ROD GYMNOCALYCIUM

SLOVO AUTORA
Author's word

Vážení čtenáři,
Předkládáme Vám možnost sledovat současný průřez rodem Gymnocalycium na www. stránkách a je mi potěšením, když se pustíte do jejich čtení. Neměl jsem původně v úmyslu něco takového psát. Velkým iniciátorem práce byl př. Emil Lukašík, gymnofil z Ostravy (* 26.12.1920, +9.12.2007), zanícený novinář, ovšem z důvodu úrazu zůstal u sportu aspoň jako redaktor. Po odchodu do důchodu se jako gymnofil a bývalý reportér – s psacím strojem se nemínil rozloučit – pustil do práce shromažďování informací o svém milovaném rodu. Jeho plánem bylo vydání velké knihy pod názvem „Gymnokalycia od A do Z“, encyklopedie či monografie rodu podle vzoru dr. Bohumila Schütze, ale nyní již daleko obšírnější s mnoha podrobnějšími informacemi. Sám se dočkal alespoň vydání „Synonymie rodu Gymnocalycium“, ovšem vydání původně plánované publikace bylo jen toužebným přáním. Ještě před 25 lety jezdil již jako důchodce p. Emil Lukašík do Nasobůrek a strávili jsme hodně krásných chvil různým diskutováním nejen o gymnech, ale o všem možném. To jsem ještě byl přispěvatelem do některých oběžníků, ovšem s některými dnešními představiteli již asi nenajdu společnou řeč a tak dobrá spolupráce skončila vlastně po odchodu př. dr. Bohumila Schütze a př. Jiřího Macháčka.
Současné příspěvky v některých oběžnících mi připadají jako ohlodaná kost a z ní pak uvařená „hovězí“ polévka bez hovězího, bez soli a koření, bez chuti a vůně. Když pak ještě dozorčí a kdejaká „rada“ cenzuruje příspěvky, člověka přejde chuť někde přispívat a psát články. Bohužel, v některých plátcích je již tento stav nevratný. Jednou mi sdělil vysoce postavený funkcionář, že kašlu na gymnofily. Není to pravda. Takový člověk by mohl porovnat již jenom počet mých příspěvků s jeho. I tak spolupracuji s gymnofily nejenom u nás, ale po celém světě. Že se mi nelíbí dnešní představenstvo některých spolků, nemá s gymnofily nic společného, jde jen o několik osob, se kterými jsem získal zcela negativní zkušenosti. Ale abych se vrátil k panu Lukašíkovi. Několik osob shánělo jeho rukopisy ve vidině laciného duševního obohacení se a následného „zvyďytelnění se“. Další osoby naopak nebyly ochotny jakýmkoliv způsobem „narazit“ na oficiálně stanovenou linii, kdy jsou zahraniční myšlenky bezhlavě přijímány – ne však z každé země původu. Vyjde-li popis např. v Rakousku, kaktusáři hned reagují: „Ó, to je zajímavá rostlina, to bude něco nového!“ Budou se hledat rozdíly, pokud nějaké jsou. Vyjde-li popis u nás, hned se budou hledat záminky, jak vše kritizovat, shodit, zesměšnit. Závist, nenávist, ješitnost. Pokud je autorem popisu nového taxonu český kaktusář, je taxon bezodkladně postaven do synonymie nebo přinejmenším překombinován, a to vždy směrem dolů – na nižší úroveň. Na druhé straně jsou zahraniční popisy uznány, i když jde o rod, kam jsou zařazeny dávno známé taxony – viz rod Acharagma (Kaktusy 2008/1). Dalším takovým příkladem může být rod Pediocactus (viz Kaktusy Speciál 2007 č. 3). Zde jsou m.j. uvedené taxony:
Pediocactus simpsonii ssp. simpsonii
simpsonii ssp. simpsonii fa. aclinii
simpsonii ssp. simpsonii fa. campestris
simpsonii ssp. simpsonii fa. desertii
simpsonii ssp. simpsonii fa. dinosauriensis
simpsonii ssp. simpsonii fa. flaminggorgensis
simpsonii ssp. simpsonii fa. muehlii
simpsonii ssp. bensonii
simpsonii ssp. idahoensis
simpsonii ssp. robustior
nigrispinus ssp. nigrispinus
nigrispinus ssp. beastonii
nigrispinus ssp. indranus
nigrispinus ssp. puebloensis

Pokud se nepletu, 14 taxonů. Když vám někdo vytáhne z květináčů jmenovky, neodlišíte žádný z těchto taxonů. Co poznáte, vám řeknu až osobně. Napsat to nemohu. Ale je to ze zahraničí, tak je vše O.K.
