ROD GYMNOCALYCIUM

Rozšíření rodu Gymnocalycium

Autor Dr. Detlev Metzing, Německo, publikováno se svolením autora

Německý odborník na gymnokalycia a botanik Detlev Metzing zpracoval v roce 1995 studii o rozšíření druhů GYMNOCALYCIUM Pfeiffer ex Mittler v jižní Americe. A to dle jednotlivých podrodů, a tuto studii doplnil sedmi přehlednými mapkami.
Jedinci náležející k jednomu druhu, tedy jednotlivé rostliny, nejsou libovolně roztroušeny v různých zeměpisných oblastech, ale vyskytují se na ohraničených územích. Území, v kterém se taxon přirozeně vyskytuje, je označováno jako AREÁL. Poloha a velikost areálu jsou určeny ekologickou strukturou a konkurenční schopností právě v té době vyskytujícího se společenstva, jeho rozšířením a původem vzniku, jakož i existencí vhodných stanovišť. Pro porozumnění příbuzenských vztahů jednotlivých společenstev má znalost areálů velký význam.
AREÁL RODU GYMNOCALYCIUM sahá asi od 18° zeměpisné šířky na severu až k 45° šířky na jihu. Na západě slouží jako baréra rozšíření Andy. Rod nemá žádný celistvý areál, ale existuje více mezer v rozšíření. Takový areál, sestávající z více prostorově oddělených subareálů, bývá označován jako areál disjunktní (mezerovitý, nesouvislý).
Jak odpovídá velkému území rozšíření, vyskytují se druhy gymnokalycií na různých stanovištích, na nichž ekologické podmínky míst růstu jsou utvářeny velmi rozdílně. Nejdůležitější vegetační jednotky areálu rodu jsou: monte, chaco, espinal a pampa. Rozloha těchto formací je znázorněna na mapě č. 1.
CHACO, z velké části světlý, suchý les, pokrývá velkou a rozsáhlou plochu jihoamerického kontinentu a je hlavním územím rozšíření rodu Gymnocalycium. Podle srážkových a teplotních poměrů se jeví Chaco jako suchý les, trnitý buš, nebo také jako palmová savana na vlhčích půdách. Množství srážek činí v centru jen asi 500 mm za rok a přibývá směrek k okrajům. Srážky padají z větší části během teplého léta. Reliéf centrálního území chaca je převážně rovný a vzrůstá jen slabě od východu na západ. Půda sestává z hlinité a písečné spraše, která byla kdysi splavena z And. Na některých místech jsou také písčité půdy a duny.
Jako PAMPA jsou označovány rozsáhlé travnaté stepi na území Rio de la Plata. Roční množství srážek dosahuje od 600 do 1.300 mm. Dříve bylo území od přírody bez lesů, dnes je však silně kultivováno a často změněno vysazováním stromů. Na jihozápadě (provincie Buenos Aires) je rozsáhlá rovná, trávou porostlá plocha, v které mají odlišnou vegetaci jen plochá horská seskupení Sierra de Tandil a Sierra de la Ventana. Jsou to travnaté pláně a křoviny pahorkaté pampy, vyskytující se v podobné formě také v Uruguayi a v jižní Rio Grande do Sul.
Charakteristické pro oblast MONTE jsou xerofilní (suchomilné) křovinaté stepi Jsou to především keře rodu Larrea a další, většinou malolisté a trnité druhy, které propůjčují této oblasti její charakteristický vzhled. V závislosti na místních klimatických podmínkách a topografii může však být vegetace „monte“ utvářená také velmi rozdílně. K oblasti monte také náležejí horské svahy s převládajícími trichocereusy. Jednotlivě jsou také roztroušeny některé druhy stromů (např. Prosopis). Z púd se vyskytují všechny přechody od hlinitých po kamenité. Roční srážky leží asi mezi 100 až 350 mm.
Přechod k pampě tvoří ESPINAL. Příznačné jsou druhy stromů rodu Prosopis jakož i další druhy, které se také vyskytují v oblasti chaco. Srážky dosahují od 340 až přes 1.100 mm za rok. Nutno zde ještě uvést suchá andská údolí, která podle polohy mohou být utvářena velmi rozdílně. Zatímco vyšší polohy pokrývají při dobrém zásobení vodou husté lesy, jsou údolí relativně suchá a mají řídké lesy nebo trnité křoví s mnoha druhy vegetace jako v chaco a monte.
Uvnitř těchto hlavních formací jsou další rozdílnosti, takže v jednotlivých výškových stupních pohoří se nacházejí rozdílné vegetační typy. Také některé druhy gymnokalycií se nacházejí jen v určitých výškách. Zvláštní důležitost mají však také mimořádná stanoviště – extrazonální stanoviště, jedná se přitom o maloprostorová stanoviště, jejichž ekologické podmínky se odlišují od hlavních formací, které je obklopují. To mohou být například pruhy lesa podél řek nebo otevřené skalní plochy uprostřed husté vegetace. Pro některé druhy jsou taková extrazonální stanoviště zároveň reliktními stanovišti nebo ústupovými územími (relikt = rostlinný nebo živočišný druh, nebo jiný taxon, který se zachoval na malém území jako pozůstatek dřívějšího velkého rozšíření). Klimatické a vegetační zóny se během vývoje Země vždy znovu posunovaly, doby ledové se střídaly s obdobím oteplení, vlhká údobí následovala po období sucha a naopak. Rostliny se podřizovaly posunům klimatických zón, buď se přizpůsobily nebo vyhynuly. Jiné se mohly uchýlit na zvláštní stanoviště, která nabízela ještě příznivé podmínky. Druhy jako např. Gymn. paediophilum Schütz, Gymn. chiquitanum Card. a Gymn. chacoense osídlily taková reliktní stanoviště. (Mapa č.2).
Na mapách č. 2 – 7 jsou znázorněny areály podrodů případně některých skupin druhů rodu Gymnocalycium. Ovšemže nejsou rostliny náležející k nějakému druhu rozděleny rovnoměrně přes celý znázorněný areál, nýbrž např. jen podél horských údolí, v určitých výškách nebo na roztroušených zvláštních stanovištích se speciálními ekologickými podmínkami. Tyto odlišnosti areálů se však dají znázornit jen při velmi velkých měřítkách. Zde zvolené měřítko vyobrazení dovoluje jen hrubé znázornění areálů, které je však zcela dostačující pro účely přehledu.
Uveřejněné mapy, spočívající na bance informací se stovkami záznamů nalezišť, které byly převzaty ze seznamů polních čísel a z literatury, ukazují současně známé rozšíření druhů gymnokalycií. Když se podíváme podrobně na údaje nalezišť více sběratelů, zjistíme, že bylo především sbíráno podél silnic a rozsáhlá území jsou v tomto ohledu ještě málo prozkoumaná. A lze proto předvídat, že budoucí nálezy stranou hlavních cest povedou k lepšímu poznání areálů a k rozšíření nebo upřesnění zde znázorněných hranic rozšíření. Na druhé straně došlo a dochází vlivem lidské činnosti ke zničení mnoha stanovišť, vývojový jev, který nakonec vede ke snižování nebo vyhlazení části areálů.
Druhy podrodu MACROSEMINEUM jsou rozšířeny na východním okraji areálu rodu (mapa č. 2). Hlavní areál se rozprostírá skoro přes celou Uruguay a jižní Rio Grande do Sul. Další malá, izolovaná naleziště výskytu (= exklávy) se nalézají v argentinských provinciích Corrientes a Misiones, jakož i v jihovýchodní Paraguay. Klima těchto území je vlhké, srážky se pohybují mezi asi 1.000 až 1.300 mm ročně. Druhy gymnokalycií jsou zde většinou k nalezení na extrazonálních stanovištích, jsou to malé pahorky, skalnaté plochy nebo kamenité louky. Jedná se o stanoviště, na nichž voda rychle odteče a na nichž panuje přinejmenším občasné sucho. Zde není konkurence jiných rostlin tak velká a jsou zde lépe chráněna před dobytkem. Pravděpodobně se jedná u těchto stanovišť o relikty dřívějšího, během sušších klimatických podmínek většího areálu. Nyní je asi pasení a kultivování největším ohrožením pro maloprostorový výskyt.
