ROD GYMNOCALYCIUM
PODROD I. - GYMNOCALYCIUM

Gymnocalycium amerhauseri Till

Gymnocalycium (Rakousko) 7 (3), 1994

Popis, překlad z němčiny:
Nadzemní část těla polokulovitá, 25 mm vysoká, 50 – 60 mm v průměru, tuhá; epidermis tmavozelená až modrošedě zelená, hladká, poněkud lesklá; podzemní část dolů klínovitě zúžená, na místech s bohatou vrstvou humusu až 8 x tak dlouhá jako nadzemní část těla, se zřetelem na viditelné zbytky areol a trnů, s dlouhým, často také kůlovitým kořenem. Žeber většinou 8, na bázi zcela plochých, sotva vyvýšených, 19 – 20 mm širokých, v jejich středu lehce vyvýšených, zaoblených, rozdělených mělkými příčnými zářezy v ploché, okrouhlé hrboly. Areoly prohloubeně ležící, oválné, 2,5 – 3 x 2 mm, 11 – 12 mm od sebe vzdálené, mladé areoly s nažloutle bílou, krátkou plstí, která brzy mizí.
Trnů (5 -) 7, často paprskovitě postavených, lehce dolů ohnutých, občas také přímých, nejhořejší a nejspodnější pár 6 – 8 mm, střední pár 11 – 12 mm dlouhý, všechny stopkovitě kulaté, na bázi tmavohnědé, jinak barvy slonoviny až bílé, nepíchající. U staré rostliny (zřídka již u mladých rostlin) 1 střední trn 12 – 14 mm dlouhý.
Květy nálevkovité, široce se otevírající, okvětní lístky při plném rozkvětu nazpět ohnuté, krémově bílé až jemně růžové s poněkud tmavším růžovým jícnem. Perikarpel štíhlý, lehce kónický, až 19 mm dlouhý, na bázi 6 mm, nahoře 8 mm v průměru, tmavozelený, pokrytý polokulatými zelenými, bíle lemovanými šupinami, přičemž nejhornější jsou až 7 mm široké. Vnější okvětní lístky kopisťovité až lžícovité, 24 mm dlouhé, v jejich horní části až 10 mm široké, krémově bílé až jemně růžové, vně se zelenavým středním proužkem, na jejich bázi jen 2 – 3 mm široké, tmavší. Vnitřní okvětní lístky kopisťovité až lžícovité, často s malou špičkou nebo lehce roztřepené, 22 mm dlouhé, v jejich horní části až 12 mm široké, na jejich bázi zcela úzké, stejné barvy jako vnější okvětní lístky. Občas se může vyskytnout ještě jedna nejvnitřnější řada malých, kopinatých okvětních lístků, 14 – 16 mm dlouhých a v jejich horní části 8 – 9 mm širokých. Nitky jsou dlouhé, tenké, zelenavě bílé až zelenavě žluté, nakloněné dovnitř, přečnívající čnělku (tato tímto „spodní“). Prašníky malé, okrouhlé, 1 – 1,2 mm dlouhé, žluté, pyl světle žlutý. Čnělka 15 – 16 mm dlouhá, asi 2 mm silná, na bázi bílá, nahoru se stává zelenavou, blizna s 8 krátkými laloky. Nektarová komora lehce ve tvaru V, asi 4 mm dlouhá a nahoře právě tak široká, slabě růžová, uzavřená nejspodnější řadou tyčinek. Dutina semeníku podlouhlá, asi 15 mm dlouhá a 3 – 4 mm široká s bílou stěnou.
Plod podlouhle oválný až vřetenovitý, 32 – 33 mm dlouhý, 19 mm silný, tmavozelený, silně ojíněný, podélně se otevírající. Semeno kulovité, 1,1 – 1,2 mm v průměru, se skoro okrouhlou, občas slabě lesklou, málo prohloubenou hilovou a mikropylární oblastí. Testa s dosti malým, avšak v množství variabilním kožovitým povlakem; podrod Gymnocalycium (Ovatisemineum).
Domovina: Argentina, provincie Cordoba, Sierra Chica, mezi vesnicemi Ascochinga a La Cumbre, 1.400 – 1.600 m n.m.
Gymn. amerhauseri je nejblíž příbuzné Gymn. andreae a Gymn. baldianum. Od Gymn. andreae se má lišit větším, neodnožujícím tělem a štíhlými, nálevkovitými, delšími, bílými až jemně růžovými květy se zelenými nitkami, které přečnívají zelenavou čnělku a osmilaločnou bliznu. Od Gymn. baldianum se pak má lišit silně řepovitým tělem a štíhlými, nálevkovitými květy (podobné Gymn. sanguiniflorum), krémově bílé až růžové barvy, a Gymn. amerhauseri nemá silný, kožovitý povlak testy jako oba příbuzné druhy.
Tento taxon nalezli Hans Till a Helmut Amerhauser na jejich druhé cestě do Argentiny roku 1988. Rostliny rostou převážně jednotlivě, kryté trsy trávy nebo spadaným listím. Vypadají na první pohled jako ploché, ale velkou část těla skrývají pod zemí, vyhledávají stanoviště v blízkosti vrcholů kopců. Některé menší populace se nacházejí na severu Sierra de Ischilin. Kvete v období jihoamerického jara, koncem října, kdy ostatní gymnokalycia ještě nekvetou.
Další nálezy: LB 1125 (Ludwig Bercht) Ongamira Sierra Chica, LB 1084 18 km od Ascochinga; VS 148 (Vladimír Šorma) Tres Cascadas Cordoba, VS 151 Tlo Mayo Cordoba; JO 447 (Josef Odehnal) Tres Cascadas, JO 875.01 Tres Cascadas, JO 1012/1 dtto; LF 89 (Ladislav Fischer) Tres Cascadas; Sl 13a (Rudolf Slaba) San Antonio de Aerredondo; STO 229 Tres Cascadas, STO 485 Unquino-Cosquin, STO 289 Cordoba; SE 138 (Václav Šeda); Tom 012/1 Tres Cascadas.