Dalším příkladem může být popis Sulcorebutia horáčekii Slaba (Kaktusy 2007/4) a okamžitá reakce německého kaktusáře Willy Gertela, jenž taxon promptně uvrhl do synonymie jiného taxonu. S podobným případem jsem se setkal u Mediolobivia odehnalii. Jistý brněnský velevýznamný kaktusář mi psal: „Přečti si KuaS 55 (1) 2004, co tam o tom píšou!“ Já tvrdím: „Nikoliv oni, ale píše to pan Willy Gertl – stanovisko negativní“. Samozřejmě si přečtu články i našich odpůrců, ovšem to neznamená, že hned padnu do mdlob, povolí mi svalstvo a nadělám si do kalhot.
Všechny tyto okolnosti mne vedly k tomu, abych se na podnět pana Lukašíka vrhl do cílevědomé práce zpracovat celý rod Gymnocalycium ve smyslu jakési monografie, či pod názvem Gymnokalycia od A do Z. Bylo však nutné aktualizovat všechny poznámky, protože pan Lukašík na nich již několik let nepracoval. A především takovou práci doplnit – za posledních asi 10 nebo 15 let narostl počet popisů a všelijakých, někdy i naprosto nepochopitelných kombinací, že bylo zcela evidentní věnovat se této práci řadu měsíců a trávit několik hodin denně u klávesnice psacího stroje nebo počítače a následně aspoň hodinu nebo dvě překládat sumáře do angličtiny, samozřejmě ne vždy bude každý překlad brilantní a nebude nad nimi jásat každý jazykozpytec.
Další fází práce jsou překlady popisů z cizích jazyků. Za mého působení v roli redaktora Gymnofila mi překládali z němčiny nejprve můj děd Karel Fiala, potom teta Aloisie Plesníková (sestra Ferdinanda Plesníka), a další rodinní příslušníci z francouzštiny a španělštiny, o mnoho překladů se postaral p. dr. Klíma z Brna. Tehdy ve věku 20 let jsem zjistil, že bez jazykovědné vybavenosti se člověk ve světě zkrátka neobejde. Vzpomínám rád na intenzivní kurzy angličtiny na jazykové škole v Olomouci, kdy mne vždy před školou čekala manželka Eva, tehdy v očekávání prvního potomka Iva. Po tzv. revoluci jsem se již v pokročilém věku pustil v Litovli do němčiny, protože styky gymnofilů byly orientovány do oblasti mluvící tímto jazykem. Jazykové znalosti mi posléze umožnily navštívit mnohokrát Rakousko a Německo a vidět tak mnoho pěkných sbírek.
V souvislosti s popisy v Acta Richnoviensis jsem se stal několikrát předmětem někdy až nechutné kritiky. Na druhé straně uběhlo 20 let od vydávání rakouského čtvrtletníku Gymnocalycium. Velice dobře si pamatuji počáteční prohlášení některých předáků, jak udělají v rodu Gymnocalycium pořádek. Někteří spolupracovníci raději ustoupili po počátečním nadšení do pozadí (jako vždy v jakékoliv organizaci). Kvalitu obrázků a papíru lze označit za špičkovou, ale nad některými někdy až krkolomnými kombinacemi se u nás nikdo nepozastavuje. Zda se autorům podařilo k pořádku přispět, posuďte sami. Já tento názor nesdílím. Naopak často slyším poznámku „Zase popsali něco stejného!“ Z takových excentrických kombinací jsem chytil jen arytmii srdce, zvýšený tlak a nepravidelnou stolici, denně musím polykat prášky a nesmím si dát kořalku. Jak je možné k vlastnímu prospěchu překrucovat nomenklatorická pravidla ICBN, raději nebudu čtenáře zatěžovat, ale téměř vždy jde jen o vlastní osobní zájmy kritika s nevýslovným potěšením někoho jiného shodit a dát mu najevo jeho nízký IQ. Moje kritika mně se nelíbících záležitostí byla označena za zlost a hanobení, zatímco článek p. dr. Tománka kritizující naše popisy vyšel v Gymnofilu tiskem a byl rozeslán mezi členy bez ohledu na následné reakce platících členů. Stále se mohu od některých autorů něčemu přiučit. Acta Richnoviensis nejsou součástí nějakého členského příspěvku a kdo je číst nechce, nemusí si je kupovat. Někteří kaktusáři by pořád rádi schvalovali články ještě před jejich zveřejněním, aby náhodou něco neuteklo do etéru, co se JIM nehodí pod vousy a nemuseli pak poslouchat výtky při návštěvě některých svých milovaných jižních sousedů. A ještě za někoho druhého! Jezuitsko-stalinistické myšlenky jsou stále živé. Byli jsme zvyklí na různých sjezdech navštívit po přednáškách nějakou milou hospůdku, kde se při troše dobrého moku probrala daná témata a kde se také uzavřelo nejedno přátelství. Je pak dvojnásob nemilé, když se najde kaktusář taková posezení odsuzující. Takoví škarohlídové by udělali mnohdy lépe, kdyby místo kaktusářských seancí si zajistili pernamentku do místní obřadní síně.