Podrod GYMNOCALYCIUM (dříve Ovatisemineum) má disjunktní soustavu areálu (mapa č. 3). Výskyt Gymn. schroederianum Osten navazuje na západě na areál podrodu Macrosemineum. Nejdále na jih pronikajícím druhem podrodu je Gymn. gibbosum (Haw.) Mittler sensu lato (v širším pojetí). Areál sahá od horských systémů pampy přes části provincií La Pampa a Rio Negro až do východní části provincie Chubut a rozprostírá se tím přes biografické oblasti pampa, monte až do přechodné oblasti k patagonské křovinné stepi. Zatímco va severu této části areálu množství srážek je asi 600 až 750 mm, na jihu je to jen asi 150 až 200 mm. Bezpochyby je Gymn. gibbosum blízce příbuzné s Gymn. striglianum Jeggle a Gymn. borthii Koop, doposud však zeje mezi známýni nalezišti těchto druhů velká mezera. Velká část druhů této semenné skupiny má své území rozšíření v horských pásmech Sierra de Cordoba, které se rozprostírá od San Luis až na severe provincie Cordoba.. Nejdále severně se vyskytujícím druhem této semenné skupiny je Gymn. uebelmannianum Rausch ze Sierra de Velasco.
Většinu druhů rodu lze nalézt na území předhoří And severní provincie San Luis až nahoru do Salty. To je jižní část oblasti chaco s přechody k oblasti monte. Zde se nachází centrum rozmanitosti rodu ve kterém se vyskytují druhy čtyř podrodů: Gymnocalycium, Microsemineum, Trichomosemineum a Muscosemineum mineum. Důvodem pro tuto mnohotvárnost je složitá a rozmanitá krajina s četnými horskými pásmy, ve kterých se mohly taxony vyvíjet odděleně od sebe na mnoha více či méně izolovaných stanovištích.
Od La Rioja až do Jujuy se rozprostírá areál Gymn. saglionis (Cels.) Br. et R. (mapa č. 4). Příbuzné Gymn. spegazzinii Br. et R. (včetně Gymn. cardenasianum Ritter a Gymn. armatum Ritter) roste ve výše položených, suchých údolích východních And, izolovaného severního výběžku oblasti monte (mapa č. 5).
Gymn. pflanzii (Vaupel) Werdermann sensu lato, pro které byl popsán vlastní podrod PIRISEMINEUM H.Till et M.Hesse, má velké území rozšíření, které se rozkládá přes území Chaco v severozápadní Paraguay, přes vnitroandská suchá údolí v Bolívii až do Argentiny do provincie Tucuman (mapa č. 6). Výškové rozšíření sahá od 450 m v paraguayském chacu až do 2.000 m v bolívujské provincii Potosi. Odpovídajíce velkému areálu, lze druh nalézt v růrných formách v rozdílných místech výskytu, jak na suchých skalnatých stanovištích, tak i v relativně hustých lesích oblasti chaca.
Jako Gymn. pflanzii a Gymn. saglionis, má také Gymn. schickendantzii (Britton et Rose Weber) velmi velké území rozšíření (mapa č. 7). Tyto druhy mají červené plody se šťavnatou pulpou, jejich semena jsou také rozšiřována ptáky a tak umožňují osídlení velkého území. V paraguayském chacu, v Bolívii a v severní Argentině lze nalézt další druhy podrodu MUSCOSEMINEUM (mapa č. 7). Druhy, jako např. Gymn. mihanovichii (Gürke) Br. et R., Gymn. marsonerii Y.Ito a Gymn. eurypleurum Ritt. et Plesník jsou částí stavu převládající vegetace suchého lesa. Ačkoliv ekologické faktory jsou relativně stejné na velkých územích, lze tyto druhy najít většinou v relativně maloprostorových populacích. Jak se zdá, jsou za to odpovědné okolnosti šíření semen.
Rovněž v chacu, na severu Paraguaye a na jihovýchodě Bolívie se vyskytují druhy Gymn. paediophilum, Gymn. chiquitanum a Gymn. chacoense (mapa č. 2). Zde se však jedná o mimořádná stanoviště uvnitř rozsáhlého, plochého území chaca, porostlého trnitým bušem. Naleziště leží na izolovaných pásmech pahorků v chacu případně cerrado (= hustý) a jsou pravděpodobně reliktními areály.
O ekologii většiny druhů je relativně málo známo. V literatuře se nacházejí zpravidla, pokud vůbec), jen skrovné údaje o klimatu, půdě nebo doprovodné vegetaci.
Jako vzor pro některé druhy mají zde být krátce popsány podmínky některých odlišných stanovišť. Gymn. mihanovichii je druh, který se vyskytuje v suchém lese centrálního chaco Paraguayo a severní Argentiny. Roční srážky jsou zde 700 – 900 mm. Západně, na území s nižšími srážkami, sousedí areál Gymn. friedrichii var. moserianum (= Gymn. stenopleurum). Rostliny gymnokalycií rostou pod ochranou keřů, jejichž listoví chrání tyto kaktusy zvláště v teplém a vlhkém létě před slunečním zářením. Vzduch je potom velmi teplý a parný. V suché a chladnější zimě shazuje mnoho stromů a keřů své listy a na půdu dopadá více světla, kaktusy mají potom své období klidu. Pokud jsou stromy a keře zcela nebo částečně odstraněny vymýcením, začnou také gymnokalycia chřadnout, protože ubývá vzdušné vlhkosti a sluneční záření je příliš silné. Jsou tedy obzvláště přizpůsobená na toto specifické mikroklima lesa v chacu. Půdy jsou hlinité, jemně písčité, s nepatrnými částicemi humusu, půdní reakce je slabě kyselá, hodnota pH kolísá kolem 6 – 6,5. Zřetelná vrstva humusu se nevytváří, protože odumřelý rostlinný materiál je rychle odbourán. Ačkoliv tyto podmínky jsou relativně stejnorodé na velkých územích, jsou zde druhy gymnokalycií k nalezení většinou v menších ohraničených populacích. To lze odvodit od rozšiřování plodů a semen, které se asi děje prostřednictvím ptáků a mravenců.
Také Gymn. riojense (Frič et Pažout) H.Till et W.Till a Gymn. bodenbenderianum (Berger) H.Till et W.Till patřící do podrodu TRICHOMOSEMINEUM náležejí ke klimaxové vegetaci (to je konečné stadium vegetace, schopné se vyvíjet při určitých podmínkách klimatu), v tomto případě k vegetaci oblasti monte. Druhy vyskytující se převážně v nižších polohách, rostou v hlinito-písčité půdě. Jsou zde k nalezení roztroušené téměř vždy ve stínu rozličných keřů (Larrea aj.). Během období sucha jsou rostliny zataženy v půdě a často pokryté listím nebo pískem. Tím je snížena plocha odpařování těl rostlin. Semena jsou rozšiřována především mravenci, kteří požírají přívěsek semen obsahující cukr (elaisom).
Zatímco výše uvedené druhy náleží k velkoprostorové, převládající klimaxové vegetaci a proto také zaujímají relativně velký areál, jsou druhy jako Gymn. paraguayense (K.Sch.) Schütz a Gymn. fleischerianum Jajó et Backeberg k nalezení jen na mimořádných stanovištích. Těmito mimořádnými stanovišti jsou zde menší pískovcové plochy uprostřed území pokrytého (potenciálně) zpola stále zeleným subtropickým lesem. V tomto území, bez výrazného období sucha, jsou bohaté srážky (ročně asi 1.400 mm) a malé kaktusy zde nemohou konkurovat rostlinným druhům lesa. Kde však vystupuje skála na povrch, je vrstva půdy velmi tenká nebo zcela chybí. Konkurence větších rostlin proto odpadá. Mimoto tenká vrstva půdy rychle vysychá a alespoň občas zde panují aridní podmínky. Proto se zde usidlují druhy, které mohou toto dočasné období sucha přežít.To jsou, vedle jednoročních rostlin některé bromelie (Dyckia), Selaginella a kaktusy. Také zde rostou druhy gymnokalycií často v ochraně menších rostlin. Půdy jsou, podle náplavové schopnosti vody, písčité až hlinité, hodnota pH leží při 4,5 – 5,5 (Metzing 1989).
Znalost ekologických podmínek na domovských stanovištích nám může dát cenné odkazy pro kulturu. Tak se daří Gymn. mihanovichii v kultuře lépe, když v létě stojí ve stínu ve vlhkých a teplých podmínkách. Ne vždy jsou však poměry na stanovišti také skutečně nejlepšími podmínkami pro optimální růst. Neboť rostliny vyskytující se v přírodě ne tam, kde pro ně panují optimální a biotické faktory (teplota, vlhkost, živiny, světlo), nýbrž tam, kde nacházejí dostačující podmínky a nejsou potlačeny konkurenčně silnějšími rostlinami. Silná a rychle rostoucí gymnokalycia, jaká můžeme dosáhnout při vhodné kultuře, můžeme stěží najít na domovském stanovišti.

