KLUB KAKTUSÁŘŮ OLOMOUC

Tělo jednoduché, ploše kulovité, až 60 mm v průměru, nazelenale šedé, často s fialovým nádechem, kořen řepovitý, žebra 9 – 11, přímo probíhající, rozdělená příčnými zářezy do 10 mm dlouhých bradovitých hrbolců, areoly kulaté až oválné, 5 mm dlouhé, pokryté bohatou bílou vlnou.
Okrajové trny 6 – 7 šídlovité, přilehlé k tělu, hnědé a silně ojíněné, až 10 mmdlouhé, střední trn chybí.
Květy vyrůstají blízko temene, 65 mm dlouhé a 45 mm široké, ovarium úzké a prodloužené, až 17 mm dlouhé, směrem dolů zúžené, receptakulum tmavě zelené, pokryté širokými, bíle lemovanými šupinami, vnější okvětní lístky stříbřité s nazelenalým až růžovým proužkem; jícen, nitky a prašníky růžové, tyčinky ve dvou sériích, spodní přikloněné ku čnělce a tuto obepínající, čnělka krátká a silná, s 11 bliznovými laloky.
Plod oválný až kyjovitý, směrem dolů silně zúžený, 25 – 3O mm dlouhý, modře ojíněný, pokytý širokými růžovými šupinami, stojí svisle na rostlině. Semena kulatá, čepicovitá, 1 mm v průměru, černá, drsná, se širokým bazálním hilem.
Domovina: Argentina, La Rioja, u Villa Bustos, 1.000 m n.m.
Jako první nalezl taxon Walter Rausch roku 1974 a označil jej svým polním číslem WR 716. V přírodě jsou rostliny skoro zapuštěné v substrátu a areolová vlna je v kultuře bohatější. V kultuře občas dochází k problémům při sprašování a následné neochotě některých jedninců vytvořit plody se semeny. K nám se rostliny rozšířily ze sběrů Piltze pod číslem P 221. Někdy dochází k záměnám s Gymn. kieslingii fa. alboareolatum Ferrari, které bylo mylně popsáno jako forma Gymn. kieslingii. Pěkný článek o tom napsal dr. Rudolf Slaba v časopise Kaktusy 2012/2. U tohoto taxonu došlo také k pokusu o opravu pravopisu na albiareolatum (Huxley, Griffiths & Levy, Londýn 1992), takže gymnofilové mají dvě možnosti. Kdo má pravdu, zde nebudeme soudit.
Další nálezy: LB 1296 Sanagasta, LB 1297 Villa Sanagasta; STO 18 Sanagasta, STO 181 dtto; P 221; BKS 50/1, BKS 49/1 Sanagasta; VS 59 Villa Sanagasta; Tom 134/1 Villa Sanagasta; JO 1126/1 dtto, JO 1152/2 Huaco.

Gymn. albiareolatum var. ramosum Rausch
Rakouští gymnofilové navštívili stanoviště v letech 1987, 1988 a 1996 a zjistili, že původní Rauschovo naleziště bylo zničeno kvůli stavbě silnice, obec Villa Bustos se nyní jmenuje Villa Sanagasta. Další místo výskytu je o pár kilometrů dál poblíž staré silnice, odkud vlastně popsal Rausch svoji varietu ramosum. Jak tedy vyplývá z posledního zpracování Gymn. albiareolatum (resp. alboareolatum) Tillem v rakouském Gymnocalycium, varieta ramosum je považována za identickou s typem druhu. Pravdou je, že rozdíly u obou taxonů sotva najdete.
Další nálezy: STO 864 u Sanagasta, STO 1355 Sanagasta; VS 58 Villa Sanagasta; BKS 93/50/2 dtto; LF 32 dtto.