Vždy bylo jakýmsi zákonem považovat původní popis za kaktusářskou svátost, které se držel i dr. Bohumil Schütz ve své Monografii. Od té doby se situace podstatně změnila a do praxe byl uveden nový fenomén, tzv. „rozšířený popis“. Ten slouží k tomu, aby k původnímu popisu taxonu mohl být připojen taxon další, na který se dá rozšířený popis „navléct“. Tak tomu bylo u Gymn. fischeri (+ Gymn. miltii), Gymn. weissianum (+ Gymn. polycephalum), a další. Takto bych mohl sestavit „rozšířený popis“ Gymn. berchtii a připojit k němu Gymn. poeschlii, Gymn. nataliae, Gymn. sanluisense sensu Kulhánek, Gymn. morroense, a možná i další taxony. Průkopnictvím je také pokus o zavedení nového rozlišovacího znaku – tzv. prorůstání čnělky základnou do ovaria (Neuhuber 1999). Zatím je otázkou, zda jde o oprávněný, tedy dědičný znak, nebo jde o čnělku propadající se tíhou mechanických či povětrnostních vlivů. Vše ukáže čas a bude nutné počkat na seriózní výzkumy skutečných odborníků – botaniků, kteří mají na univerzitních pracovištích zařízení, která mohou takový znak potvrdit nebo vyvrátit. Jako dost nespolehlivé znaky se zatím jeví odstíny barvy čnělky a blizny, počet laloků blizny, barva stěny ovaria atd. Např. Gymn. jochumii a Gymn. jochumii var. jugum jsou pouhými horskými formami malého vzrůstu Gymn. rhodantherum. Barva prašníků by konečně měla být udávána tak, jak byla stvořena přírodou – tedy s pylem. Pokud pyl otřepeme, mělo by to být výslovně uvedeno.
Dalším novodobým fenoménem je stanovení neotypu, tedy „nového typu“. Jako příklady lze uvést Echinocactus reductus, na první pohled ve staré literatuře evidentní Gymn. gibbosum nigrum, nyní podle pojetí některých autorů jakási krátce obrvená vokurka. Kdysi takové rostliny označoval hanlivě p. Emil Zavadil jako kedlubny. Dnes se mu po letech ani nedivím. Podobnými postupy s odůvodněním „osvětlení druhu“ jsou zatíženy i pochybné, nejasné, dubiózní a již nevysvětlitelné taxony mnohdy hybridního původu Gymn. ourselianum, megalothelon a quehlianum, dnes již nevratně zatemněné silně zaprášenými pavučinami z říše Haryho Fotra, nebo Lotra. Takový neotyp se pak zcela rozchází se starým typem, jak jej známe nejen ze starých sbírek, tak i z původní literatury, a takový starý typ je pak zcela svévolně přepracován podle jakkoliv zběsilých myšlenek autora někde v Náhorním Fichtlmiglbergu.
Popisy učiněné ve spolupráci s Josefem J. Haldou jsou někdy také označovány za excentrické. Pravda, já jsem se nikdy nechoval centristicky, bylo mi vždy proti srsti dělat někomu lokaje či bídného pikolíka a donašeče, mně stačilo sledovat centrismus některých kaktusářů, někdy až natolik ultracentristický, že by jej bylo možné v lidové mluvě označit daleko peprnějším výrazivem. Tak tomu bylo i v případě kdy mi jistý pražský centrista sdělil po vydání Acta Richnoviensis: „Co tomu řekne inženýr XX?“. Pokud bych uvažoval takto, ještě bych asi nic nenapsal, nebo napsal také nějaký neslaný nemastný článeček či plk, který nejenže nikomu nic neřekne, ale nazabalí si do něj ani jitrnici. A právě takové osoby, označující někoho doslova za blbce, nesahají i se svými sobě podobnými kamarády takovému člověku ani po kotníky. Pokud chci někoho kritizovat, musím k tomu mít osobní zkušenosti a nikoliv že budu čerpat zdroje ke své zášti z přitroublých zpráv ať již ústních tak i písemných, neboli z druhé ruky. Je mi líto, že do role posuzovatelů odborných prací jiných autorů se vžívají osoby, které nikdy nic nevytvořily a nenapsaly. Takoví pisálkové mohou jen referovat o tom, kdo komu na které schůzi snědl svačinu.
Ještě koncem roku 2007, tedy daleko před uveřejněním článků na www, se již o našem úmyslu publikace dozvědělo několik lidí. V té době byl na www pouze článek o gymnokalyciích podrodu Microsemineum sectio Loricata. Již tehdy mi jistý ultracentrista telefonicky sdělil, že „to zase bude botanika v pr…….“, provázené smíchem připomínajícím uprchlého šílence z Bohnic. Již od prvopočátku píšu o mém milovaném rodu tak, aby si články mohla přečíst široká kaktusářská veřejnost a aby čtenář po přečtení tří řádků neusnul a nespadl ze židle nebo neodhodil tiskovinu do koše. Někteří kritikové budou moje řádky pomlouvat dál. Mně to nevadí a mám o nich již dávno svoje mínění. Pikantní je na tom skutečnost, že ať mnozí sami pranic nevytvořili, shlukují se v různých skupinkách těch nejchytřejších a soutěží v tom, kdo z nich přispěje do vínku nejvybranějším plácáním. Dovolím si zde připomenout velmi dobrou a stále aktuální myšlenku dr. Schütze z jeho Monografie (Brno 1986, str. 49, pod Gymn. comarapense): „…….ale kaktusáři mají jiná kritéria než botanici“. Toho se přidržuji dodnes a budu v tom pokračovat. Pokud chtějí botanici rostliny hodnotit, mají na to dost prostoru na akademické půdě a v jejich tiskovinách. Tam také mohou pořádat své sjezdy či sympozia. Já se těchto akcí zúčastňovat nebudu, počítání chromozomů rád přenechám jim. Když doma řezník zabíjí čuníka, zajímá nás chuť tlačenky a ne rastrové snímky tkání prasete.