Mapa 1. Hlavní vegetační typy: 1) pampa, 2) pahorkatá pampa, 3) monte, 4) chaco, 5) espinal, 6) mozajka lesní a keřové vegetace východních And, 7) subtropický, napůl stále zelený les, 8) patagonské stepi a polopouště (dle Cabrera 1971, Hueck et Seibert 1981, zjednodušeno).

Mapa 2. Území rozšíření podrodu MACROSEMINEUM: 1) Gymn. denudatum, Gymn. uruguayense, Gymn. buenekeri, Gymn. horstii, Gymn. netrelianum. 2) Gymn. mesopotamicum, 3) Gymn. paraguayense, Gymn. fleischerianum, 4) Gymn. paediophilum, Gymn. chiquitanum, Gymn. chacoense.

Mapa 3. Území rozšíření podrodu GYMNOCALYCIUM: 1) Gymn. andreae, Gymn. baldianum, Gymn. borthii, Gymn. bruchii, Gymn. calochlorum, Gymn. capillaense, Gymn. erinaceum, Gymn. kieslingii, Gymn. neuhuberi, Gymn. striglianum, Gymn. taningaense, Gymn. uebelmannianum, 2) Gymn. schroederianum 3) Gymn. gibbosum s.l., Gymn. hyptiacanthum s.l., Gymn. schatzlianum.

Mapa 4. Území rozšíření podrodu MICROSEMINEUM (z části): 1) Gymn. saglionis, 2) Gymn. monvillei, ssp. horridispinum, ssp. achirasense.

Mapa 5. Území rozšíření podrodu MICROSEMINEUM ( z části): 1) Gymn. cardenasianum, 2) Gymn. spegazzinii, Gymn. bayrianum, 3) Gymn. ambatoense, Gymn. tillianum, Gymn. mucidum s.l., Gymn. hossei s.l., Gymn. nigriareolatum, Gymn. catamarcense, 4) Gymn. castellanosii s.l., Gymn. acorrugatum, 5) Gymn. mostii s.l.

Mapa 6. Území rozšíření podrodů 1) PIRISEMINEUM
2) TRICHOMOSEMINEUM

Mapa 7. Území rozšíření podrodu MUSCOSEMINEUM: 1) Gymn. anisitsii s.l., Gymn. mihanovichii, Gymn. friedrichii var. moserianum (= Gymn. stenopleurum), 2) Gymn. delaetii, Gymn. marsonerii v užším smyslu, Gymn. schickendantzii.

