ROD GYMNOCALYCIUM
PODROD I. - GYMNOCALYCIUM

Gymnocalycium sanguiniflorum (Werd.) Dölz

Kuas 79, 1938

Basionym: Echinocactus sanguiniflorus Werd.
Blühende Kakteen, tab. 33, 1932

Popis, překlad z němčiny:
Tělo jednotlivé nebo od základny odnožující, kulovité, nebo více méně vejčité, podle dvou exemplářů, které mám k dispozici, 7 – 8 cm vysoké, až 8 cm v průměru, matně zelené a zvlášť na temeni tmavozelené, později poněkud světlejší a přecházející do modra. Temeno poněkud prohloubené, s několika vločkami vlny z mladých areol, avšak uprostřed zcela bez trnů. Žeber asi 10 – 12, na temeni 1 cm vysokých a značně úzkých, později se silně rozšiřujících a téměř zplošťujících; žebra již v oblasti temene silně rozložená v hrbolce, ale viditelně souvislá; hrbolce čtyř- až šestihranné, s poněkud vystouplou bradou pod areolou. Areoly zapuštěné, podlouhlé, asi 3,5 – 5 mm dlouhé, 2,5 mm široké, s krátce zkadeřenou vlnou, nikdy zcela neolysají. Trnů 7 – 9, vesměs okrajové, paprskovitě rozprostřené, nebo poněkud dopředu roztažené, přímé nebo ohnuté, silně jehlovité nebo slabě šídlovité, bodavé, až 1,5 cm dlouhé, po párech, jeden ojedinělý směřuje dolů, bělavě až bledě červenavě hnědé, šupinatě drsné, většinou tmavé na špici, na základně hnědé a slabě zesílené.
Květy nedaleko temene, asi 4,5 cm dlouhé, semeník dosti štíhlý, asi 1,5 cm dlouhý, tmavě olivově zelený, s dosti hustě postavenými srdcovitými šupinami o průměru asi 3,5 mm, šupiny jsou s téměř neznatelnou tmavší špičkou a světle lemovány. Trubka krátká, široce zvonovitá. Vnější okvětní lístky široce kopisťovité až víceméně lichoběžníkové, nahoře značně tupě trojhranné, vybíhající poněkud do špičky s rovným okrajem, zmavě olivově zelené s růžovým okrajem. Vnitřní okvětní lístky jsou podlouhlé až kopisťovité, asi 2 cm dlouhé, na nejširším místě 0,8 cm široké, nahoře vybíhají poněkud do tříhranné špičky, sytě krvavě červené, lesklé. Tyčinky ve dvou skupinách, jedna kolem čnělky, druhá volně na konci trubky. Nitky červené, nahoře bledší, prašníky světle žluté, čnělka červená, bliznových laloků 11, bělavých, asi 2 mm dlouhých, málo rozprostřených, kratších než nejdelší tyčinky.
Domovina: Argentina, bližší stanoviště není známo. Tolik údaj z původního popisu. Dnes víme, že se vyskytuje v okolí Balcosna a v Sierra Graciana.
Ze znaků uvedených v tabulce u Gymn. baldianum je patrné, že jde o dobře odlišitelný taxon. Dnes navíc víme, že Gymn. sanguiniflorum je dobrý taxon, dobře rozeznatelný dle znaků generativních orgánů uvedených v tabulce pod Gymn. baldianum (viz).

Gymn. sanguiniflorum STO 88-135


Gymnocalycium sanguiniflorum

Gymnocalycium baldianum velkých rozměrů - stonek běžně 80-100 mm široký, výraznější otrnění. Jinak běžné baldianum je do šířky stonku tak 30-50 mm. Naleziště El Alanito, Catamarca (27 31W, 66 01 S). Tolik Ing Václav Jiránek CSc, a domnívá se že by mohlo jít o Gymn sanguiniflorum. Děkuji za povolení zařadit sem i obrázky. baldianum velkých rozměrů - stonek běžně 80-100 mm široký, výraznější otrnění. Jinak běžné baldianum je do šířky stonku tak 30-50 mm. Naleziště El Alanito, Catamarca (27 31W, 66 01 S). baldianum velkých rozměrů - stonek běžně 80-100 mm široký, výraznější otrnění. Jinak běžné baldianum je do šířky stonku tak 30-50 mm. Naleziště El Alanito, Catamarca (27 31W, 66 01 S).