Gymnokalyciím se věnuji 42 roky, a to tedy více a intenzívněji než své drahé manželce. Není mi znám důvod, proč bych neměl shrnout svá poznání rodu při soustavném studiu odborné literatury a po dvaceti letech (po Monografii dr. Bohumila Schütze) znovu obnovit předtím panující pořádek. Myšlenku inicioval nejen p. Emil Lukašík, ale i kaktusáři vydávající všelijaká CD nebo DVD, ze kterých se pranic nedozvíte, ukazující pouze jejich slabost, nerozhodnost a ochotu přijímat jakékoliv zahraniční zcestné kombinace. S největší pravděpodobností budou odsouzeny i nové kombinace taxonů rodu Gymnocalycium. Chtěl bych každého čtenáře ubezpečit, že i pro mne to bylo dost odvážné, ale na druhé straně jsem se musel velmi převelmi krotit, aby nových kombinací nebylo třikrát tolik (vše do času a vyjde i tiskem) a aby koronární oddělení nemocnic nebyla zahlcena příjmem raněných kaktusářů, kteří některé záležitosti nebudou ochotni pochopit. Jeden z přátel gymnofilů, který by taky nejraději všechno sám řídil a všem radil, mi také poradil „Nevymýšlej nové kombinace!“ Také zde je to směrováno k zásadě, že popisy a kombinace budou vyrábět jak na běžícím pásu jen a pouze v Zemi Zaslíbené, zatímco my jim budeme poklonkovat a tleskat. Moje pojednání o gymnokalyciích snad bude kompletní, pokud se týká popsaných taxonů. Není však kompletní, pokud budete hledat různé, mnohdy zcela zbytečné, a také naprosto zavádějící a mylné kombinace. Neexistuje snad taxon, který by nebyl v jistém zahraničním oběžníku proprán a účelově překombinován. Takové kombinace způsobily jen velký zmatek a prakticky nemají valnou cenu pro gymnofily. U nás je pak smutné, když některý z kaktusářských předáků je jakýmkoliv způsobem svázán s takovými „překombinovateli“ – pak musí všechny takové nesmysly opakovat a navíc propagovat. Z těchto důvodů také nepovažuji za praktické vydávat nějakou synonymii, která by dnes vykazovala jen výčet mylných a překroucených kombinací. Položka jednoho taxonu by pak vydala na několik řádků různých jmen.
Při psaní jsem došel k vlastnímu závěru, že raději nebudu uvádět p. Lukašíka jako spoluautora, když autorem komentářů jsem sám, a tímto úvodem mu poděkuji za iniciování tohoto krásného díla, jaké asi bude málokdo schopen učiniti z důvodu „plných kalhot“ – co by tomu jinde řekli. Spoluautorství je dvousečná zbraň: při neuvedení spoluautorství jistý čtenář prohlásí „Nejmenoval p. Lukašíka, aby se sám „zvyďytelnil“, při uvedení prohlásí druhý takový „Zneužil jméno hodného starého pána k propagaci svých nesmyslů“. Každý gymnofil který bude číst moje řádky a zná gymnokalycia více jak 20 let může konstatovat, že jde o velký krok zpět – to musím zdůraznit: ANO, je to velký krok zpět, krok zpět – krok k rozumu a klasickému pojetí v rodu Gymnocalycium. Krok zpět k pojetí dr. Schütze, Backeberga a Friče, krok zpět od různých megadruhů – takovým způsobem bychom v Česku mohli sloučit kopřivy s řepou a lišejníky a mohli křížit krávy s tuleni. Mohu dodat že takové slučování mi nejednou pohnulo nervovou soustavou a také jsem někdy přemýšlel, jak raději skončit s pěstováním. Na druhé straně mne však uklidňuje že takovou radost nesmím udělat některým zástupcům mladé generace gymnofilů.