The occurence of the genus Gymnocalycium – summary:

The German specialist to gymnocalyciums Detlev Metzing made the study in 1995 about the occurence of the sorts of the genus Gymnocalycium Pfeiffer ex Mittler in South America. It has been after the subgenus and he had fulfiled the study with seven maps.
The specimens belonging to one sort are not arbitrary spread in the various geographic areas but they occur in the limited places. The place in which the taxon naturally occurs is marked as the AREAL. The position and the size of the areal are made by the ecologic structure and competition ability of the community occuring just at that time, which its spreading and the origin and with the existence of the acceptable places. The areal of gymnocalycium is used to mark like the disjunct areal (= incoherent, with interspaces). The most important vegetation units of the areal are: monte, chaco, espinal and pampa.
Chaco is mostly light dry forest and it is the main area of gymnocalyciums occurence. As pampa are marked the extensive grassy prairies in the area of the Rio de la Plata and the similar areas with bush and with the small hills are in Uruguay and the southern Rio Grande do Sul. The xerofil bushy prairies are typical for the areal monte. They are above all the bush of the genus Larrea and the others, mostly the plants with the little leaves and spiny sorts. Some sorts of trees are also sometime spread (for example Prosopis). The transition to the pampa is made by espinal. The trees of Prosopis are the typical and some sorts, which occur also in the area of the chaco. Rain is from 340 to 1.100 mm per year. It is necessaty to mention else the dry valleys of the Andes, which can be made very differently after the geographic position. The higher positions can be covered with the dense forests, if they are well rained, while the valleys are relatively dry and have the infrequent forests or spiny bush with many sorts of the vegetation like in the chaco and monte.
However, the special importance have the extraordinary places – the extrazonal finding places; they are the places with only little areas, whose ecological conditions are different from the main formations which surround them. For example it could be the strips of forests along the rivers or opened rocky flats in the middle of dense vegetation. The extrazonal places are for some sorts also the relict places or the retreat places. The relict places like this are settled for example with Gymn. paediophilum Rirr. et Schütz, Gymn. chiquitanum Card. or Gymn. chacoense Amerh.
On the maps 2 – 7 there are marked the areals of the subgenuses of the genus Gymnocalycium. However, the sorts are not spread in the whole marked areal, but only along the mountainous valleys, in some heights or in the straggled special places with the special ecologic conditions.
The areal of the subgenus Macrosemineum is spread with the whole Uruguay, southern Rio Grande do Sul and the isolated little finding places (= exclaves) are in the argentinian provinces Corrientes and Misiones and also in the southeastern Paraguay. The subgenus Gymnocalycium (former Ovatisemineum) has the disjunct system of the areal (the map Nr. 3). The occurence of Gymn. schroederianum Osten links in the west to the areal of the subgenus Macrosemineum. The sort which infiltrates the most to the south is Gymn. gibbosum (Haw.) Mittler sensu lato (= in broad conception). It is close related to Gymn. striglianum Jeggle ex H. Till and Gymn. borthii Koop, however, it is a great space among the known finding places. The province San Luis is the centrum of the variability of the genus, in which the sorts of four subgenuses occur: Gymnocalycium, Microsemineum, Trichomosemineum and Muscosemineum.
Gymn. pflanzii (Vaupel) Werdermann sensu lato, for which it has been described own subgenus Pirisemineum H.Till et M. Hesse, has the big areal of the occurence over the chaco in the northwestern Paraguay, over the dry valleys in Bolivia as far as to the province Tucuman in Argentina.
It is possible to find the members of the other subgenus Muscosemineum (the map Nr. 7) in chaco of Paraguay, in Bolivia and in the northern Argentina. The sorts occur mostly in the places with the little space populations. It seems that it is like that for the sake of the spreading of the seeds.
Probably the relict areals are the places with the occurence of Gymn. paediophilum, chiquitanum and chacoense. The plants grow under the bush preservation, the bush has leaves during the warm vegetative season and when the bush is without leaves, it is the time of the vegetative rest and the weather is dry and cold. Then the gymnocalyciums are well adapted for this specific little clima of the chaco forest. Seeds are probably spread by the ants, which eat the appendages of the seeds, containing sugar (elaisom).

SYSTEMATIKA – Členění rodu GYMNOCALYCIUM a jeho vývoj

Již dávno byla pociťována potřeba nějakého přehledného uspořádání dosti rozsáhlého a novými objevy stále se rozšiřujícího rodu Gymnocalycium. První se o to pokusil Curt Backeberg v Kaktusáři roku 1934, kde rozdělil dosud známá gymnokalycia do 9 skupin:
Skupina SCHICKENDANTZII: Gymn. stuckertii, knebelianum, michoga, delaetii, schickendantzii.
Skupina GIBBOSUM: Gymn. gibbosum, chubutense, venturianum.
Skupina PLATENSE: Gymn. platense, quehlianum, bodenbenderianum, stellatum, baldianum a parvulum.
Skupina LEEANUM: Gymn. leeanum, netrelianum, leptanthum, proliferum.
Skupina LAFALDENSE: Gymn. bruchii, albispinum.
Skupina MULTIFLORUM: Gymn. multiflorum, hybopleurum, nigriareolatum, monvillei, megalothelos, mostii, kurtzianum.
Skupina DENUDATUM: Gymn. denudatum, anisitsii a j.
Skupina HOSSEI: Gymn. hossei, mazanense, weissianum, nidulans.
Skupina SAGLIONE: Gymn. saglionis a pflanzii.

Hned v příštím roce 1935 vyšlo další rozdělení gymnokalycií, ovšem dosti pozměněné, a to v díle „Kaktus ABC“, jeho autory byli C. Backeberg a sponzor knihy dán Knuth. Tehdy známé druhy gymnokalycií rozdělili opět do skupin:

BRUCHII: albispinum, bruchii.
DENUDATUM: anisitsii, brachyanthum, damsii, denudatum, fleischerianum.
GIBBOSUM: brachypetalum, chubutense, gibbosum.
HOSSEI: castellanosii, hossei, loricatum, nidulans, weissianum.
JOOSSENSIANUM: joossensianum, oenanthemum, pflanzii, venturianum.
LEEANUM: andreae, guerkeanum, leeanum, netrelianum, mihanovichii, uruguayense.
MULTIFLORUM: grandiflorum, hybopleurum, kurtzianum, mostii, megalothelos, monvillei, multiflorum.
PLATENSE: capillaense, hyptiacanthum, platense proliferum, sutterianum.
QUEHLIANUM: bodenbenderianum, ochoterenai, quehlianum, sigelianum, stellatum.
SAGLIONIS: nigriareolatum, saglionis.
SCHICKENDANTZII: schickendantzii, knebelii, marsoneri, michoga, stuckertii.