Argentina2011


Argentina2011


Argentina2011


Argentina2011


Argentina2011


Argentina2011


Argentina2011


Argentina2011


Argentina2011


Argentina2011

Gymn. sanguiniflorum (Werd.) Dölz – summary
The description = the translation from German.

After the notification of prof. Werdermann dr. Hosseus from Cordoba sent in 1926 two plants like this to the Botanic Garden in Berlin-Dahlem, where one flowered in 1930. Then Backeberg´s saying that the plants originated fy Müller-Melchers from Uruguay is not probably right.
The similar plants were offered in July 1969 by Mrs. Dorothea Muhr to the Botanic Garden in Linz with the mark B 80. They flowered here at first. They had been discovered in Cordoba, then far from the finding place of Gymn baldianum.
Both sorts are very different in important marks from each to other. The shape of the body, the number and the character of the spines and also their length are very various. The built and the colour of the flowers are also different.
It is only little probable, that prof. Werdermann would have not known Gymn baldianum and that he would have described it for second time like another sort. He had been probably conviced that he was descibing the new sort, and it has been also confirmed.
We know today that Gymn. sanguiniflorum is good taxon, well distinguishable after the marks of the generative organs mentioned in the table under Gymn. baldianum (see there).

Gymnocalycium ponomarevae Gapon et Neuhuber

The Cactus Explorer, Nr. 18, April 2017, p. 44 – 53.

Popis neuvádím, každý si jej může vyhledat na http://www.cactusexplorers.org.uk./journal16.htm. Pokud pěstitel gymnokalycií uvidí barvu květu nově popsaného taxonu, jde zcela zjevně o přírodní hybrid. Pojmenováno po Natalii Ponomareva.
It is evident on the first sight that it is natural hybrid.

Gymnocalycium andreae (Böd.) Backbg.