Rakouští gymnofilové validovali řadu jmem gymnokalycií, protože měli zájem o zachování některých starších taxonů a také byli důslední. Škoda jen, že po dávno zašlých snahách Schütze, Pažouta a Fleischera se nyní při tak velkém počtu cestovatelů nenajde nikdo s aspoň špetkou odvahy k řádnému objasnění starších taxonů. Opět jsme u těch „plných kalhot“, zato planých řečí na všelijakých sympoziích uslyšíte ažaž. Na takových schůzích se mnohdy propaguje ochrana přírody. Nevím, jak tomu mám rozumnět, když 1.března 2008 vysílala ČT 2 jeden z dílů seriálu „Objevování planety oceán“, kdy nás japonský „vědec“ provází po Dolní Kalifornii a předvedl, jak lze získaz hlt „vody“ (spíš slizké močůvky) tak, že 50 cm vysoký překrásně vytrněný Ferocactus roztřískal před kamerou kamenem zdviženým nad hlavu a praštil s ním několokrát do rostliny. To jestli je ochrana přírody, tak já se mohu cítit jako čínský velvyslanec v Turecku.
Nevím, zda se již někdo zmínil v kaktusářských časopisech o tzv. „mrtvolkářích“. Jde o často používanou přezdívku nejen v našem hobby, ale i ve filatelii, numismatice, a jiných sběratelských oborech. Většinou to jsou osoby, toužící po laciném zisku a obohacení se na úkor rodin v těch nejtěžších chvílích. Jezdí se ptát hlavně po osiřelých sbírkách, literatuře, hned po úmrtí majitele, vždy ještě před obřadem posledního rozloučení. Setkal jsem se s tím poprvé, když zemřel prof. Stanislav Křupka, dlouholetý redaktor Fričian, majitel Fričova „Modrého seznamu“. Tehdy takový člověk přijel do Olomouce, žalem zmožená manželka mu tento seznam vydala hned dva dny po smrti manžela, ale osoba tato pak na pohřbu chyběla – omluvila se pro nemoc. Tehdy jsem měl kolem 20 let a takové jednání v mém myšlení zasluhovalo to nejspodnější opovržení. Lidé včetně kaktusářů byli, jsou a budou zase jen lidmi a někteří „kaktusáři“ budou mít sklony k hyenismu ať již dnes, nebo v budoucnu. Je však potřeba upozornit ostatní, že pod pláštíkem „líbezného jednání“ se právě může skrývat takovýto opovrženíhodný tvor. Jistý kolega kaktusář z Nasobůrek mi sdělil, že někteří se po přečtení mých řádků budou chytat za hlavu. Ale ne, nevěřte tomu, nebudou. Kdo má charakter bídáka a osoby třesoucí se na zlaťák z celoživotní činnosti druhého, zůstane takovým do konce ubohého života a ještě se bude radovat, jak a kde koho ponížil, oblafl a obalamutil, a z koho si udělal legraci. Pro pamětníky mohu uvést spisovatele Josefa Glückseliga pranýřujícího tyto neduhy, nebo spíš odporné bytosti, znalého prostředí rozličných burz a autora povídek s kriminální zápletkou vycházejících v časopisu Zápisník, jenž býval vždy hned vyprodán. Chodil jsem jako chlapec tátovi vždy v sobotu ráno pro kuřivo (milované Letky krabička 10 ks za 1,60 Kč) a běda přijít až po 6.45 – Zápisník již nebyl (zde také poprvé v Československu vycházel kreslený seriál, dnes tzv. comics, Vinnetou. To byl trhák na tehdejší dobu nevídaný). Poslední mi známou větší publikací Josefa Glückseliga je kniha „Filatelistický pitaval“, kde právě pranýřuje taková stvoření se sklony k hyenismu – mrtvolkáře, kteří honem spěchají hned po úmrtí některého známějšího sběratele jen s jedním kalkulem – jak pozůstalé okrkat a na úkor jejich žalu si naplnit kešeni. Vydalo nakladatelství Kokos roku 1998 a na straně 132 autor velmi výstižně takové osoby nazývá jako ziskuchtivce a šizuňky. Takoví jezdí mnohdy „prověřovat“ starší osoby ještě za jejich života, co vlastně vlastní. Pokud někoho navštíví takový, řekněme mu „pan Líbezný“ nebo „pan Lahodný“, věřte tomu, že bude mít vybrané jednání, ale vždy zůstane jen u těch slov. Nechtějte pak takovou osobu slyšet mluvit „za rohem“, pak poznáte jeho pravou povahu. Ve své kaktusářské praxi jsem za více než 40 let poznal různé kolegy, milé a nenápadné osoby mající radost z každého nového přírůstku do sbírky, na takové kaktusáře velmi rád vzpomenu, i když již nejsou mezi námi. Je takových pochopitelně většina; je to prostě tak – kdo má vztah k přírodě, mívá obvykle dobré srdce. Ovšem tak jako ve všech oborech lidské činnosti se vždy do takové společnosti „Dobrých srdcí“ vetře osoba, která bude vždy jen čeřit kalné vody, roznášet drby a hledět na vlastní finanční obohacení. Od takového „kaktusáře“ se nikdy nedočkáte práce pro společnou zálibu. Podobně to platí i v případě přísloví: Kdo nemá rád zvířátka, nemá rád lidi.