Od té doby se znalosti velmi rozšířily, a tak dnes každý specialista na tento rod pozná na první pohled, že je zde řada omylů. Třídění podle barev květů (skupina joossensianum červené, skupina leeanum žluté) neobstojí. Ve skupině joossensianum patří každá rostlina jinam. Ve skupině platense nemá platense samo nic společného s ostatními druhy. Gymn. nigriareolatum není nijak příbuzné se saglionis atd.
Naprosto originální bylo rozdělení gymnokalycií do pěti skupin v publikaci „Revision“ od ing. Kreuzingera v roce 1935, a to dle Friče a Schelleho. Jeho základní rozpoznávací znak zde byl vzat tvar semen. Na základě provedených výzkumů semen dospěl A.V.Frič k závěru, že semena gymnokalycií se rozpadají do 5 zcela jasně ohraničených skupin:

1. OVATISEMINEAE: (Patagonie až Kordillery)
Gibbosum, lafaldense (bruchii), venturii
2. MACROSEMINEAE: (Uruguay, Paraguay, již. Brazílie)
a) s květy bílými až růžovými: denudatum, denudatum-anisitsii (=fleischerianum)
b) s květy zelenavě žlutými: guerkeanum, hyptiacanthum, leeanum, netrelianum, uruguayense
3. TRICHOMOSEMINEAE: (Pampa až nízké Kordillery)
nidulans Frič, tedy ne nidulans Backbg., occultum, platense, quehlianum, riojense
4. MICROSEMINEAE: (vysoké Kordillery)
brachyanthum, curvispinum Gürke (syn. nigriareolatum Backbg.), horizonthalonium, kurtzianum, mostii, monvillei, pflanzii, saglione, sigelianum?, sutterianum?
5. MUSCOSEMINEAE: (předhůří Kordiler, Chaco, Paraguay)
anisitsii, damsii, delaetii, knebelii, marsoneri, michoga, mihanovichii, schickendantzii, stuckertii

Revision se po svém vyjití setkala s nepozoruměním. Někteří tehdejší čelní představitelé DKG vydali zvláštní oběžník, ve kterém zaujali odmítavé stanovisko
V Backebergově „Die Cactaceae“, jeho třetím díle, který vyšel roku 1959, je další pokus o systematiku. Rostliny jsou rozděleny do tří řad takto:

Toto rozdělení znamenalo velký krok zpět a to nejen proti Fričovi, ale i proti pokusům samotného autora z let 1934 a 1935. Není totiž vůbec přihlíženo k bližší příbuznosti jednotlivých druhů, a roztržením blízkých příbuzných od sebe se zcela ztrácí přehled a určování v praxi se stěžuje.
V roce 1962 uveřejnil JUDr. Bohumil Schütz ve „Fričianě“ řada I, zpráv č. 1, nový systém, při kterém autor převzal základní rozdělení podle semen od A.V.Friče. Jednotlivé podrody byly rozděleny na menší skupiny podle blízké příbuznosti jednotlivých druhů. Tento systém byl doplněn dr. Schützem ve „Fričianě“ řada VII, zpráv 46 v květnu 1968. Jednotlivé druhy jsou rozděleny do 5 podrodů a dále do sekcí.
I. GYMNOCALYCIUM Schütz
A. Macrosemineum Schütz: denudatum, uruguayense, leeanum, netrelianum, artigas, guerkeanum, hyptiacanthum, megalothelos, ourselianum, spec. Oehme, melanocarpum ?, schroederianum
B. Paraguayensia Schütz: fleischerianum, paraguayense
II. OVATISEMINEUM Schütz
C. Gibbosa Schütz: gibbosum, chubutense, brachypetalum, baldianum, deeszianum
D. Lafaldensia Schütz: bruchii, albispinum
III. MICROSEMINEUM Schütz
E. Saglionia Schütz: saglionis, pflanzii, zegarrae, marquezii, lagunillasense, millaresii, izozogsii, chuquisacanum, riograndense, eytianum
F. Hybopleura Schütz: hybopleurum, kurtzianum mostii, grandiflorum, valnice- kianum, bicolor, oenanthemum, rubriflorum n.n., multiflorum, brachyanthum, monvillei, horridispinum, sp.n. FR 430, spec. FR 433 de Cordoba
G. Calochlora Schütz: calochlorum, sigelianum, sutterianum, capillaense, andreae, leptanthum
H. Loricata Schütz: spegazzinii, cardenasianum, bayrianum
I. Mazanensia Schütz: mazanense, hossei, weissianum, nidulans, guanchinense, castellanosii, chiquitanum, curvispinum, nigriareolatum, glaucum
IV. TRICHOMOSEMINEUM Schütz: quehlianum, parvulum, stellatum, ochoterenai, bodenbenderianum, triacanthum, vatteri, riojense, ragonesii, intertextum, kozelskyanum, moserianum
V. MUSCOSEMINEUM Schütz
J. Mihanovichia Schütz: mihanovichii, friedrichii, anisitsii, damsii, joossensianum, schickendantzii, michoga, pungens, griseopallidum, pseudomalacocarpus
K. Periferalia Schütz: megatae, tudae, fričianum, delaetii, knebelii, hamatum, onychacanthum

Pro úplnost vývoje členění rodu Gymnocalycium je třeba se ještě zmínit o systému prof. dr. Franze Buxbauma, uveřejněném 1.7.1968 v Krainzově knize „Die Kakteen“. Podle přesných výzkumů semen rozdělil prof. dr. Franz Buxbaum semena rodu Gymnocalycium Pfeiffer do 11 typů. Na základě těchto typů semen provedl rozčlenění rodu do 12 sérií:
Typy semen:
Typ 1. Uruguayenses
A.Podtyp Uruguayenses
B.Podtyp Denudatum
Typ 2. Baldianum
A.Podtyp Baldianum B.Podtyp Lafaldense
Typ 3. Mostii
Typ 4. Spec. nova (dosud nepojmenovaný)
Typ 5. Chiquitanum
Typ 6. Castellanosii
A.Podtyp Castellanosii
B.Podtyp přechodný, spec. nova
Typ 7. Quehlianum
Typ 8. Horridispinum
Typ 9. Saglionis
Typ 10. Pflanzii
Typ 11. Schickendantzii
A.Podtyp Schickendantzii
B.Podtyp Mihanovichii

Rozčlenění rodu Gymnocalycium podle výše uvedených typů semen:

Series I. Uruguayenses F. Buxb.
Subseries A. Uruguayenses F.Buxb. (typ semen 1.A): Gymn. uruguayense, artigas, leeanum, netrelianum, guerkeanum.
Subseries B. Denudata F. Buxb. (typ semen l.B): Gymn. denudatum, magalothelos, fleischerianum, paraguayense.
Series II. Baldiana F. Buxb. (typ semen 2.A): Gymn. baldianum, andreae, platense, leptanthum, capillaense, sutterianum, sigelianum, deeszianum, calochlorum, chubutense, gibbosum, brachypetalum, hyptiacanthum, ourselianum.
Series III. Lafaldensia F. Buxb. (typ semen 2.B): Gymn. bruchii, albispinum.
Series IV. Mostiana F. Buxb. (typ semen 3.): Gymn. mostii, oenanthemum, valnicekianum, hybopleurum, bicolor.
Series V. Dosud nepojmenovaná. Navrhované jméno „Pileisperma“ (typ semen 4.): Gymn. species nova.
Series VI. Chiquitanum F.Buxb. (Typ semen 5.): Gymn. chiquitanum (syn. hammerschmidii).
Series VII. Castellanosii F. Buxb.
Subseries A. Castellanosiana F. Buxb. (typ semen 6.A): Gymn. castellanosii.
Subseries B. nepojmenovaná (typ semen 6.B.).
Series VIII. Quehliana F. Buxb. (typ semen 7.): Gymn. quehlianum, bodenbenderianum, ochoterenai, triacanthum, stellatum, vatteri, ragonesii, riojense.
Series IX. Horridispina F. Buxb. (typ semen 8.): Gymn. horridispinum.
Series X. Sagliones F. Buxb. (typ semen 9.): Gymn. saglionis, spegazzinii, cardenasianum, multiflorum.
Series XI. Pflanziana F. Buxb. (typ semen 10.): Gymn. pflanzii, zegarrae, lagunillasense, riograndense, comarapense, marquezii.
Series XII. Schickendantziana F. Buxb.
Subseries A. Schickendantziana F. Buxb. (typ semen 11.A): Gymn. schickendantzii, delaetii, knebelii, marsoneri, pungens, michoga, tortuga, tudae, onychacan- thum, megatae, hamatum, joossensianum, eytianum.
Subseries B. Mihanovichiana F. Buxb. (typ semen 11.B): Gymn. mihanovichii, friedrichii, anisitsii, damsii.

V roce 1985 byl publikován ve vědeckém časopise „Plant Systematic and Evolution“ na str. 149 – 153 nový podrod PIRISEMINEUM. Liší se od podrodu MICROSEMINEUM, kterému je příbuzný, velmi hladkými a lesklými semeny a tím, že tato semena mají zbytek funikulu. Takže systém dr. Boh. Schütze se rozšířil z pěti na šest podrodů. V sekci Saglionia zůstávají jen dva druhy a to Gymn. saglionis a Gymn. tilcarense.
Rovněž dochází k přesunu v pořadí na prvním a druhém místě v podrodech. Přednost dostává podrod pod jménem GYMNOCALYCIUM (Ovatisemineum) před podrodem MACROSEMINEUM (který dříve nesl podrodové jméno Gymnocalycium) a to vzhledem k dřívějšímu popisu a nejstaršímu objevenému druhu Gymn. gibbosum. Taktéž mizí z podrodu Microsemineum Schütz sekce Calochlora Schütz a zástupci této sekce jsou řazeni velmi správně do podrodu Gymnocalycium Schütz (tedy bývalý podrod Ovatsemineum Schütz). Také sekce Hybopleura Schütz v podrodu Microsemineum Schütz je opět pod názvem Hybopleura Schütz, protože stanovení typu Gymn. catamarcense H.Till et W.Till není důvodem pro změnu jména sekce z Hybopleura na Catamarcensia.
Uspořádání po těchto změnách:

GYMNOCALYCIUM Pfeiffer

I. Podrod Gymnocalycium (dříve Ovatisemineum) Schütz

A. sekce Gibbosa Schütz
Gymn. gibbosum (Haw.) Pfeiffer
Gymn. chubutense (Speg.) Speg.
Gymn. brachypetalum Speg.
Gymn. platense (Speg.) Br. et R.
Gymn. schroederianum V. Osten
Gymn. schatzlianum Strigl et W. Till
Gymn. borthii Koop
Gymn. striglianum Jeggle et Till
B. sekce Baldiana F. Buxbaum
Gymn. baldianum (Speg.) Speg.
Gymn. sanguiniflorum (Werd.) Dölz
Gymn. andreae (Böd.) Backbg.
Gymn. carolinense (Neuh.) Neuh.
Gymn. calochlorum (Böd.) Y.Ito
Gymn. capillaense (Schick) Berger
Gymn. sigelianum (Schick) Berger
Gymn. sutterianum (Schick) Berger
Gymn. parvulum (Speg.) Speg. et Till
Gymn. altagraciense Bozsing
Gymn. leptanthum (Speg.) Speg
Gymn. robustum Kiesling, Ferrari et Metzing
Gymn. amerhauseri Till
Gymn. uebelmannianum Rausch
Gymn. taningaense Piltz
Gymn. neuhuberi Till et W. Till
Gymn. erinaceum Lambert
Gymn. deeszianum Dölz ?
Gymn. kieslingii Ferrari
Gymn. poeschlii Neuh.
Gymn. kroenleinii Kiesling, Rausch et Ferrari
Gymn. lukasikii Halda et Kupčák
Gymn. miltii Halda, Kupčák, Lukašík et Sladkovský
Gymn. robustum Kiesling, Ferrari et Metzing
Gymn. fischeri Halda, Kupčák, Lukašík et Sladkovský
C. sekce Lafaldensia Schütz
Gymn. bruchii (Speg.) Hoss
Gymn. albispinum Backbg.

II. podrod Macrosemineum Schütz

D. sekce Denudata Schütz
Gymn. denudatum (Lk. et O.) Pfeiffer
Gymn. horstii Buining
Gymn. buenekeri Buining et Swales
Gymn. hyptiacanthum (Lem.) Br. et R.
Gymn. guerkeanum (Hesse) Br. et R.
Gymn. leeanum (Hook.) Br. et R.
Gymn. netrelianum (Monv.) Br. et R.
Gymn. megalothelos (Sencke) Br. et R. ???
Gymn. mesopotamicum Kiesling
Gymn. ourselianum (Cels.) Br. et R. ???
Gymn. melanocarpum (Arech.) Br. et R. emend Presté
Gymn. artigas Hert.
Gymn. uruguayense (Arech.) Br. et R.
Gymn. rauschii Till ???
E. sekce Paraguayensia Schütz
Gymn. fleischerianum Jajó et Backbg.
Gymn. paraguayense (K.Sch.) Schütz

III. podrod Microsemineum Schütz

F. sekce Saglionia Schütz
Gymn. saglionis (Cels.) Br. et R.
Gymn. tilcarense Backbg.
G. sekce Hybopleura Schütz
Gymn. catamarcense H.Till et W.Till
Gymn. monvillei (Lem.) Br. et R.
Gymn. achirasense Till et Schatzl
Gymn. horridispinum Frank
Gymn. acorrugatum Lambert
Gymn. prochazkianum Šorma
Gymn. bicolor Schütz
Gymn. carminanthum Borth et Koop
Gymn. oenanthemum Backbg.
Gymn. pugionacanthum (Backbg.) H. Till
Gymn. tillianum Rausch
Gymn. valnicekianum Jajó
Gymn. kurtzianum (Gürke) Br. et R.
Gymn. mostii (Gürke) Br. et R.
Gymn. grandiflorum Backbg. ?
H. sekce Loricata Schütz
Gymn. spegazzinii Br. et R.
Gymn. bayrianum H.Till
Gymn. cardenasianum Ritter
Gymn. armatum Ritter
I. sekce Mazanensia Schütz
Gymn. hossei (Haage jr.) Berger
Gymn. mazanense Backbg.
Gymn. ambatoense Piltz
Gymn. alboareolatum Rausch
Gymn. ferrarii Rausch
Gymn. glaucum Ritter
Gymn. guanchinense Schütz
Gymn. coloradense Berg.
Gymn. nigriareolatum Backbg.
Gymn. rhodantherum Bödek.
Gymn. ritterianum Rausch
Gymn. mucidum Oehme
Gymn. nidulans Backbg.
Gymn. weissianum Backbg.
Gymn. jochumii Neuh.
J. sekce Castellanosia F.Buxb.
Gymn. castellanosii Backbg. ex Piltz
Gymn. bozsingianum Schütz
Gymn. ferox ( Backbg.) Slaba
Gymn. ferocior (Backbg.) Slaba
K. sekce Chiquitana I.Milt
Gymn. chiquitanum Cárd.
Gymn. hammerschmidii Backbg.
Gymn. paediophilum Ritter et Schütz
Gymn. chacoense Amerh.