Gymn. alboareolatum – summary:
Walter Rausch found the plants like the first in 1974 and he marked them with his field number WR 716. The plants are nearly sunk in the soil in the nature and the wool in the areoles is richer in the culture. There are sometimes difficulties with pollinating and unwillingness to make fruits with seeds of some specimens in the culture. It is sometime changed with Gymn. kieslingii fa. alboareolatum which has been wrongly desribed like a form of Gymn. kieslingii. Dr. Rudolf Slaba wrote the article about it in the journal Kaktusy 2012/2. There has been some attempt of the correction of the spelling to albiareolatum (Huxley, Griffiths & Levy, London 1992), so gymnofils have two possibilities now. We will not judge here who is right.
Gymn. albiareolatum var. ramosum Rausch. The Austrian gymnofils visited the finding places in 1987, 1988 and 1996 and they found that the original finding place of Rausch had been destroyed for the sake of the road building, the village Villa Bustos has the name Villa Sanagasta now. Another place of the occurence is several kilometers far near the old road, from where Rausch has described his var. ramosum. How it is evident from the article of Till about Gymn. albiareolatum (resp. alboareolatum) in the Austrian Gymnocalycium, var. ramosum is held for the identical with the type. It is true that you can hardly find some different sign between them.

Tělo neodnožující, ploše kulovité až kulovité, temeno poněkud stlačené, epidermis tmavě zelená, matná, na horní části hrbolců víceméně tečkovatá, až 15 cm v průměru, 5 – 10 cm vysoké. Žebra 9 – 17, většinou svisle probíhající, někdy rozložená v nepravidelné šestiboké hrbolce, někdy mírně spirálovitá, uprostřed těla asi 2 cm široká a 1 cm vysoká, na základně až 3 cm široká a plošší, pod areolami bradovité hrbolce, pod nimi víceméně vodorovný příčný zářez, areoly 2,5 – 3,5 cm od sebe vzdálené, oválné, 5 – 15 mm dlouhé a 3 – 7 mm široké, areolová vlna při rašení bílá až krémově bílá, na starších areolách šedočerná až černá, u základny opět sešedne.
Okrajové trny 5 – 11, drsně šídlovité, průřez většinou oválný, zřídka zploštělý, většinou uspořádané do párů, jeden trn směřující dolů, buď přihnutý k tělu nebo nepravidelně odstávající, růžové až růžově šedé, v kultuře pozvolna blednoucí, při rašení tmavě růžově hnědé se světlou špičkou, 1,5 – 3 cm (- 4 cm) dlouhé. Střední trny zřídka chybí, většinou 1 – 3, také drsně šídlovité, přímé nebo mírně ohnuté, od těla odstávající, barvy jako okrajové, na špici tmavě růžové, 2 – 2,5 (- 5) cm dlouhé.
Květy z areol blízko vrcholu, 2,5 – 4,5 cm dlouhé, 3 – 4 cm v průměru, zvonkovité, perikarpel 0,9 – 1,5 cm dlouhý, asi 1,5 cm v průměru, tmavě zelený, šupiny polokulaté, růžové, světle lemované, s tmavě červenou tečkou na špičce; vnější okvětnílístky tupě lopatkovité až zakulacené, s olivově zeleným středním páskem a růžově bílým okrajem; střední lopatkovitě tupě prodloužené až široce kopinaté, hedvábně lesklé, bílé, se světle růžovým až světle olivovým jemným středním proužkem, na základně více načervenalé, 17 -19 mm dlouhé, 3 – 6 mm široké; tyčinky ve dvou sériích, primární v jedné řadě přilehlé ke čnělce, sekundární pokrývají celou vnitřní stěnu receptakula, ke středu nakloněné, nejvyšší převyšují laloky blizny, vesměs žluté, dole načervenalé, prašníky špinavě šeříkové, pyl žlutý; čnělka spolu s bliznou až 15 mm dlouhá a 2,5 mm silná, pod bliznou poněkud silnější, bledě žlutá.
Plod široce kulovitý, matně tmavě zelený, až 1,7 cm dlouhý, 2,5 cm široký, otvírá se bočně u základny. Semena asi 1 mm vysoká, 0,7 – 0,8 mm široká, testa červenohnědá až černohnědá, nelesklá, s kulatými bradackami; hilum hluboce zapuštěné, lem hila silně vyvinutý, mikropyle v obvodu hila, testa bez arillu.
Domovina: Severní Argentina, Catamarca, Sierra Ambato, 900 – 1.000 m n.m.
Rostliny nalezli Brigitte a Jörg Piltzovi 27. a 28. června 1976 a mají polní čísla P 22 a P 29. Jedinci jsou poněkud variabilní a rostou na stanovištích chráněných trávou a křovinami.
Další nálezy: STO 790 Miraflores; KH 376 Huillapima; LF 75 Miraflores; Sl 32a Hualpina; VS 131 Miraflores; JL 180 Quebrada de Cebila; Tom 129/1 Conception; JO 863.01 Miraflores, JO 1121.01 Conception.