Kaktus ABC 285, 1935

Basionym: Echinocactus andreae Bödecker
M. DKG 210 – 212, 1930

Popis, překlad z němčiny:
Tělo kulovité, poněkud stlačené, až 4,5 cm v průměru, na spodu hodně odnožující, matně lesklé, modrozelené až černozelené barvy, temeno poněkud vtisknuté, hrbolcovité, téměř holé, a poze trny sotva přesahující. Žeber 8, ploše zaoblených, ostrými zářezy oddělených, směrem dolů až 1,5 cm širokých a ostrými příčnými zářezy rozložené v ploše zaoblené, dole málo protáhlé hrbolce. Areoly téměř na středu hrbolců, okrouhlé, až 2 mm v průměru, a zvláště na temeni bíle vlnaté. Okrajové trny 7, horizontální až přitisklé, po třech více bokem vpravo a vlevo, 1 směrem dolů směřující, vesměs tence jehlovité, často málo zahnuté, až 8 mm dlouhé, drsné, matně lesklé, na bázi také hnědavé. Střední trn 1 – 3, stejně silný a dlouhý, často poněkud kratší, většinou ohnutý směrem vzhůru nebo dopředu, hnědočerné barvy a rovněž drsný. Květy často ve větším počtu v blízkosti temene z mladších areol a často ploše nálevkovitě rozšířené, potom při délce 3 – 4,5 cm v průměru. Trubka, vlastně semeník, cylindrická, až 6 x 12 mm velká, listově zelená, asi se 6 spirálovitě uspořádanými, ale 8 mm od sebe vzdálenými trojhrannými šupinami, které jsou až 4 mm široké, šedozelené a bíle lemované. Vnější okvětní lístky pozvolna dlouhé, od 5 – 25 mm při šířce 6 mm, lineárně podlouhlé a krátce zaobleně zašpičatělé, s hladkými okraji, světle zelenavě žluté, s čistě zeleným, širokým, směrem ke špici olivovým a olivově hnědavým proužkem na zadní straně. Vnitřní okvětní lístky stejného tvaru nebo směrem nahoru poněkud rozšířené, krátce a ostře zašpičatělé, 5 x 15 mm velké a čistě sírově žluté. Tyčinky a čnělka poněkud světlejší než prašník a tyto poněkud přečnívající, šestilaločná blizna, laloky bělavě žluté. Plod a semeno neznáme.
Domovina: Argentina, Sierra de Cordoba, v Pampa de la Esquina u Cerro los Gigantes ve výšce 1.500 – 2.000 m n.m., kde roste také Gymn. bruchii Hoss.
Doplněk podle Krainze – Die Kakteen 1.V.1957: Plod obsahující asi 30 semen, když je suchý, je kulovitý, se 4 – 7 šupinami a s pozůstatkem květu, o průměru 12 mm, modrozelený, semena okrouhle čepičkovitá, asi 1 mm v průměru, s vpadlým, žlutohnědým, trochu podlouhlým hilem a s poněkud prohloubeným mikropilárním otvorem ležícím naproti poněkud naběhlému místu, kde bylo semeno připevněno.. Testa matně černá, jemně bradavičnatá.
V posledních letech byly znovu podniknuty H. Tillem a dalšími rakouskými kaktusáři studijní cesty do argentinské provincie Cordoba a tam provedeny zevrubné polní studie. K tomu byly ještě pozorovány odpovídající důkazy nějaký čas v kultuře. Friedrich Bödecker uveřejnil popis nového žlutě kvetoucíko Echinocactusu, který poslal prof C. Hosseus z argentinské Cordoby do Evropy (Bödecker 1930). V předmluvě k tomuto popisu však mluvil nesprávně o Roseově rodu Gymnocalycium a zdá se že něvěděl, že tvůrcem tohoto rodu je dr. Luis Pfeiffer (i když jméno rodu bylo poprvé uveřejněno L. Mittlerem 1884, avšak se zřetelem na Pfeiffera). Bödecker pojmenoval nový druh po Wilhelmu Andreae z Bensheimu, u něhož rostlina poprvé vykvetla. Poprvé však rostlinu objevil roku 1927 u Laflöra v Duisburgu. Kdo si pamatuje sjezd kaktusářů 1968 v Ostravě, vzpomene si jistě na pěknou přednášku pana továrníka Andreaeho (*1895 +1970).
Echinocactus andreae Böd. překombinoval Backeberg na Gymn. andreae (Böd.) Backbg. roku 1935.
Některé další nálezy: P 213 (Piltz) Cerro Los Gigantes, P 199 El Condor Cordoba; STO 220 El condor, STO 342 El Condor, STO 870 Los Gigantes Cordoba, STO 414 El Condor, STO 192 Los Gigantes 1.900 m; LB 1363 (Ludwig Bercht) El Condor, LB 1365 El Condor, LB 1375 Santo Tomas; Sl 15a (Rudolf Slaba) Cerro los Gigantes.