Telefonické přístroje také slouží k pohotové výměně informací a k přátelskému sbližování mezi kaktusáři. I zde platí nepsané pravidlo – kdo víc má, chce mít ještě víc a šetří, nebo spíš hamouní. Nečekejte, že vám přátelský hovor oplatí lakomý hokynář nebo na každý zlaťák třesoucí se restauratér nebo hotelier, vlastními zaměstnanci přezdívaný Harpagon, který dále ochotně a rád prodá i třikrát použité párátko. Taky forma recyklace. Srdečný hovor čekejte raději od přítele, kterého potěší rozkvetlý obyčejný echinopsis.
Kaktusáři také jezdí rádi na výlety, což je zcela přirozené. Jsou i takoví vedoucí zájezdů, kteří radí účastníkům, aby se v zahraničí chovali slušně, tedy „evropsky“, neptali se co je na prodej a neloudili. Opět se však takoví funkcionáři nebudou pohoršovat, když ze Země Zaslíbené přijede vysoce postavený funkcionář přemýšlející jen o tom, jak by lacině nacpal auto kaktusy. Takto se mi před svým skonem svěřoval i pan Lukašík, když rozprodával lacině sbírku a sledoval hyenismus nejen některých našich „zájemců“.
Nejednou jsem byl také označen některými „pravicově“ smýšlejícími (některé osoby se tak rády nazývají majíc doma schované rudé legitimace – co kdyby?) za levicionistu. Na rozdíl od nich mám ale písemné doklady úředně ověřené o sledování mé osoby Státní Bezpečností za bývalého režimu včetně sledování korespondence s některými gymnofily v zahraničí a podezření ze zpravodajství ve prospěch prohnilých imperialistů na Západě. Co k tomu tenkrát chybělo, abych byl jako řada dalších „za katrem“, tedy v temné šatlavě. Jako byly plané naděje našich občanů po roce 1989, že nám někdo ze Západu dá něco zadarmo, jsou stejné naděje našich kaktusářů, očekávajíc milodary. Kam putují semena ze Země Zaslíbené, stačí si objednat nabídkový seznam semen z Velké Země na Východě, našeho bývalého Velkého Bratra. Kdo zná alespoň málo o historii Evropy, ví, která země financovala soudruha Lenina a jeho zhvízdané podřízené střílející po návratu z krčmy z Aurory, nebo kamarádšofty před válkou. Vidíte to snad dnes jinak? Vždy se mi příčila malost a servilita, proto jsem to možná nikam nedotáhl, bez těchto „ušlechtilých“ vlastností to asi nejde. Velice si vážím příbuzných – mého dědečka Karla Fialy, internovaného fašouny za války, který po roce 1948 odmítl vstup do jedné partaje a raději dožil důchodu na podstatně méně placeném místě, - a prastrýce Ferdinanda Plesníka, odsunutého henleinovci z Rýmařova před válkou (o tom se nemluví) pro něhož byla čest pojmem. Z takových osob by si mohl vzít příklad i některý současný učitel. Všelijakým šovinistům by pak neplesala srdéčka. Chtěl bych se ve stáří sám na sebe podívat do zrcadla, aniž by se mi udělalo špatně. Kdopak si dnes vzpomene, jak jsme v roce 1968 odsuzovali kolaboranty? Podepisovali jsme různá prohlášení a ti co stáli u podpisových pultů, pak mnohdy sami tyto listiny honem pálili………. Zapomněli jsme? Já ne.
Závěrem patří mé poděkování předsedovi olomouckého klubu kaktusářů p. ing. Michalu Recovi za umožnění zveřejnění prací na těchto www stránkách a paní Olivíkové za velmi zdařilé grafické zpracování příspěvků, dvojnásobný dík že textový sloupec není zařazen centristicky.

The preface – summary:
Dear readers,
We give you the possibility to see the contemporary section of the genus Gymnocalycium on www pages and I am glad if you start in reading it. I had not originally in my mind to write something like this. Mr. Emil Lukašík, gymnofil from Ostrava (* 26.12.1920) has been the great initiator of this work, journalist, chief-redactor of sport in „Nová Svoboda“, he has stayed at the sport like journalist at least for the sake of one accident. He has started after the departure to the annuity like gymnofil and journalist – he had not been able to leave writing machine – to the work of information collecting as to his beloved genus. His plan had been big book publishing with the name „Gymnocalyciums from A to Z“, some encyclopaedia or monography of the genus after the pattern of dr. Bohumil Schütz, however, now much more broad with many detailrd information. He has waited till the publishing of the „Synonymy of the genus Gymnocalycium“ alone at least, however, the publishing of the originally planned publication is for the time being only a dream. Mr. Emil Lukašík went like one pensioner even before 25 years to Nasobůrky and we spent many good times with various discussion not only about gymnos. I am still proud when Mr. Lukašík like the redactor has said me that he would také me in a newspaper. I has been else busy writer for some papers, however, I will probably not find common speech with some nowadays representatives and then the good cooperation has ended after the departure of Mr. Schütz and Mr. Macháček.