Gymn. ambatoense subsp. plesnikii J.J.Halda & I.Milt
Acta Richnoviensis 13 (1) 2006
Stonek jednoduchý, s kořeny svazčitými (nikoli řepovitými); kulovitý stonek svrchu stlačený, o průměru 100 – 150 mm, plochých žeber 8 – 10; bradavky 15 – 20 mm dlouhé, 10 – 15 mm široké, 5 – 10 mm vysoké, kýlnaté; areoly 5 – 8 mm dlouhé, 4 – 6 mm široké, 15 – 20 mm vzdálené; bílá vlna areol časem šedne.
7 bělavých až šedohnědých šídlovitých trnů je dlouhých 20 – 30 mm.
Květy bílé nebo růžové s purpurovým středem; vnitřní okvětní lístky v počtu ca 18 jsou 6 – 8 mm široké a 15 – 20 mm dlouhé se světlehnědým středním pruhem a přišpičatělým vrcholem; vnější okvětní lístky naspodu šupinovité, červenavé nebo hnědavé se světlým okrajem, 3 – 5 mm dlouhé a 3 – 5 mm široké, směrem nahoru se prodlužující; perikarp 5 – 8 mm dlouhý, 4 – 5 mm v průměru, svrchu purpurově naběhlý, naspodu bledý; ovarium do 5 mm průměru; čnělka ca 10 mm dlouhá, blizna se 6 bílými laloky.
Plod švestkovitý, do 15 mm délky a 10 mm průměru lysý, šedozelený; semeno 0,7 mm dlouhé, černohnědé, mělce bradavičnaté, hilum vmačklé.
Liší se hlavně menšími, rozložitými květy a semeny s jemnou strukturou.
Roste na kopcovitém terénu mírně stíněném trávou a nízkými keři mezi kameny v mírných prohlubeninách obsahujících humus několik desítek km od naleziště typu v provincii Catamarca, Argentina. Objevitelem je komerční sběratel Fechser, jeden z hlavních zásobovatelů firmy Karlheinz Uhlig v Rommelshausen, Německo. První zmínky o taxonu byly publikovány v nedlouho vydávaném časopisu Stachelpost pod Fechserovou značkou Gymn. spec. LTR. Pojmenováno po Ferdinandu Plesníkovi z Olomouce, prastrýci Ivana Milta.
Další nálezy: STO 266/1 Los Angeles, STO 267 Las Palmas.

Gymn. ambatoense – summary:
The plants were found by Brigitte and Jörg Piltz 27. and 28. June 1976 and have the field numbers P 22 and P 29. Specimens are rather variable and grow on the places preserved with grass and bush.
Gymn. ambatoense subsp. plesnikii J.J.Halda & I.Milt
It differs from the type mainly with littler, flowers and with the seeds with gentle structure.
It occurs in the area with hills slightly shadowed by grass and small bush in the slight depressions with few humus, several tens km far off the place of the type in the province of Catamarca, Argentina. The discoverer is the commercial collector Fechser, one of the main deliverers of the firm of Karlheinz Uhlig in Rommelshausen, Germany. The first notes about the taxon had been published in the not long appeared journal Stachelpost under the Fechser´s mark Gymn. spec. LTR. Named after the granduncle of Ivan Milt Ferdinand Plesník from Olomouc.