Po nějaké době byla popsána nová varieta:
Gymn. andreae var. grandiflorum Krainz & Andreae
Krainz: Die Kakteen, Lieferung 4, CVIe, 1, 1957.
Popis, překlad z němčiny: Tělo silnější, žeber až 11. Areoly podlouhlé, až 5 mm dlouhé. Okrajové trny až 2 cm dlouhé, střední trny pokud jsou vyvinuty, až 2,5 cm dlouhé. Perikarpel až téměř kulovitý. poupě kulovité. Šupiny a vnější okvětní lístky trávově zelené bez středního proužku. Květy až 5,5 cm v průměru. Holotyp č. Z 1031, živý ve Státní sbírce sukulentů v Curychu. Varieta se odlišuje od typu silnějším tělem, četnějšími žebry, delšími a většinou pokřivenými trny; především však většími květy, jejichž vnější okvětní lístky jsou zelené a nemají střední proužek. Poupě je kulovité (u typu válcovité). Květy se otvírají u typu pravidelně odpoledne, u této variety již dopoledne. Druh objevil Hosseus kolem roku 1927 a dovezl poprvé do Německa. Druh je příbuzný s Gymn. leeanum (Hook.) Br. et R., avšak zcela rozdílný v souhrnných znacích. Roste v Cordobě společně s Gymn. multiflorum a Gymn. bruchii.
Podle popisu by se mohlo zdát, že je popis publikován neplatně, protože jako holotyp je uložena živá rostlina. Zřejmě se zde však jedná pouze o nevhodnou formulaci autorů, protože podle Eggliho (1987) je k dispozici v Curychu konzervovaný typ. Údaj „živý ve Státní sbírce sukulentů v Curychu“ pravděpodobně znamená, že jako dodatek existuje ještě v době popisu živý materiál. V poslední větě (viz předchozí odstavec) „roste společně s Gymn. multiflorum“ musí být ovšem uvedeno „s Gymn. monvillei (Lem.) Br. et R. Takové z dnešního pohledu nomenklatorické nesrovnalosti případně špatné údaje nacházíme také při podrobném prostudování Bödeckerova popisu. Byly pozdějšími autory nekriticky přijímány a vedly následně k chybným výkladům. Abychom přezkoumali údaje z literatury uvedené na začátku, bylo by nutné intenzivní bádání v terénu. Výsledky tohoto bádání v terénu a vysvětlení starších nálezů jsou předloženy následovně.
C. Bruch nasbíral v roce 1918 v Sierra Grande de Cordoba u Alta Gracia rostliny, které byly popsány Vaupelem (1925) jako Gymn. lafaldense. C. Spegazzini (1923) ovšem popsal již jeden rok dříve Frailea bruchii. Jak je již zřejmé z posledního jména, měl před sebou zcela evidentně rostliny od C. Brucha. Totožnost obou popisů prokázal Hosseus (1926) a uveřejnil novou kombinaci Gymn. bruchii (Speg.) Hoss. Protože Vaupel zřejmě Spegazziniho popis neznal a znovu uveřejnil své Gymn. lafaldense, pojednal Hosseus (1930) o stejném tématu znovu. Nejzajímavější přitom je, že zde píše, že sbíral na Cerro Uritorco, tedy v Sierra Chica poprvé roku 1915 rostliny jako Gymn. bruchii v nadmořské výšce 1.600 – 1.700 m. Ty potom pěstoval v Buenos Aires případně v Cordobě a r. 1921 poprvé živé zaslány dr. Vaupelovi do Berlína (Vaupel viděl tedy materiál od Brucha a Hosseuse, avšak popsal jen ten od prvního sběratele). Dále poznamenává Hosseus (1930): „Náhoda chtěla, že jsem na tomto území našel při prohledávání v posledním roce několik žlutě kvetoucích gymnokalycií, které jsem na místě studoval, ze kterých se však nedopatřením ztratil veškerý materiál květů. Zdá se mi, že jde o nový druh.....,“ a dále k tomu připojuje: „Prozatím je již zajímavé, že na stejném stanovišti prospívají jak toto žlutě kvetoucí gymnokalycium, tak i Gymn. bruchii.....“ Bohatě prohledávané území musí být Cerro Uritorco; srovnej k tomu výše citovaný typ Gymn. andreae var. grandiflorum (Eggli, 1987).
Takže nyní víme, že začátkem 20. let minulého století se dostaly do Německa do kultury rostliny tohoto úzkého příbuzenstva alespoň ze dvou zdrojů a v určité míře byly rozděleny mezi sběratele. Jedna z těchto importních zásilek musela být smíšeným sběrem. Jen tak je možno vysvětlit, že v roce 1927 existovala u F. Läflera v Duisburgu a v roce 1929 u Andreaeho v Bensheimu žlutě kvetoucí rostlina. Bödecker (1930) udal jako naleziště svého Gymn. andreae Pampa de la Esquina v Sierra Grande de Cordoba a odvolával se přitom na Andreaeho:.....Byl to také on, který mi dopomohl svou korespondencí s prof. Hosseusem ke stopě naleziště této rostliny. Hosseus (1930) píše na str. 260: „....tak také nejvyšší místo v Pampa de la Esquina u Cerro los Gigantes, na kterém jsem našel Gymn. bruchii“ a oznamuje ve stejném článku žlutě kvetoucí rostliny ze Sierra Chica.
Bödecker mohl v roce 1930 při popisu Gymn. andreae obě tato naleziště zaměnit. Pokud tomu tak není, potom popsal první příbuzný taxon, nalezeným Hosseusem v Sierra Grande. Bez květů jsou Gymn. bruchii a Gymn. andreae na stanovišti lehce zeměnitelné. Pro Hosseuse se zdál popis Frailea bruchii být popudem ke sbírání v Sierra Grande de Cordoba a zřejmě bral všechny rostliny z tohoto území jako náležející k jednomu druhu. Když potom roku 1929 objevil v Sierra Chica poprvé žlutě kvetoucí taxon (Hosseus, 1930), chtěl tomu osud, aby měl Bödecker před sebou již Hosseusem sbíraný, žlutě kvetoucí materiál a popsal jej jako nový druh. (Bödecker, 1930). Oba druhy byly také ještě později zaměněny a například roku 1974 zaslány Fechserem do Evropy jako Gymn. bruchii.
Bödecker (1930) označil barvu květů svého Echinocactus andreae jako zelenavě žlutou až čistě sírově žlutou. Hosseus (1939) nazývá barvu květu pro formu ze Sierra Grande jako více do zelenava jdoucí žluť.