The articles of the time being in some papers resemble me gnawed bone and from it made „beef“ soup, without beef, without salt and spice. If some council censors articles else, then one has no apetit to write anything. Sorry but this state is definitive in some papers. One high official has said me that I have no interest with gymnofils. It is not true. They are only several persons with whom I have got quite negative experience. Some people is not ready in any way „to strike“ against the officially stated line when the foreign meanings are headless taken – but not from every country of the origin. If the author of the description of new taxon is Czech cactofil, it is immediately stated into synonymy or overcombined at least, always downwards – to the lower level. On the other hand the foreign descriptions are acknowledged even if it is a genus where known taxa ara rowed – see the genus Acharagma (the journal Kaktusy 2008/1) Another case like this could be the genus Pediocactus (see Kaktusy Speciál 2007 Nr. 3). There are rowed the taxa here:
Pediocactus simpsonii ssp. simpsonii
simpsonii ssp. simpsonii fa. aclinii
simpsonii ssp. simpsonii fa. campestris
simpsonii ssp. simpsonii fa. desertii
simpsonii ssp. simpsonii fa. dinosauriensis
simpsonii ssp. simpsonii fa. flaminggorgensis
simpsonii ssp. simpsonii fa. muehlii
simpsonii ssp. bensonii
simpsonii ssp. idahoensis
simpsonii ssp. robustior
nigrispinus ssp. nigrispinus
nigrispinus ssp. beastonii
nigrispinus ssp. indranus
nigrispinus ssp. puebloensis
If somebody takes the labels out of pots, you differentiate no of these taxa. However, it is foreign work, so everything is O.K.
Very good example could be the description of Sulcorebutia horáčekii Slaba (Kaktusy 2007/4) and the immediate reaction of the German cactofil Willy Gertel who has given the taxon into the synonymy of another taxon. I forgot the similar case as to Mediolobivia odehnalii. One great cactofil from Brno has written to me: „Read KuaS 55 (1) 2004, what they have written about it!“ I say: „Not. they have nothing written but it is written by Mr. Willy Gertel – position negative.“ It is self-evident that I read the articles also of my antagonists – however, I need not agree with everything.
All these conditions lead me to start with the instigation of Mr. Lukašík to do the whole genus Gymnocalycium in the sense of some monography, or with the title Gymnocalyciums from A to Z. However, it has been necessary to modernized all comments, to full them, because Mr. Lukašík did not make them already several years. And above all to full the work like this, the number of the descriptions has been much higher of the last 10 or 15 years, and also with sometime quite incomprehensible combinations and it has been quite evident to get for this work many months and to spend several hours a day with the keyboard of the writing machine or computer and then one or two hours more to translate the summaries into English, every translations will not be naturally perfect and every linguistics-maker will not be fascinated with them.
Another phase of the work are the translations of the descriptions from the foreign languages. When I had been the redactor of Gymnofil, my grandfather Karel Fiala had translated from German language, later the aunt Aloisie Plesníková (the sister of Ferdinand Plesník), and the others of my family from French and Spain languages. I found when I was 20 years old that it was not possible to be without language knowledge. I am glad to remember for the intensive courses in the Language school in Olomouc when my wife Eva has always wanted me in front of the school, waiting at that time our first son Ivo. I have started to learn German language after the so called „revolution“ because the cooperation with gymnofils has been made in this direction. The language knowledge has made me possible to visit many times Germany and Austria and to see many nice collections.
I have been several times criticized for the descriptions in Acta Richnoviensis. On the other hand it has been 20 years since the start of the Austrian Gymnocalycium. I remember very well some declaring that it will be made an order inside the genus Gymnocalycium. Some cooperators have went better off (like usually in any organization). The character of the pictures and the paper is superior, however, nobody is surprised in ours with far to break-neck combinations. If the authors have been succesful to do some order, you can judge alone. I do not agree. On the other hand I can hear very often the question „What have they described the same again?“ From the doubtful combinations I have caught during a time only the heart aritmie, high blood pressure and irregular stool, I must eat medicine every morning and I must not trink any brandy. How it is possible to overturn the Nomenclatoric rules ICBN, it is not possible to write here but it is nearly always only personal interests of the criticiser with unutterable pleasure to humble somebody and let him know his little IQ.