Tělo popelavě šedozelené, šedý tón převažuje silné zelené zbarvení; značně ploché, ve stáří polokulaté. Květuschopné rostliny 5 – 12 cm silné. Tvrdý kónický řepovitý kořen, 10 – 12 cm dlouhý. Žebra 10 – 16, tupá a široká, 0,75 – 1,5 cm vysoká, pod areolami hrbolcovitě protáhlá, nad nimi s příčnými zářezy. Areoly silně plstnaté, 0,75 – 1,5 cm dlouhé. 0,5 – 0,75 cm široké, u starších jedinců dvakrát nebo skoro dvakrát tak dlouhé jak široké, vyvýšené, asi 1,5 cm od sebe vzdálené.
Trny v mládí načervenale hnědé, sešednou, jsou hřebenovitě postavené ve 2 – 3, zřídka 4 bočních párech, k tomu jeden nejspodnější trn; všechny silné, tuhé, šídlovité, napůl ven směřující a poněkud k tělu přihnuté, většinou 2 – 4 cm, ale někdy až 7 cm dlouhé, střední pár nejdelší, nejspodnější většinou nejkratší. Vzácně na horním konci areoly ještě jeden odstávající kratší trn.
Květ blízko temene, nevonící, 3,6 – 5,5 cm dlouhý, otevření 2,5 – 4,5 cm široké, otvírá se až v poledne. Semeník 15 – 22 mm dlouhý, nahoře 8 – 10 mm silný, směrem dolů zúžený až na 3 mm, barevné odstíny od načervenalé, zelenkavé, nahnědlé a namodralé, směrem dolů více červené, se skoro steně zbarvenými, sněhově bíle lemovanými, zakulacenými šupinami o délce 2 – 4 mm a šířce 3 – 5 mm, s malou tmavou špičkou. Nektarová komora trubkovitá, 3 mm dlouhá, 0,5 mm široká kolem pestíku, purpurově červená, nahoře uzavřená prstencem zesílených nitek, které přiléhají ke čnělce. Trubka dole nálevkovitá, nahoru 2 – 3 mm bez rozšíření, 7 – 12 mm dlouhá, nahoře 6 – 13 mm široká, uvnitř purpurová, zevně stejně zbarvená jako horní část semeníku, z jedné čtvrtiny pokrytá stejnými šupinami. Tyčinky hnědě purpurové, spodní prstenec 3 – 4 mm dlouhé, ostatní 5 – 6 mm dlouhé. Tyčinky rozložené po celém vnitřku kalicha nad nektariem, nejhustší nahoře. Prašníky skloněné dovnitř, krémově bíle hnědavé až růžové, oválné. Pyl bílý. Čnělka bledě zelená, dole červená, přes 5 mm silná, 12 – 18 mm dlouhá, z čehož 2 – 3 mm připadá na 9 – 12 bledě žlutých, rozestouplých, poměrně tupých bliznových laloků, které jsou mezi prašníky. Okvětní lístky 13 – 21 mm široké, nejspodnější 3 – 4 mm dlouhé, téměř lineární, 1,5 – 3 mm široké, nahoře zaoblené, se špičkou nebo bez špičky; nejširší při délce asi 3; dole vzpřímené, nahoře směrem ven rozšířené; nejspodnější část purpurová, pokračující úzkým středním proužkem, jinak bílé; vnější okvětní lístky jsou kratší a široké, dole málo zúžené, více zelenkavé, růžově lemované, přecházející v šupiny.
Plod 2,5 – 3 cm dlouhý, 1,5 – 2 cm silný, dole 0,5 cm pokrytý šupinami, stejně jako semeník. Jizva po květu 1,25 – 1,5 mm široká, prohloubená. Plod praská ve zralosti podélně. Semen mnoho, 1 cm dlouhá, 0,75 mm silná. Testa černá, jemně hrbolatá, u hila na okraji poněkud zahnutá. Hilum bílé, bazální, dlouhé, ventrálně poněkud dolů prodloužené, poněkud vystouplé.
Domovina: jihovýchodně od Tinogasty, provincie Catamarca blízko hranic s La Rioja, Argentina.
Autor popisu Friedrich Ritter našel rostliny již v únoru 1959 a přidělil jim své polní číslo FR 961. Nový taxon srovnává s Gymn. mazanense, ovšem v tehdejším pojetí tohoto druhu. Glaucus znamená modrý, i když by tomuto taxonu slušelo lépe šedozelený.
Naleziště Gymn. glaucum navštívil Alfredo Lau, po něm pak několik let Brigitte a Jörg Piltzovi prozkoumali několik přírodních stanovišť, která obdržela polní čísla P 36 Rio Colorado, P 36a asi 80 km od stanoviště typu s kořeny až 50 cm dlouhými, enormní rostliny se středními trny, a konečně glaucum P 218 ze stanoviště typu. Druhá položka, tedy P 36a byla později stanovena jako Gymn. mucidum, i když k tomuto taxonu inklinuje i položka P 36. Polní číslo P 218 je typickým Gymn. glaucum, které roste skoro v čistém štěrku. Semenáčky v kultuře rostou také velmi zvolna.
Další nálezy: Tom 061/2 Cordobito-El Pueblito; JO 1060/2 Cordobito-El Pueblito.