Gymnocalycium amerhauseri STO 229 Sierra Chica Pass, foto ing Pavel Tůma

Gymnocalyciumn amerhauseri Till var. rosae (Till) I. Milt

Cactaceae etc. 3/2015, str. 116, 2015
Basionym: Gymnocalycium rosae Till
Gymnocalycium (Rakousko) 8 (3), 1995.

Popis, překlad z němčiny:
Tělo stlačeně kulovité s lehce proláklým temenem, 42 – 68 mm vysoké. 55 – 80 mm v průměru, třetinou až polovinou zapuštěné do půdy. Většinou silný, řepovitý kořen s četnými vedlejšími kořeny. Epidermis tmavě olivově zelená, nelesklá. Žebra 7 – 8, přímá, široká, oddělená hlubokými podélnými rýhami (zvláště v horní polovině těla), zaoblená a více méně hlubokými příčnými prohyby rozdělená v široké, bradovité hrboly. Hrboly jsou na temeni velmi výrazné a dosahují u starých rostlin až k základně. Současně mohou být tak mohutné, že dosahují skoro nejbližší spodní areolu. Obecně se však hrboly zplošťují čím více jsou u základny, u mladších rostlin zvláště, a jsou 22 – 30 mm široké. Areoly jsou oválné až kulaté, 4 x 3 – 3 x 3 mm v průměru, ponořené do mělkých záhybů těla, na temeni se žlutavě bílou plstí, brzy šednoucí a mizející. Horní třetina areoly bez trnů.
Trny 5 – 7, vějířovitě roztažené, všechny tenké, v mládí elastické, často také lámavé, postranní 2 - 3 páry 8 – 10 mm dlouhé, prostřední dolů směřující vždy kratší, 5 – 6 mm, žluté s červenou nebo hnědou bází, ve stáří lámavé, takže staré areoly jsou často bez trnů.
Květy nálevkovité, 60 mm dlouhé, 52 mm v průměru, při plném rozkvětu široce otevřené, bílé s červeným jícnem. Perikarpel silný, kónický, 20 mm dlouhý, na bázi 6 mm, nahoře 13 mm v průměru, tmavě olivově zelený se širokými šupinami, bíle lemovanými, na špici růžovými, které nahoru pozvolna přecházejí ve vnější okvětní lístky, které jsou kopisťovité, 20 – 31 mm dlouhé, 9 mm široké, nejspodnější olivově zelené s bílým okrajem, střední přecházející do bílé, nejhornější nejdelší jsou bílé a jen více na špici olivově zelené. Vnitřní okvětní lístky široce kopinaté, 28 mm dlouhé, 9 mm široké, dovnitř jsou menší, až asi 21 mm dlouhé a nahoře 6 mm široké, čistě bílé až slonovinově bílé. Tyčinky světle zelené, uspořádané bez meziprostoru po celé růžové stěně trubky, lehce zahnuté k čnělce, nejspodnější a k čnělce přiléhající řada tyčinek je 5 mm, horní až 7 mm dlouhá. Prašníky žluté, kulaté, 1,5 mm v průměru. Pyl žlutý, čnělka stojící ve středu (blizna dosahuje středních tyčinek), volně stojící, bez blizny 11 mm dlouhá, 2 mm silná, na základně zelená, směrem nahoru bílá. Blizna k poměru ke čnělce malá, 5 mm dlouhá s 10 nažloutlými bliznovými laloky. Dutina semeníku podlouhle srdcovitá, 14 mm dlouhá, nahoře 6 mm široká, s bílou stěnou.