IV. podrod Trichomosemineum Schütz

Gymn. stellatum Spegazzini
Gymn. bodenbenderianum (Hoss. et Berger) Backbg. et Knuth
Gymn. intertextum Backbg.
Gymn. ochoterenai Backbg. et Knuth
Gymn. vatteri Buin.
Gymn. ragonesii Cast.
Gymn. obductum Piltz
Gymn. occultum Frič ex Schütz
Gymn. knollii n.n. WO 66
Gymn. moserianum Schütz
Gymn. riojense Frič et Till et W. Till
Gymn. piltziorum Schütz
Gymn. kozelskyanum Schütz

V. podrod Muscosemineum Schütz

K. sekce Mihanovichia Schütz
Gymn. mihanovichii (Frič et Gürke) Br. et R.
Gymn. anisitsii (K.Sch.) Br. et R.
Gymn. damsii (K.SCH.) Br. et R.
Gymn. friedrichii (Werd.) Pažout
Gymn. griseopallidum Backbg.
Gymn. pseudomalacocarpus Backbg.
Gymn. joossensianum (Böd.) Br. et R. ?
Gymn. michoga Frič ex Y.Ito
Gymn. pungens Fleischer
Gymn. schickendantzii (Weber) Br. et R.
Gymn. stenopleurum Ritter
Gymn. stuckertii (Speg.) Br. et R. ?
L. sekce Periferalia Schütz
Gymn. megatae Y.Ito
Gymn. delaetii (K.Sch.) Frič
Gymn. eytianum Card.
Gymn. eurypleurum Ritter ex Plesník
Gymn. fričianum Plesník
Gymn. hamatum Ritter
Gymn. knebelii Frič n.n.
Gymn. matoense Buining et Bred.
Gymn. onychacanthum Y.Ito
Gymn. marsoneri Frič et Y.Ito
Gymn. tudae Y.Ito

VI. podrod Pirisemineum Till et Hesse

Gymn. zegarrae Card.
Gymn. comarapense Backbg. n.n.
Gymn. chuquisacanum Card.
Gymn. izozogsii Card.
Gymn. lagunillasense Card.
Gymn. lumbrerasense Ritter n.n. FR 962
Gymn. marquezii Card.
Gymn. millaresii Card.
Gymn. pflanzii (Vaupel) Werd.
Gymn. riograndense Card.

Veškeré poddruhy a variety budou zmíněny u jednotlivých druhů a v synonymiích za jednotlivými podrody, nová uspořádání a popisy až u jednotlivých podrodů.

The systematic – the dividing of the genus Gymnocalycium and its history, summary:
The first who tried it was Backeberg in „Kaktusář“ in 1934, where he has divided gymnocalyciums into 9 groups: schickendantzii, gibbosum, platense, leeanum, lafaldense, multiflorum, denudatum, hossei and saglione. (Sorts belonging there see the Czech text).
Immediately in the next year 1935 another dividing appeared, but rather changed, in the book „Kaktus ABC“, the authors were C. Backeberg and the Dane Knuth, who had been a financial of this work. They divided known sorts of gymnocalyciums into the groups:, bruchii, denudatum, gibbosum, hossei, joossensianum, leeanum, multiflorum, platense, quehlianum, saglionis, schickendantzii. (see the Czech text). The dividing after flower colour is not suitable (the group of joossensianum red, another of leeanum yellow). In the group of joossensianum each plant belongs to a different place. In the group platense the platense itself has nothing to do with the others. Gymn. nigriareolatum is not rather related to saglionis, etc.
The dividing of ing. Kreuzinger was quite original in the publication „Revision“ in 1935, after Frič and Schelle. The shape of the seeds had been taken like the base and Frič had gone to the conclusion that the gymnocalyciums had been possible to divide into 5 quite clearly limited groups: 1. Ovatisemineum, 2. Macrosemineum, 3. Trichomosemineum, 4. Microsemineum and 5 . Muscosemineum (see the Czech text). Revision has met with the lack of the sympathy after the publishing. Some representatives of DKG published the special circular, in which they took the negative statement.
In the Backeberg´s „Die Cactaceae“ , in its third part, another attempt was published in 1959. The plants are divided into three rows: I. Lafaldensia Backbg., II. Hybogona Backbg and III. Schickendantzii Backbg. This dividing means a great step back. It is without any relationship of the sorts.
JUDr. Bohumil Schütz published in „Fričiana“ Nr. 1 in 1962 new system on the base of the dividing of A.V.Frič. The subgenuses have been divided into the littler groups after the close relationship of the sorts. This system was filled in May 1968 by dr. Schütz in „Fričiana“ Nr. 46. The sorts are divided into 5 subgenuses and far to the sections: I. subgenus Macrosemineum Schütz with the sections A. Macrosemineum Schütz + section B. Paraguayensia Schütz; II. subgenus Gymnocalycium Schütz (formerly Ovatisemineum) with the sections B. Gibbosa Schütz and D. Lafaldensia Schütz; III subgenus Microsemineum Schütz with the sections E. Saglionia Schütz, F. Hybopleura Schütz, G. Calochlora Schütz, H. Loricata Schütz and I. Mazanensia Schütz; IV. subgenus Trichomosemineum Schütz; V. subgenus Muscosemineum Schütz. (Sorts belonging see the Czech text).
Prof. dr. Franz Buxbaum published 1.7.1968 also the system of gymnocalyciums dividing in the book „Die Kakteen“ of Krainz. Buxbaum has divided seeds into 12 series: I. Uruguayensia Buxb., II. Baldiana Buxb., III. Lafaldensia Buxb., IV. Mostiana Buxb., V. without a name, VI. Chiquitana Buxb., VII. Castellanosiana Buxb., VIII. Quehliana Buxb., IX. Horridispina Buxb., X. Sagliones Buxb., XI. Pflanziana Buxb., XII. Schickendantziana Buxb. (See the Czech text).
New subgenus Pirisemineum was published in the scientific journal „Plant Systematic and Evolution“ in 1985 on the pages 149 – 153. It is related to the subgenus Microsemineum and it differs with very smooth and shiny seeds and with the rest of the funiculus on seeds. So the system of dr. Schütz spreads from five to six subgenuses. There are only two sorts in the sectio Saglionis – Gymn. saglionis and Gymn. tilcarense.
It is also the shif between the first and the second place in the subgenuses. The first is the subgenus Gymnocalycium (formerly Ovatisemineum) in front of the subgenus Macrosemineum, because Gymn. gibbosum is the oldest sort of the genus. Also the sorts of the subgenus Microsemineum Schütz, the sectio Calochlora Schütz, are rowed into the sectio B: Baldiana Buxb. It is right, because the seeds of these sorts are closer to the subgenus Gymnocalycium, than to the subgenus Microsemineum. (The table of the sorts belonginging – see the Czech table).
The various described subspecies and the varieties will be mentioned at the sorts and in the synonymy behind each subgenus, new rowing and taxa will be mentioned only in the main text in single subgenus.