Gymn. glaucum subsp. albertovojtěchii J.J.Halda & I.Milt
Acta Richnoviensis 13 (1) 2006
Stonek jednoduchý, kořeny svazčité, nikoli řepovité; kulovitý poněkud stlačený stonek 60 – 100 (150) mm v průměru, žeber 8 – 12; bradavky do 15 mm délky a 12 mm šířky hranaté a poněkud kýlnaté, sivé nebo popelavé; areoly zprvu bíle vlnaté, později vlna šediví; 8 – 12 šídlovitých tuhých nepravidelně pavoukovitých trnů o délce až 120 mm varíruje od šedé po zářivě červenou; květy růžové s purpurovým pruhem do 70 mm v průměru, 35 – 40 mm délky, trubka tmavofialová; vniřní okvětní lístky ca 20 – 35 mm dlouhé, 10 – 13 mm široké, růžové s bleděpurpurovým středním pruhem, na vrchopu přišpičatělé; vnější okvětní lístky dole šupinovité, purpurové s bledým okrajem, 3 – 4 mm dlouhé, 1,4 – 4 mm široké se směrem nahoru prodlužují; perikarp do 25 mm délky a průměru 11 mm je zvenčí fialový; ovarium do 10 mm v průměru a 18 mm délky; čnělka červená, 15 – 17 mm dlouhá, 5 mm široká; blizna růžová 7 -12 laločná; nitky tyčinek hnědopurpurové, prašníky hnědopurpurové, 4 – 6 mm dlouhé; plod švestkovitý, hnědofialový, do 25 mm délky a 15 mm v průměru, lysý, otvírající se 1 – 2 podélnými prasklinami; šupiny červeně lemované, chrupavka bělavá; semeno 1,2 mm dlouhé, 0,8 mm v průměru, tmavohnědé, s velikým hilem. Květy růžové s purpurovým jícnem, do 40 mm délky (podstatně kratší než u subsp. glaucum), zevně trubka fialově černozelená.
Vyskytuje se na svažitém terénu mezi kameny v mělkých depresích, stíněném nepříliš dostatečně travinami a zakrslými keři. Někteří jedinci na stanovišti mohou dosáhnout až velikosti lidské hlavy. Po dlouholetém pozorování taxonu ve sbírkách je zcela nepochopitelné jeho přiřazování rakouskými kaktusáři ke Gymn. hossei (Haage jr.) Berger nebo později ke Gymn. catamarcense schmidianum.
Výskyt jižně od Tinogasta, STO 60. Příbuzné Gymn. glaucum P 218 (Piltz).
Hans Till a Helmut Amerhauser v rakouském Gymnocalycium Sonderausgabe 2008:815-838 označují tento taxon jako homotypický synonym Gymn. catamarcense ssp. schmidianum. Gymn. glaucum ssp. albertovojtěchii však patří blíže ke Gymn. glaucum, proto jsme jej tak popsali. Viz fotografie. Pak zde také vyvstává otázka, co všechno je zahrnováno pod Gymn. catamarcense ssp. schmidianum. Nakonec ani jsem nečekal, že by všichni na světě honem spěchali uznat taxon se jménem našeho kaktusáře č. 1 – Alberto Vojtěcha Friče.