Plod elipsovitý, 25 mm dlouhý, 11 mm v průměru, podélně se otevírající. Semeno protáhle kulovité, 1,5 mm vysoké, 1,2 mm tlusté, s bohatým zaschlým povlakem, který se dá lehce oddělit. Testa slabě hrbolovitá, černá, hilová část a mikropylární oblast malá, okrouhlá a s lehce dovnitř nakloněným okrajovým vydutím, bez elaisomu, mikropyle vyvýšené.
Domovina: Argentina, provincie Salta, kraj La Candelaria, na křovinatém pahorku u El Brete, 850 m n.m.
Gymn. rosae nalezl Hans Till v únoru 1993 na cestě do oblastí východně od El Tala na hranici provincií Salta a Tucuman, kde chtěl pozorovat populaci Gymn. bayrianum. Na cestě zpět nalezl na světlejším místě křovinatého lesa ve vlhké půdě tyto rostliny. Autor uvádí, že tak daleko na severu dosud nebylo nalezeno gymnokalycium z podrodu Gymnocalycium (=Ovatisemineum). Taxon se má lišit od Gymn. baldianum a jeho variety albiflorum tmavozelenou barvou těla, lámavými trny, velkými květy a silným perikarpelem. Tyčinky nejsou uvnitř trubky rozdělené ve dvou řadách, ale uspořádané stejnoměrně bez meziprostoru.
Gymn. rosae roste na světlejších místech křovinatého pralesa, takže i v kultuře bude vyžadovat stinné a vlhčí stanoviště. Hans Till pojmenoval rostlinu podle své manželky Rosy.
Celá skupina příbuzných taxonů – Gymn. baldianum var. albiflorum, Gymn. amerhauseri a Gymn. amerhauseri var. rosae bude potřebovat ještě následné zhodnocení. Jejich příbuznost je taková, že jejich postavení pravděpodobně neobstojí ani s ohledem na prvně jmenovaný taxon.

Gymn. amerhauseri Till – summary:
The description = the translation from German.
Gymn. amerhauseri is closest related to Gymn. andreae and Gymn. baldianum. It ought to differ from Gymn. andreae with the bigger, not offspringing body and with the slender, funnelform, longer, white to slight pink flowers with the green filaments, which project over the greenish style with 8 stigmatas. Then it ought to differ from Gymn. baldianum with the strongly beet body and with the slender, funnelform flowers (similar to Gymn. sanguiniflorum), cream white to pink colour, and Gymn. amerhauseri has not the strong, leathery coating of the testa like both related sorts.
Hans Till and Helmut Amerhauser found this taxon on their second trip to Argentina in 1988. The plants grow mostly single, covered by grass or fallen leaves. They look at the first sight like flat plants, however, the big part of the body is hidden under the earth level; they find the places near the tops of the hills. Some populations are in the north of the Sierra de Ischilin. It flowers in the season of the south-american spring, at the end of October, when the other gymnocalyciums do not flower yet.