Polní čísla a značky rodu Gymnocalycium

Stále více a více, zejména v poslední době přicházíme do styku s rostlinami označenými různými značkami nebo čísly, případně kombinací obou. Tyto značky a šifry jsou nezasvěcenému sběrateli kaktusů těžko srozumitelné a povětšinou i záhadné. V literatuře nenajdeme většinou žádné vysvětlení a i v cenících různých firem chybějí většinou potřebné údaje. Takových rostlin rok od roku přibývá a stávající situace se stává nepřehlednou.
Některé rostliny k nám byly importovány jen v několika málo kusech a ty bývaly ihned u importérů rozebrány nebo zůstávaly ve sbírkách jedinců, specialistů, takže ani v cenících o nich nenajdeme ani zmínku. Často se objeví až teprve po mnoha letech, když byla získána semena, nebo až když byly namnoženy semenáčky. Čím delší doba uplyne mezi dovezením importů a rozšířením potomstva, tím pak bývá obtížnější získávání informací o nálezci a zejména o nalezišti, které hraje velmi důležitou úlohu. Nyní se již importy nesmějí vůbec dovážet kvůli naprosto nesmyslnému zákonnému opatření, které rostlinám bojujícím na nalezištích s civilizačními vlivy pranic nepomohou. Přehled polních čísel a jiných značek je pro další vývoj pěstování gymnokalycií ale i jiných druhů kaktusů tak důležitý. Z pochopitelných důvodů není ani zde záruka informací stoprocentní. Po mnoha letech pozorování dochází i zde ke změnám označení taxonu. Přece však zůstanou nejdůležitější údaje, které poslouží k orientaci. Jména a značky, jež přicházejí v úvahu, lze rozdělit do čtyř kategorií:
1. Polní čísla.
V přírodě označují sběratelé svoje nálezy obvykle průběžně čísly. U každého čísla si poznačí naleziště a jiné důležité údaje. Pokud mohou nález ihned určit, poznačí si i správné jméno taxonu. To však není vždy možné, zejména když se jedná o novinku. Položky dojdou do Evropy jen s čísly. Je zvykem, že před polní číslo nebo sběrateůské číslo se připojuje i monogram sběratele. Tak jsou označeny nálezy Friedricha Rittera – FR, Waltera Rausche – R nebo WR, Karla Knížete – KK, Wilhelma Knolla z Rakouska – WO, Alfredo B. Laua – L, Leopolda Horsta (Brazílie) a Wernera Uebelmanna (Švýcarsko) – HU, Jörga Piltze (Německo) – P, Detleva Metzinga (Německo) – M, Jacquese Lamberta (Belgie) – JL, Hugo Schlossera (Uruguay) – Schl, Jaroslava Procházky (Česko) – JPR, Ludwiga Berchta (Holandsko) – LB, Hanse Tilla (Rakousko), Hanse Tilla, Helmuta Amerhausera a Franze Strigla (Rakousko) – STO, Gerta Neuhubera (Rakousko) – GN, Wolfganga Papsche (Rakousko) – WP,, Vladimíra Šormy (Česko) – VS, Dorothy Muhrové (Buenos Aires) – B, Ladislava Fischera (Česko) – LF, Jaroslava Sladkovského (Česko) – JS, Rudolfa Frélicha (Česko) RF, Pavla Pavlíčka (Česko) – PP, Rudolfa Slaby (Česko) – Sl, Josefa Odehnala (Česko) – JO, Viktora Gapona (Rusko) – VG, Tomáše Kulhánka (Česko) – Tom, Martina Tvrdíka (Česko) – MT, a mnoho dalších.
2. Katalogová čísla
Některé firmy označují ve svých cenících všechny nabízené druhy rostlin průběžně čísly. Je to praktické a usnadňuje to evidenci a následnou expedici. Tato čísla jsou i pro kaktusáře důležitá, neboť pod stejnými jmény bývají od různých dodavatelů expedovány různé rostliny. Katalogová čísla pak usnadňují rozlišení. Nejznámější jsou U – čísla firmy Karlheinz Uhlig a HU čísla SU-KA-FLOR firky Werner Uebelmann. Známá německá firma Köhres má jen průběžná čísla.
3. Polní značky
Někteří kaktusáři ale i sběrači kaktusů označují svoje nálezy pouze zkratkami naleziště a podobně. Takové značky jsou často zkomoleny a někdy sám nálezce po určité době takové značky nedovede rozluštit. Nejznámější jsou taková označení z dřívějších dob, např. komerčních sběratelů Hanse Fechsera nebo Lembkeho.
4. Sbírková čísla
Ve větších ale i v menších sbírkách bývají zpravidla všechny rostliny registrovány pod čísly. Botanické názvy jsou často měněny a přepisování štítků u jednotlivých taxonů je velmi zdlouhavé, štítky se někdy ztrácejí, což má za následek chaos ve sbírce, navíc rostlina se jmenovkou je jako nabídka pro různé nenechavce a noční nechtěné návštěvníky. Nejjednodušší je, když každou rostlinu, kterou zařadíme do sbírky, ihned opatříme číslem, pod kterým ji vedeme i v evidenci. Z nejznámějších takových značek jsou: ZF – Zdeněk Fleischer, BS – Bohumil Schütz, Pk – Ferdinand Plesník, HT – Hans Till, FB – Franz Bozsing, GM – Günter Moser atd.

The field numbers and marks of the genus Gymnocalycium – summary:
It is more and more usual the plants with the numbers, because more and more cactus growers go to visit the finding places. It can be seen in this chapter – part 1. the field numbers, part 2. the catalogue numbers, part 3. – the field numbers and part 4. the collection numbers (see the Czech text).