Gymn. catamarcense ssp. schmidianum GN 697, foto Rudolf Frélich

Gymn. glaucum ssp. albertovojtěchii, foto Rudolf Frélich

Gymn. glaucum albertovojtěchii STO 60

Gymn. glaucum ssp. albertovojtěchii foto Vlad. Šorma

Gymn. glaucum – summary:
The author of the desciption Friedrich Ritter found the plants even in February 1959 and he gave them the field number FR 961. He has compared new taxon with Gymn. mazanense, however, in the conception of this sort of that time. Glaucus means blue, even if it suits better to the taxon graygreen.
The finding place of Gymn. glaucum had been visited by Alfredo Lau, several years after him Brigitte and Jörg Piltz have observed several natural places which have got the field numbers P 36 (Rio Colorado), P 36a (about 80 km far from the type place with to 50 cm long roots, enorm plants with central spines), and endly Gymn. glaucum P 218 from the type place. The second number P 36a has been later stated like Gymn. mucidum, even if the number P 36 inclines to this taxon. The field number P 218 is the typical Gymn. glaucum which grows in nearly pure gravel. Seedlings grow slowly also in the nature.
Gymn. glaucum subsp. albertovojtěchii
It occurs on the sloped field among the stones in the shallow depressions. The place is only little shadowed with grass and dwarfish bush. Single specimens on the finding place can reach to the diameter of the people head. After the long time observing in collections is quite incomprehensible its rowing by the Austrian cactophils to Gymn. hossei (Haage jr.) Berger, or later to Gymn. catamarcense ssp. schmidianum H.Till & W.Till.
The occurence south of Tinogasta, STO 60. It is related to one form of Gymn. glaucum Ritter P 218 (Piltz).
Hans Till and Helmut Amerhauser in the Austrian Gymnocalycium Sonderausgabe 2008:815-838 marked this taxon like the homotypical synonym of Gymn. catamarcense ssp. schmidianum. However, Gymn. glaucum ssp. albertovojtěchii belongs more and closer to Gymn. glaucum, therefore we have described it like this. See the photos. By the way there is a question here what all is mentioned under the name Gymn. catamarcense ssp. schmidianum. On the end, I had not waited that everybody in the world had hurried to recognize the taxon with the name of our cactophil No 1 Alberto Vojtěch Frič.

Schuetziana leden 2015, str. 3-40.
Basionym: Gymnocalycium catamarcense ssp. schmidianum H.Till et W. Till, Gymnocalycium 8 (1), 1995.