Gymn. amerhauseri var. rosae (H. Till) I.Milt – summary:
The description = the translation from German.
Hans Till found Gymn. rosae in February 1993 on the trip to the areas east of El Tala on the frontier of the provinces Salta and Tucuman, where he has wanted to observe the population of Gymn. bayrianum. He has found these plants on the back-trip on the more light places of the bushy forest in moist earth. The author has mentioned it had not been found any gymnocalycium of the subgenus Gymnocalycium (=Ovatisemineum) till this time. The taxon ought to differ from Gymn. baldianum and its variety albiflorum with the deep green colour of the body, braking spines, big flowers and thick pericarpel. The stamens are not divided inside the tube in two rows, but they are spread equably without any interspace.
Gymn. rosae grows on the more light places of the bushy primeval forest, so it will want also in the culture shadowed and moist place. Hans Till named this plant after his wife Rosa.
The whole group of the related taxons – Gymn. baldianum var. albiflorum, Gymn. amerhauseri and Gymn. amerhauseri var. rosae will need even proper evaluating. Their affinity is so great that it is probable that their species position will not pass even with Gymn. baldianum var. albiflorum.

Gymn. amerhauseri Till subsp. altagraciense Bozsing ex Till & Amerh.

Gymnocalycium (Rakousko) 20 (3), 2007
Basionym: Gymnocalycium altagraciense Bozsing nom. prov. Kaktusy 59, 1981

Svým vzhledem a otrněním se podobá Gymn. leptanthum, které se stále ještě objevovalo kolem roku 1981 pod nespávným jménem Gymn. platense. Liší se však dost podstatně, protože Gymn. leptanthum je tmavozelené, téměř černé, zatímco Gymn. altagraciense je světlejší a spíš má epidermis tmavomodrou. Gymn. leptanthum má květy s velmi dlouhou a pozoruhodně tenkou trubkou, květ Gymn. altagraciense je kratší a trubka silnější. Podle dr. Schütze by vnitřek květu něměl být čistě bílý jako u Gymn. leptanthum (i když dnes víme, že i Gymn. leptanthum má také červený střed), ale růžový a má podobné zbarvení jako Gymn. calochlorum. Od toho se má odlišovat nejen barvou a otrněním, ale také že netvoří samo odnože. Roste u města Alta Gracia v nadm. výšce okolo 550 m.
Franz Bozsing několikrát navštívil tehdejší Československo (před válkou pracoval v zahradnictví Valentová v Bratislavě na Slovensku) a dovezl nám vždy nějaká semínka, zvláště po jeho cestě do Argentiny. Velkým zážitkem byly pořádané aukce, kdy vydražil i několik importů. Od něho, jako nálezce, víme, že Gymn. altasgraciense roste ve vysoké trávě a proto bylo nalezeno tak pozdě.
Platný popis: Od typu se má lišit menším tělem u stejně starých rostlin, někdy silným odnožováním, u starých rostlin je vždy přítomný jeden střední trn, který se u Gymn. amerhauseri vyskytuje jen vzácně, a kratšími, více zavalitými květy. Místa výskytu leží na západní straně Sierra Grande, zatímco Gymn. amerhauseri asi jen na Sierra Chica.
Tělo ploše kulovité, 30 – 40 mm vysoké, 50 – 60 mm v průměru, s kůlovitými rozdvojenými kořeny; epidermis většinou světle zelená, hladká; žebra (7 -) 8 (-10), rozdělená mělkými příčnými zářezy do plochých, zakulacených hrbolů; trny 5 – 7, většinou hřebenovitě uspořádané, měkké, zčásti zkadeřené, bílé, nepíchající, ve stáří pozorován jeden střední trn jako stálý; květy nálevkovité, krémově bílé až světle růžově bílé s nazelenalým nebo světle růžovým jícnem, většinou 40 mm dlouhé a při plném otevření až 40 mm v průměru. Semeník silně kónický, většinou 80 – 100 mm vysoký, na základně asi 3 mm silný, nahoru se rozšiřující až na 4 mm, většinou hustě osázený polokulatými, bíle lemovanými šupinami; semena kulovitá, 1 – 1,2 mm v průměru.
Domovina: Argentina ve střední části Cordoby, jižně od Rio Reartes po Bosque Alegre a Icho Cruz, 900 – 1.000 m .m., u Alta Gracia ve výšce 550 m n.m.
Dlouho nepopsaný taxon. V rakouském časopise Gymnocalycium 20 (3) 2007 je v nadpisu uvedeno „Gymn. amerhauseri Till subsp. altagraciense (Bozsing) Till et Amerhauser subsp. nov.“, v popisu pak „Gymn. amerhauseri Till subsp. altagraciense Till et Amerhauser ssp. nov.“, při popisu Gymn. frankianum „Gymn. frankianum Rausch ex Till et Amerh.“ K popisu lze ještě dodat, že čnělka altagraciense silně „prorůstá“ základnou do ovaria.
Další nálezy: STO 223 Copina – Alta Gracia; P 119 Valle de Maria, Cordoba.

