also steril and we have not known if somebody had been succesful in seeds harvesting.

Gymnocalycium hyptiacanthum (Lem.) Br. & R.

The Cactaceae III, 156, 1922

Basionym: Echinocactus hyptiacanthus Lemaire, Cact. Gen. Nov. Spec. 21, 1839

Tělo protáhlé, s velmi proláklým temenem, sytě zelené. Žebra 11, hrbolcovitá, rýhy proříznuté, bradavky skoro šestiboké, areoly oválné. Trnů 7, nerovnoměrně dlouhých, krátkých a tenkých, poněkud tuhých, k tělu zahnutých, zlatožlutých, 4 z nich jsou v páru, směřují do stran. Hrbolce jsou uspořádány do 11 svislých řad, které jsou na bázi přibližně šestihranné, spojené mezi sebou příčnou rýhou, na základně 4 – 5 linky široké. Podélné brázdy jsou zvlněné, později mělké, s dolů sbíhající zelenější linkou. Areoly vejčité, s vločkami, bílé, s dlouho setrvávající plstí, která je později popelavě šedá. Trny 6 – 7, z nichž 1 – 2 na horním konci svazků trnů jsou vlasovité, 1 – 2 linky dlouhé, 4 boční jsou v párech, z nichž dva nejspodnější jsou poněkud silnější, 3 – 4 linky dlouhé. Nejspodnější trn 4 – 5 linek dlouhý. Všechny trny tenké ale dost pevné, k tělu ohnuté, zlaté barvy, na základně a u špice purpurově červené.
Velmi pěkný a vynikající druh, příbuzný Etus gibbosus, avšak zcela odlišný. Popisovaná rostlina 2,5 coulu vysoká a má 2 couly v průměru, avšak zdá se, že je již dospělá.
Hyptiacanthus původem z řečtiny znamená s pokroucenými trny.
Lemaire tento taxon pozoroval v Monvilleho sbírce, jedinec měl tehdy 5 cm v průměru a 6,5 cm byl vysoký. Roku 1845 zmiňuje tento taxon Förster a uvádí též popis, téměř shodný s původním popisem a uvádí, že taxon byl znovu importován roku 1840, tedy rok po popisu.
Roku 1853 zmiňuje Labouret tři variety – var. eleutheracanthus, megalothelos a nitidus, které však mimo dosud tajemné Gymn. megalothelos jsou již takřka nedefinovatelné. Schumann ve svém díle Gesamtbeschreibung popis poněkud pozměnil a považuje Etus. hyptiacanthus za synonym Etus. leeanus Hook. To tedy bylo více jak 45 let po popisu, kde není ani zmínka o květu; v původním popisu je velice zavádějící informace „příbuzný Etus. gibbosus“ – uvažme jen, kolik taxonů dnešního rodu Gymnocalycium znali kaktusáři roku 1839 a kolik tedy měli tehdy možností k příbuzenskému zařazení. Schumann uvádí jako barvu květu žlutavě bílou, avšak kde byl v té době konec původně popsaného taxonu. Jak přišel o údaji výskytu Uruguay, dnes již nezjistíme.
Původnímu popisu Lemaireho podobné rostliny přivezl A.V. Frič z Uruguaye a označil je jako Gymn. hyptiacanthum var. citriflorum nom. nud. Hugo Schlosser našel v Uruguayi také takové rostliny, odpovídající popisu, a dodává, že rostliny jsou na stanovištích co do otrnění velmi variabilní. I v kultuře můžeme z výsevů různých polních značek z poslední doby nalézt takto otrněné formy se zářivě žlutými trny, jejichž barva nějaký zlatý odstín může připomínat. Dr.Schütz ve své Monografii 1986 správně uvádí, že k tomuto taxonu budou patřit i následující jména: Gymn. netrelianum (popsané jako Echinocactus netrelianus 1855, tedy o 16 let později), Gymn. leeanum (popsané jako Echinocactus leeanus 1845, tedy o 9 let později), jakož i Fričovo Gymn. hyptiacanthum var. citriflorum, Gymn. leeanum var. brevispinum Backbg. et Knuth a Gymn. guerkeanum (popsané jako Echinocactus guerkeanus 1911). Všechny tyto formy variabilního okruhu budou snad udržitelné jen jako formy či variety.
V rakouském časopisu Gymnocalycium 2001 byly publikovány nové kombinace a pokusy o přeřazení tohoto a jiných taxonů z tohoto podrodu do podrodu Gymnocalycium (Ovatisemineum): Gymn. hyptiacanthum (prý = Gymn. schroederianum ssp. bayense), nebo Gymn. reductum ssp. leeanum. Podle Nomenklatorických pravidel ICBN (Art 9.8) viz Kiesling, Marchesi a Ferrari KuaS 2002 však není možné přeřazovat taxony z jednoho podrodu do druhého – jistě správné opatření. Autoři současně uvádějí stanovení neotypu Gymn. hyptiacanthum patřícího do podrodu Gymnocalycium Uruguay, department Florida, Cerro Pelado, 17.6.1990 Kiesling + Kroenlein 8505 (SI)
Ve sbírkách tyto rostliny velmi brzy kvetou společně s Gymn. bruchii, jako první gymnokalycia. Mají rády vlhko po celé vegetační období, a v substrátu přídavek rašeliny. Nejlépe se jim daří v pařeništi mírně stíněné, ve skleníku pak se stálým přísunem vody. V období letních veder dochází ke stagnaci jen tehdy, když je k tomu pěstitel svými přehmaty donutí – tak jako jiné druhy rodu. Taktéž jako jiné kaktusy mají rády teplo; v nevětraném skleníku se jim daří i na vrchnějším parapetu a znamenitě prospívají i při 50°C – ale musí stát ve vodě.