Při doplňujícím popisu plodu a semen Gymn. andreae uvedli Krainz a Andreae (1957), že se květy pravidelně otvírají odpoledne, avšak u var. grandiflorum již dopoledne. Tyto údaje se shodují jak s pozorováními v Sierra Grande (kde se vyskytují typické a některé od nich se málo odlišující formy), tak také s pozorováními v Sierra Chica (kde lze nalézt jen var. grandiflorum). Hosseus (1939) potvrzuje toto chování květů pro Sierra Chica, podle něhož se květy Gymn. andreae v Cerro Uritorco otvírají i dopoledne a již v časném odpoledni se zavírají.
Již při první argentinské cestě roku 1987 s Franzem Striglem našli v Sierra Chica, v blízkosti Candelonga gymnokalycium, o kterém byli přesvědčeni. že poznávají Gymn. andreae. Tato forma neodpovídala ani tam rostoucímu Gymn. bruchii, ani v této výšce zřídka zastihnutelnému Gymn. capillaense (Schick) Backbg. Protože neměla ani květy, ani poupata, nebylo možné ji spolehlivě určit. Poté překročili hřeben Sierra Chica a chtěli se do večera dostat do Agua de Oro, teploměr ukazoval 36°C. Ve výšce 1.600 m nalezli nádherná Gymn. monvillei, některé z nich poškozené ohněm. Něžně růžově kvetoucí Gymn. bruchii, ukryté v kamenité půdě s krátkou trávou, takže bez květu jej lze sotva spatřit. Ve výšce 1.300 m na kamenité stráni ve výškové stepi stojí zase první Gymn. mostii, které se nevyskytovalo na západní straně Sierra Chica. Také zde roste Lobivia aurea se silnými, tvrdými trny. Několik kilometrů dále, ve výšce asi 1.300 m, skoro na konci stráně, je opravdový kaktusový ráj. Vedle Lobivia aurea a Gymn. mostii zde roste malý silně odnožující trichocereus (pravděpodobně Trich. vatteri Kiesling), Gymn. capillaense, Gymn. bruchii (dosud jen na hřebenu hory), Gymn. andreae (možná malé, krátkotrnné a jemně otrněné Gymn. capillaense), Notocactus submammulosus. Ve skutečnosti našli pouze dva exempláře domnělého Gymn. andreae, protože tyto rostliny byly dobře ukryty v půdě a oko je vždy odlákáno jinými kaktusy.
Nalezení formy podobné Gymn. andreae z krajiny od Candonga bylo připomínkou, že Gymn. andreae bylo také prý nalezeno v Sierra Chica. Bylo to na citovaném místě poznamenáno Hosseusem (1930), kde lituje ztráty materiálu květu žlutě kvetoucího taxonu. Dále uvádí roku 1939 „Rostliny nedávno sbírané ve výšce 1.800 m v Cerro de Uritorco a fotografované u mne doma“. Není však z toho patrné, zda se jedná o Gymn. andreae var. grandiflorum nebo následující sběr z roku 1932.
Na podzim roku 1988 navštívili rakouští kaktusáři znovu v úvahu přicházející území na severní straně hor, mezi Charbonier a Ongamira, aniž by však nalezli Gymn. andreae. Chtěli před koncem cesty ještě prohledat stanoviště Gymn. bruchii. Zvolili si cestu z Ascochinga na Sierra Chica, která měla být po deštích neprůchodná. Přestože měli málo času, přálo jim štěstí v nálezu doposud neznámé formy z podrodu Ovatisemineum. Když již chtěli myslet na návrat, našli ještě malou populaci Gymn. bruchii.
V únoru 1990 našli znovu tuto formu z Candonga blízko malé populace Gymn. bruchii jen pár kilometrů od onoho místa, kde roku 1988 mysleli na návrat. V tu dobu již neměli pochybnosti, že se jedná o Gymn. andreae ohlášené Hosseusem. Jeho nález byl typem pro var. grandiflorum Krainz et Andreae. Tato forma ze Sierra Chica odpovídá v některých vlastnostech typu druhu, v květu se však chová jako var. grandiflorum. Barva květu je citronově žlutá.
Všechna doložená stanoviště pak přenesli na mapu a zjistili, že doposud známé území rozšíření Gymn. andreae v Sierra Grande je relativně malé. Z tohoto ohraničeného území bylo v té době známo více forem, i když tehdy jen jako nomina nuda. Jednotlivé populace leží většinou izolované od sebe, takže výměna vlastností je jen stěží možná. Na druhé straně je však možné na jednom místě najít více forem vzájemně promíchaných.
Hosseus také kritizoval Bödeckera, že Gymn. andreae odděluje od Gymn. netrelianum jen na základě přítomnosti středního trnu u Gymn. andreae. Hosseusovo vyobrazení ukazuje, že rostliny Gymn. andreae v Sierra Chica jsou bez středního trnu. Tak je tomu i v Sierra Grande. Jeden střední trn je možné vidět v přírodě u starších jedinců, v kultuře dříve.
Ve sbírkách se vyskytují rostliny Gymn. andreae někdy i s velmi dlouhými trny, označované jménem var. longispinum n.n. Trny mohou být i přes 30 mm dlouhé, takto trní však až starší rostliny, taktéž se vyskytují u polního čísla Jörga Piltze P 213.
Ze zpráv rakouských cestovatelů víme, že rostliny Gymn. andreae nemívají více jak 1 střední trn (na rozdíl od tvrzení Bödeckera, který zmiňoval i 3). Na území Los Gigantes roste jedna taková někdy až dlouhotrnná populace, z nichž jedna forma se sírově žlutým květem odpovídá původnímu popisu Bödeckera. Roste prý společně se zlatě kvetoucími, ojediněle i bíle kvetoucími jedinci. Všechny rostliny mají dlouhé kůlovité kořeny.
V přírodě se též vyskytuje forma Gymn. andreae se skoro bílými květy, jejich barva by se dala označit spíš za nažloutle bílou či krémovou. Takové rostliny našla řada cestovatelů, jako Rausch, Fechser, Strigl a další. Tato forma byla popsána následovně:

Gymn. andreae (Böd.)Backbg. var. svecianum Pažout.
Kaktusy 1960, str. 132. Liší se tvrdším tělem, krátkými, přiléhavými trny s menšími, vně hnědými, uvnitř čistě bílými květy s krátkou trubkou. Tyto rostliny byly množeny sběratelem F. Švecem. Pocházejí z originálních rostlin, které byly importovány před druhou světovou válkou a jsou rozšířeny ve specializovaných sbírkách.
Protože nebyl nalezen typ příslušný k tomuto popisu, publikoval Hans Till doplňující popis a taxon převedl na úroveň formy:
Gymn. andreae (Böd.) Backbg. fa. svecianum Pažout ex Till.
Od typu se liší bílými květy. Na stanovištích se údajně nevyskytuje populace s pouze bíle kvetoucími jedinci. Argentina, provincie Cordoba, Sierra Grande. Rauschovo číslo WR 108 = HT 581.

Gymn. andreae (Böd.) Backbg. var. fechseri H. Till
Gymnocalycium (Rakousko) 13 (4) 2000
Dříve se vyskytovalo pod jménem Gymn. doppianum. Má se lišit od typu protáhlými cylindrickými odnožemi na boku, které se stávají kulovitými až ve stáří a pak samy tvoří boční cylindrické odnože, Trny 7, přímé, vzácně lehce odstávající, k tělu mírně přilehlé, 3 nejspodnější nejdelší, až 19 mm dlouhé, bílé, někdy s nahnědlou základnou, střední trn 1, přímý, odstávající, až 22 mm dlouhý, na základně tmavě hnědý až světle hnědý, ke špici žloutnoucí.
Domovina: Severní Sierra Grande de Cordoba.