Gymn. amerhauseri ssp. altagraciense – summary:
It is similar with its appearance and spination to Gymn. leptanthum, which occured still round the year 1981 under the incorrect name Gymn. platense. However, it differs rather substantially, because Gymn. leptanthum is deep green, nearly black, while Gymn. altagraciense is higher and it has epidermis rather deep blue. Gymn. leptanthum has the flowers with very long and strikingly narrow tube, the flower of Gymn. altagraciense is shorter and the tube thicker. After dr. Schütz the inside of the flower ought not to be pure white like at Gymn. leptanthum (even if we know today that Gymn. leptanthum has also red throat), but pink and it has the similar colouring like Gymn. calochlorum. It ought to differ from it not only with the colour and the spination, however, it does not make offsprings itself. It grows near the town Alta Gracia in the altitude ca. 550 m.
Franz Bozsing had visited Czechoslovakia of that days (He had worked in the gardening of Mrs. Valentová in Bratislava in Slovakia before WW II) and he had always brought us some seeds, especially after his trip to Argentina. His auctions have been the great experience, when he had auctioned even several imported plants. We have known from him, like from the discoverer, that Gymn. altagraciense grows in very high grass and therefore it had been discovered so late.
Undesribed taxon for a long time. In the Austrian journal Gymnocalycium 20 (3), 2007 is mentioned in the title: „Gymn. amerhauseri Till subsp. altagraciense (Bozsing) Till et Amerhauser subsp. nov.“, then in the description „Gymn. amerhauseri Till subsp. altagraciense Till et Amerhauser subsp. nov“, in the description of Gymn. frankianum „Gymn. frankianum Rausch ex Till et Amerh.“ It is possible to add to the description: The style evidently „growing through“ the base into the ovary.

Gymn. amerhauseri ssp altagraciense


Gymn. amerhauseri ssp altagraciense


Gymnocalycium amerhauseri ssp altagraciense

Gymnocalycium campestre Řepka

Novon: A Journal for Botanical Nomenclature, Missouri Botanical Garden, December 2015, Volume 24 Issue 3, str. 280 – 288.