It has been always some law to hold the original description for a grower sacrament and even dr. Bohumil Schütz had held it in his Monography. The situation has been changed since that time and it has been introduced into the practice new phenomenon, so called „spread description“. It is used for the original description to be able to add another taxon, for which it is possible „spread description“ to put on. It has been the same with Gymn. fischeri (+ Gymn. miltii), Gymn. weissianum (+ Gymn. polycephalum) and the others. I could make like this „spread description“ of Gymn. berchtii and to add to it Gymn. poeschlii, Gymn. nataliae, Gymn. sanluisensis sensu Kulhánek, Gymn. morroense, and maybe the other taxa. It is also pioneer attempt to give into practice new differentiate mark – so called „style growing through the base into the ovary“ (Neuhuber 1999). It is a question for a time being if it is valuable, so hereditary mark, or if it is a style fallen through with a weight of mechanical or weather influences. All will be shown with a time and it will be necessary to wait for serious searching of the real experts – botanists who has device in the university workplaces which can the mark like this acknowledge or contradict. The marks like colour nuances of style and stigma, stigmata numbers, the colour of the ovary wall, etc., show themselves as rather unreliable for the time being. So Gymn. jochumii and Gymn. jochumii var. jugum are only little mountainous forms of Gymn. rhodantherum. The colour of the anthers ought to be mentioned in the way as it has been made by the nature – so with pollen. If we shake the pollen off, it ought to be explicitly mentioned.
The descriptions making in the cooperation with Mr. Josef J. Halda are sometime called like excentric. Well, I have never been centristic, it have been for me always against the grain with a person, I have been enough with the centrismus of some cactophils, sometime so much ultracentristic that it would be possible to say it with the public speaking with much more peppery expressions. It had been the same when some centrist from Prague said me after the publishing Acta Richnoviensis: „What will say Mr. XX to it?“ If I think like this, I would not write anything, or I would write also some wishy-washy little article or second-rate word which says nothing to anybody and nobody pack into it any luncheon. My criticism of some cases which I do not like has been marked like an anger and a vilifying while the article of Mr. dr. Tománek criticising the descriptions appeared in Gymnofil so it has been printed and sent to the members without any regard to response of the paying members. Acta Richnoviensis are no component of any member dues and who does not want to read it, he need not buy it. I am sorry that some persons who have never written anything imagine themselves in the position of judges of the special articles. The paperback writers like this can review only meetings and who whom has eaten a lunch.
I am interested for the genus Gymnocalycium 42 years, so then more and intensive than for my beloved wife. I do not know any reason why I have not to summarize my knowledge of the genus with long time study of the literature and after twenty years (after the Monography of dr. Bohumil Schütz) to restore again the good order of that time. Not only Mr. Lukašík had initiated the idea but also the growers publishing various CD or DVD showing only infirmity, irresolution and willingness to get any foreign doubtfull combinations. Even new combinations of the Gymnocalycium taxa published here will be probably denounced. I would like to assure the readers that it has been bold even for me, however, on the other hand I had to control myself not to be the combinations three times more (all with a time) and not to overfull the coronal departures of hospitals by the cactofils who will not be able to comprehend some ideas. My work about gymnocalyciums will be maybe complete as to the described taxa. However, it is not complete if you will find various, many times quite unnecessary, and also quite useless and mistaken combinations. It does not exist maybe a taxon which would vave not been overwashed and purpose-made overcombined in some foreign paper. The combinations like these have made only great confusion and they have practically no value for gymnofils. Then it is mournful in ours if somebody of cactofil leaders is related anyway with the „overcombinators“ – then he must all nonsenses like this repeat and more propagated. Therefore I hold like not practic to publish any synonymie which shows today only a list of mistaken and misrepresented combinations.
Writing this work I went to the conclusion that I will not mentioned Mr. Lukašík like the cooperation – author if I am author of of the comments alone and with these lines I will thank him for the initiation of this beautiful work which will be hardly possible by anybody done for the sake of „full trousers“ – what can be said to it by somebody. Cooperation authors is an ambiguous weapon: if I will not mention another author, some reader will say: „He did not mean the name Mr. Lukašík to make himself visible“, and on the other hand another so clever will say: „He abuses the name of the good old man for the propagation of his nonsenses“. Every gymnofil who will read my lines and who knows gymnos more than 20 years, he can say that it is very great back step – I must it accent: YES, it is very great step back, the great step – step to the intellect through the genus Gymnocalycium, the step back to the ideas of dr. Schütz, Backeberg and Frič, back off the various megasorts – we could fuse then nettles with turnip and lichens and to cross cows with seals. I can add that the fusing like this has been for my nervous systém sometime bad and I have thought sometime of it if it would be better to end growing. On the other hand I had to say that it would not be possible to do something like this only for some pleasure for some young generation of cactofils.
The Austrian gymnofils have valuated several former names of gymnocalyciums because they have been interested in and they have been also consistent. It is a pity that after old endeavour of Schütz, Pažout and Fleischer we can not find anybody in ours when there is so many travellers here, who should have only few courage for a proper clearing of the older taxa. And we are back at the „full trousers“. On the other hand we can hear many speaking about nothing at so called symposiums.
I have been many times blamed that I am left thinking (some persons are glad to name like this the other people – even if they have red identity card at home). However, I have at home the official papers as to the shadowing of my person by the State Secret Police of the last regime with the shadowing of my correspondence with the foreign gymnofils and the suspicion of my reporting for the West. It has been only few at that time to be in crime like some others.
At the end I must thank to Mr. Ing. Michal Rec for the possibility of this work publishing on these www pages and to Mrs. Olivíková for very well graphic making of these articles, two times thanks for arranging the text column not centristic.