Gymn. andreae (Böd.) Backbg. var. longispinum Rausch
Gymnocalycium (Rakousko) 13 (4) 2000
Také někdy uváděno pod jménem Gymn. andreae var. flexispinum n.n. Má se lišit od typu cylindrickými odnoži a ohebnými až 4 cm dlouhými trny.

Gymn. andreae (Böd.) Backbg. ssp. pabloi Neuhuber
Gymnocalycium (Rakousko) 24 (2) 2011, str. 981 – 990.
Má se lišit od typu ploše kulovitým a méně odnožujícím tělem a delšími okvětními lístky s růžovými pásky.
Kořen krátký, velmi silný a tupý. Hedvábně matná šedozelená epidermis. Až 10 žeber, rozdělených do hrbolců. Areoly oválné, vnořené, krátce bíle vlnaté, brzy lysé. Okrajové trny až 9, jemné, 8 – 9 mm dlouhé, i na starých rostlinách zůstávají kulaté, přitisklé, světle rohové barvy s červenohnědou základnou. 1 střední trn až 10 mm dlouhý, přímo odstávající.
Květy 48 mm vysoké, 48 mm v průměru, vnější okvětní lístky až 30 mm dlouhé, úzce kopinaté, svítivě žluté, vždy s růžovým hřbetním páskem nebo často silně odlišně zbarvený. Laloky blizny 7, horní hrany nejvíce k poslední řadě prašníků přikloněné. Semeník silně cylindrický, načervenale hnědý až –olivový, osázený hustě růžově zbarvenými, světle lemovanými šupinami. Ovarium se 7,5 mm výšky skoro 3x tak vysoké. Plod prodlouženě hruškovitý až vejčitý, při zrání nejprve tmavě olivový, pak modrozelený, nakonec vysušeně starorůžový. Semeno černé, 1,3 mm v průměru, 1,4 mm dlouhé. Hilo-mikropylární oblast velká, dlouze kapkovitá.
Domovina: Argentina, Cordoba, Sierra Chica, Cerro Uritorco, El Manzano – La Cumbre. Pojmenováno po Pablo Demaiovi z Argentiny, který je také autorem fotografií z nalezišť. Autor popisu asi na nalezišti nebyl, vše nasvědčuje tomu že Argentinec Pablo dostal avízo „Honem to tam nafoť ať to popíšeme....“