Překlad popisu z latiny v rakouském Gymnocalycium: Liší se od typu druhu (v původním popisu rozumějme od Gymn. catamarcense) jednobarevně hnědými trny, na příčném řezu oválnými, delším modrošedým semeníkem a podlouhlými semeny, větší hilovou a mikropylární oblastí s výrazným okrajem (elaisomem).
Rostliny polokulovité až široce kulovité, až 18 cm široké, s proláklým temenem, které vypadá v období sucha, kdy jsou rostliny vyschlé, jako silně vytrněné. Temeno se však rozevírá když rostliny nasají vodu v období dešťů, takže temana mohou být občas více nebo méně holá. Žebra 8 – 18, přímá, oddělená hlubokými podélnými zářezy od sebe, příčnými zářezy pak rozdělená do hranatých, bradovitých hrbolců. Areoly oválné s řídkou, nažloutlou plstí, brzy lysé.
Trny 5 – 9 v areole hřebenovitě uspořádané, potom skoro paprskovité, mírně k tělu zahnuté, v průřezu oválné, občas mírně hranaté, většinou jednobarevně hnědé. Na přírodních stanovištích staré trny často skvrnitě šedé.
Květy vyrůstají z temene, semeník často delší oproti typu, a jsou většinou ocelově modré. Většinou jemně růžové květy s více nebo méně růžovými prašníky připomínající tvarem opět Gymn. spegazzinii Br. et R. Poněkud delší semena mají větší hilum než typ a silně výrazné okrajové výdutí (elaisom). Pojmenováno na počest švýcarského sběratele kaktusů Heinze Schmida z Biberist.
Tímto jménem také byly označovány rostliny Gymn. glaucum ssp. albertovojtěchii STO 60 Cuesta Zapata.
V česko-rakousko-italsko-německém internetovém věstníku (soudě dle bydliště hlavních protagonistů) Schuetziana, leden 2015, na stranách 3-40, autoři Kulhánek a Meregalli změnili postavení taxonu schmidianum na samostatný druh, tedy Gymnocalycium schmidianum (H.Till et W.Till) Meregalli et Kulhánek. Po bedlivém studiu v přírodě taxon oddělili od Gymnocalycium catamarcense (= Gymnocalycium pugionacanthum) kam byl původně zařazen jako subspecies, neboli poddruh, a článek doprovázejí mnoha obrázky, a sem pod nově stanovený druh přiřazují populace od Fiambala a okolí (provizorní název Gymnocalycium fiambalense) a popisují rostlinu jako Gymnocalycium schmidianum ssp. asperum.
Gymnocalycium schmidianum se vyskytuje ve více místních populacích kolem města Tinogasta: Na severu, východě a západě tvoří méně otrněné populace, na jihu od Tinogasta již přechází ve více otrněné rostliny k taxonu Gymnocalycium glaucum. Celá velká populace Gymnocalycium schmidianum se více blíží Gymnocalycium glaucum vyskytujícímu se jižně (a vůbec celému okruhu série Mazanensia) jak tělem, tak i květy a plody, proto tento druh zařazuji do sekce Mazanensia. Oblast kolem Tinogasta tvoří jakýsi předěl mezi rostlinami Gymnocalycium catamarcense a Gymnocalycium glaucum a rhodantherum, weissianum a nidulans, a Gymnocalycium schmidianum správně oddělené od Gymnocalycium catamarcense (= Gymnocalycium pugionacanthum) má k této skupině mnohem blíž. Je jen škoda, že autoři popisu zařadili pod Gymnocalycium schmidianum více místních populací. Pokud by takto měli postupovat ve všech ohledech, mohli pod Gymn. schmidianum zařadit bez popisu i taxon asperum. Podobným přístupem je i popis dokonce samostatného druhu Gymnocalycium meregallii (= Gymnocalycium carolinense ssp. fedjukinii Gapon et Neuhuber).

Gymn. schmidianum. Flowers from the top, ovary often longer than at the type and they are mostly steel blue. Mostly gently pink flowers with more or less pink anthers which remember to ones of Gymn. spegazzinii Br. et R. again. Rather longer seeds have bigger hilum than the type and strong marginal hollow (elaisom). Named after the Swiss collectos of cacti Heinz Schmid. With this name it has been marked also the plants of Gymn. glaucum ssp. albertovojtěchii STO 60 Cuesta Zapata.

Gymn. schmidianum – summary:
In the Czech-Austrian-Italian-German internet journal Schuetziana, january 2015, pages 3-40, the authors Mr. Kulhánek and Mr. Meregalli changed the status of the taxon schmidianum to the independent sort, so Gymnocalycium schmidianum (H.Till et W.Till) Meregalli et Kulhánek. After proper study in the nature they have separated the taxon out off Gymnocalycium catamarcense (=Gymnocalycium pugionacanthum), where it had been rowed as a subspecies, and they have in their article many pictures. They have also rowed here the populations from Fiambalá and the environs (prov. name Gymnocalycium fiambalense) under the new stated sort and they have described the plants like Gymnocalycium schmidianum ssp. asperum.
Gymnocalycium schmidianum occurs at more local populations round the town Tinogasta: it makes less spined populations in the north, east and west, and plants become more densely and strongly spined in the south of Tinogasta and change slowly their appearance to the taxon of Gymnocalycium glaucum. The whole great population of Gymnocalycium schmidianum is more close to Gymnocalycium glaucum occuring more in the south (and to the whole affinity of the Sectio of Mazanensia) not only with the body but also with the flower and fruit. Therefore I row this sort into the Sectio Mazanensia. The area round Tinogasta makes some dividing line between the plants of Gymnocalycium catamarcense and Gymnocalycium glaucum with rhodantherum, weissianum and nidulans; Gymnocalycium schmidianum right divided out off Gymnocalycium catamarcense (=Gymn. pugionacanthum) is more close to these group. It is only a pity that the authors of the overrowing and the description rowed more local populations under Gymn. schmidianum. If they have to do in this way, they could row under Gymn. schmidianum also even the taxon asperum without a description. It is very similar in the case of the description of even independent sort of Gymnocalycium meregallii (=Gymnocalycium carolinense ssp. fedjukinii Gapon et Neuhuber).