Gymn. hyptiacanthum


Gymn. hyptiacanthum


Gymn. hyptiacanthum


Gymn. hyptiacanthum


skupina Gymn. hyptiacanthum

Gymn. hyptiacanthum – summary:
From the original description: „Very nice and excelent sort, related to Etus. gibbosus, but quite different. The desribed plant 2,5 inches high and 2 inches across, however, it seems to be already mature“.
Lemaire had observed this taxon in the collection of Monville, the specimen had 5 cm in diameter at that time and was 6,5 cm high. Förster mentioned this taxon in 1845 and published also the description nearly agreeing with the original description and mentioned that the taxon was once more imported in 1840, then one year after the description. Labouret mentioned in 1853 three varieties – var. eleutheracanthus, var. megalothelos and var. nitidus, however, which – with the for the time being mysterious Gymn. megalothelos – are nearly not able to determine yet. Schumann in his work Gesamtbeschreibung had rather changed the description and he had held Etus. hyptiacanthus for the synonym of Etus. leeanus Hook. Then it has been more than 45 years after the original description, where no data about a flower had been; there is very mysterious information in the original description „related to Etus. gibbosus“ – we must only remember, how many taxa of now known genus Gymnocalycium were known to cactophiles in 1839 and so how many possibilities they had to the affinity rowing at that time. Schumann mentioned like the colour of the flower yellowish white, however, where had been the end of the originally described taxon at that time. We will not find like he had come to the data about the occurence in Uruguay.
Alberto Vojtěch Frič had brought from Uruguay the plants similar to the original description of Lemeire and he had marked them like Gymn. hyptiacanthum var. citriflorum nom. nud. Hugo Schlosser had also found the plant like this in Uruguay agreeing with the description, and he had mentioned in the addition that the plants are very variable as to the spination on the finding places. We can also see in the collections the plants spined like this, in seedlings sowed from the seeds of the various field numbers, the forms with shiny yellow spines, whose colour can imagine some gold touch. Dr. Schütz mentioned very right in his Monography of 1986, that they belong to this taxon even the following names: Gymn. netrelianum (described like Etus. netrelianus 1855, then 16 years later), Gymn. leeanum (described like Etus. leeanus 1845, then 9 years later), also Frič´s Gymn. hyptiacanthum var. citriflorum, Gymn. leeanum var. brevispinum Backbg. et Knuth and Gymn. guerkeanum (described like Etus. guerkeanus in 1911). All these forms of the variable relationship will be maybe able to keep only like forms or varieties.
There were published in the Austrian Gymnocalycium 2001 new combinations and the attempts at the overrowing of this and the other taxa from this subgenus into the subgenus Gymnocalycium (Ovatisemineum): Gymn. hyptiacanthum (it was said = Gymn. schroederianum ssp. bayense), or Gymn. reductum ssp. leeanum. However, it is not possible to overrow taxa from one subgenus to the another one after the Nomenclatory rules ICBN (Art 9.8) – see Kiesling, Marchesi and Ferrari KuaS 2002 – very right precaution, of course. The authors stated also neotyp of Gymn. hyptiacanthum belonging to the subgenus Gymnocalycium Uruguay, department Florida, Cerro Pelado 17.6.1990 Kiesling and Kroenlein 8505 (SI).
The plants flower very soon in the collections with Gymn. bruchii as the first gymnocalyciums. They love moisture during the whole vegetative season and some addition of peat in the soil. They grow the best in hotbeds, slightly shadowed, or in greenhouse with still water feed.
There is a stagnation during the summer warm days only in the case if the grower has forced them with his misfeahances – like at the other sorts of the genus. They like warm also like the other cacti; they profit very well even in the superior shelf in the greenhouse without a ventilation even at the temperature of +50°C – however, they must stay in water.