Gymn. andreae (Böd.) Backbg. – summary:
The study trips have been made to the argentinian province Cordoba by Till and the other austrian gymnofils in the past years.
Echinocactus andreae Böd. was overcombined by Backeberg to Gymn. andreae (Böd.) Backbg. in 1935. In the year 1957 it was described new variety:
Gymn. andreae var. grandiflorum Krainz & Andreae. The variety differs from the type with bigger body, more numerous ribs, longer and mostly curved spines; however, above all with bigger flowers, whose outer perianths are green and have not the middle strip. The bud is globular (at the type cylindrical). The flowers open after midday at the type, at the variety already before midday.
Gymn. andreae grows together with Gymn. monvillei and Gymn. bruchii in Cordoba. The austrian gymnofils have studied the old literature and vave visited the finding places many times, Mr. Eggli has worked very detailed study about it. We know from him, that Gymn. bruchii and Gymn. andreae are possible to change without flowers in the finding places. Bödecker had marked the colour of the flower of his Etus andreae like greenish yellow to clean sulphur yellow. Hosseus had named the colour of the flower for the form of Sierra Grande like yellow going to more greenish.
Krainz and Andreae have mentioned that the flowers open after midday at the type, but before the midday at the variety grandiflorum. It suits with the observing of the Austrian gymnofils of the typical forms and only little different forms from Sierra Grande, and also with the observing from the Sierra Chica, where only var. grandiflorum is possible to find. Eggli and Strigl have found also one new taxon, which has not been possible to named without flowers – maybe Gymn. bruchii – maybe Gymn. andreae (or small form Gymn. capillaense with tiny spines). The plants are in the earth and in grass hidden very well, the finding place is near Candonga. After several years the plants flowered and they look like the type of Gymn. andreae, but with the time of flowering of the var. grandiflorum with lemon yellow colour.
The central spine occurs in the nature only on the old plants, in the culture much sooner. We know also the name „var. longispinum n.n.“ with the spines to 3 cm long (the form of Gymn. andreae P 213 looks like it). Nobody has seen more than 1 central spine in one areole.
The imported plants had been brought to Europe and in some of them has been forms with white flowers, collected by Fechser:
Gymn. andreae var. svecianum Paž..
It differs with more hard body, with short, pressed spines and with the smaller, out brown, inside quite white flowers with the short tube. These plants had been muliplied by the grower František Švec. The finding place with only quite white flowering specimens has not been found for the time being. So new combination is here:
Gymn. andreae (Böd.) fa. svecianum Paž. ex Till.
It differs from the type with the white flowers. Type: Argentina, prov. Cordoba, Sierra Grande, WR 108 (= HT 581), 1964.
Gymn. andreae var. fechseri H. Till.
Formerly under the name Gymn. doppianum. It ought to differ from the type with the elongated cylindrical lateral offsprings, which become globular only in the age and then they make alone the lateral cylindrical offsprings. Spines 7, direct, rarely slightly outstanding, to the body slightly pressed, the most lower 3 longest, up 19 mm long, white, sometime with the brownish base, central spine 1, direct, outstanding, up 22 mm long, dark brown at the base to light brown, to the top yellow becoming.
Homeland: Northern Sierra Grande de Cordoba.
Gymn. andreae var. longispinum Rausch
Sometime also under the name Gymn. andreae var. flexispinum n.n. It ought to differ from the type with the cylindrical lateral offsprings and the flexible, to 4 cm long spines.
Gymn. andreae ssp. maznetteri Rausch
It ought to differ from the type with the disc-like body in the age, dull dark graygreen epidermis, with the diameter 55 – 60 mm and the spiny top.
Gymn. andreae ssp. pabloi Neuhuber
It ought to differ from the type with flat globular body which is less offspringing and longer perianths with pink strips.