Gymnocalycium schmidianum ssp. asperum Meregalli et Kulhánek
Schuetziana, leden 2015, str 3-40.
Stonek plochý až silně zploštělý, zřídka kulatý, obvykle z větší části vnořený do zeminy, (80-)100-150(-180)mm v průměru; epidermis matná, tmavě zelenohnědá, někdy mírně namodralá, ale nikdy zelená; kořen vykazující hlavní odlišný kořen, silně hluboko v půdě; žebra na dospělých rostlinách 13-20, nízká; podélné zářezy široké a mírně prohloubené, přímé nebo slabě zvlněné, příčné rýhy mírně prohloubené, často trochu se lišící, hrbolky obvykle slabě vyvinuté, nízké, někdy se slabě vystouplou bradou pod areolami, u některých rostlin (a během období sucha) žebra více stlačená, s hlubším podélným zářezem a brady více vyvinuté a zřetelné, pološpičaté; areoly široce oválné, nezapuštěné, mírně zapuštěné ve stáří, s bělavou nebo našedlou vlnou, (18-)20-28(-32) mm od sebe vzdálené; trny silné, špičaté, tuhé, vzácně až 5 cm dlouhé, ale obvykle kratší, v řezu široce oválné; okrajové trny obvykle ve třech párech, méně často dva páry, mírně odstávající, tuhé a přímé, často sotva přesahující nejbližší podélné zářezy, někdy dosahující šířku dalšího žebra, ale velmi vzácně druhého dalšího žebra postranně; střední trny chybí, a pokud jsou tak stejně malé jako krátké horní trny; všechny trny šedé, jednotně zabarvené, zřídka mírně tmavší směrem k vrcholu; květní poupě se zeleně načervenalými nebo světlými růžovými šupinami, květ oboupohlavní, 45-60(-70) mm dlouhý a 40-50 mm široký, nálevkovitý, okvětní lístky asi dvakrát delší než perikarpel, tento tmavě olivově zelený s polokutatými narůžovělými šupinami, okvětní lístky světle krémově růžové, jícen zřetelně tmavě růžový, stěny zesílené, nazelenalá vnější část široká jako vnitřní část, obě části ostře oddělené; čnělka žlutá, dosahuje střední délky horních tyčinek, tyčinky nažloutlé, prašníky žluté; plod oválný, delší než širší, temně namodralý, matný, 10-12 mm dlouhý a 8-10 mm široký s širokými šupinami; semeno 0,9-1,1 mm dlouhé a 0,9-1 mm široké, tmavě červenavé, matné, buňky víceméně uspořádané v podélných řadách, vypouklé, mírně kónické v horní části, ohraničení hila pravidelně ohnuté, mírně avšak zřetelně bočně rozšířené, hilo-mikropylární oblast široká, zcela skrytá za velmi silným a vyjímečně hustým houbovitým povlakem, ztloustlá také na předělu oddělujícím hilum od micropyle.
Rozšíření: Naleziště holotypu: Argentina, Catamarca, 5,5 km severně od Mesada de los Zárate, 2.642 m. Dále pak jihozápadně Fiambalá, odbočka na Antofagasta da Sierra; severně Fiambalá, západně od Palo Blanco 2.200 m n.m.