Tělo ploše kulovité, (27–)33–72(–85) mmv průměru a 15–25(–35) mm vysoké. Epidermis slabě lesklá nebo matná, šedozelená až tmavozelená, často s bronzovým nádechem, vzácně slabě šedobělavě ojíněná. Kořen dlouhý, řepovitý, někdy rozvětvený. Žeber 8–12(–14), přímých, u mladých i starých rostlin jsou výrazná (jen u zastíněných rostlin více plochá), s výraznými hrboly a zvlněnými zářezy mezi nimi (u mladších částí rostliny), rozdělených krátkými, příčnými zářezy nanafouklé a žoblé (trojhranně zaoblené) hrboly, pod areolou protažené do zaoblené nebo tupě špičaté brady; v dolní části těla 14–20 mm, v horní 5–10 mm široké. Areoly oválné, slabě zapuštěné,v mládí pokryté bělavou vlnou, později olysalé, vzájemně vzdálené (5–) 6–12 (–16) mm. Okrajových trnů (4–) 5–9 (–11), paprsčitě rozložených, dolní a horní krátké, střední o něco delší, dolní terminální nejkratší. Trny tenké, 0,2–0,4 mm v průměru, 4–10 (–13) mm dl., tuhé, ohnuté k tělu (u zastíněných rovnovážné),na příčném průřezu okrouhlé, na bázi černo-purpurové nebo hnědočervené, nad tím červené, zbytek je bělavý vč. Špice trnu(u mladých rostlin až křídově bílé), špice je zakřivena, často hákovitá. Středový trn chybí nebo vzácně vyvinut v počtu 1(–2), o málo delší než okrajové trny. Květ oboupohlavný, štíhlý nebo středně robustní, 41–64 (–75) mm dlouhý a 35–40 (–45) mm široký; okvětí trychtýřovité až zvonkovité a znatelně delší než pericarp (včetně receptakula); pericarp (12–)15–24(–30) mm dlouhý a7–11 mm široký, tmavě zelený, vzácně šedavě zelený, bez ojínění nebo jen s velmi slabým ojíněním.Vnější okvětní lístky podlouhlé až obkopinaté, na okraji bělavé-světle růžové, na bázi růžové až světle růžovo-fialové, na vnější straně se širokým zelenohnědým pruhem, který je nejtmavší na vrcholu, značně odlišný od šupin na perikarpu. Vnitřní okvětní lístky kopinaté až úzce obkopinaté,m špičaté, bělavé-bělavěrůžové nebo světle růžové, často se světle růžovým středním pruhem, na bázi světle růžovo-fialové, 24–30 mm dlouhé a 5–7(–8)mm široké. Receptakulum zvonkovité, 8–12 mm vysoké, růžovo-fialové, docela náhle zúžené v perikarpu. Čnělka bělavá-žlutavá, na bázi růžová nebo bledě fialová, prorůstající bázi receptakula, 11–15 mm dlouhá; blizna bledě žlutavá, s 8–10 rameny. Tyčinky porůstají stěny receptakula ve 2 řadách, horní tyčinky již řady netvoří a průběžně porůstají stěny receptakula; vrcholy horních tyčinek výrazně přesahují vrchol blizny (až o 2/3 délky). Nitky tyčinek bělavé nebo žlutavé, dolní část nitek dolních tyčinek růžová, prašníky světle žluté. Semeník oválný až obkonický, (8–)12–21(–23) mm vysoký a 5–7(–8) mm široký, jeho dutina bílá. Plod oválný až vřetenovitý (výjimečně kyjovitý), ale většinou krátce vřetenovitý, tmavozelený až šedozelený,často slabě šedě ojíněný, 21–36(–45) mm dl.a 10–18(–20) mm široký; šupin6–10, všechny polokruhovité (nebo stlačeně srdčité), na vrcholu tupé nebo se špičkou, hnědavo-zelenavěnarůžovělé, s bělavým nebo narůžovělým okrajem. Semeno přibližně kulovité, na terminální části (hilum-mikropyle region) uťaté,zcela pokryté hnědavou kutikulou, pokožka černá, matná, 1,05–1,30(–1,4) mm dlouhé a 1,0–1,25(–1,3) mm široké, poměr délka/šířka 1,04–1,05(–1,1) (podrodGymnocalycium). Hilum–micropyle region zapuštěný, kapkovitého tvaru až zaobleně kosočtverečný, světle hnědavěšedý;micropyle malé, okrouhlé, umístěné v dolní části hila.
Domovina: Argentina, Cordoba, Totoral, obec Macha.

Gymnocalycium campestre Macha, 3 km Z, foto doc. Radek Řepka


Gymnocalycium campestre, Dean Funes, 3 km VJV města, foto doc. Radek Řepka

Gymnocalycium pinali Meregalli et Kulhánek

Schuetziana 7 (2016) 1, str. 3 – 13.

Tělo rostliny nízce kulovité u mladých rostlin, kulovité u dospělých rostlin, dospělé rostliny až 12 cm v průměru a 15 cm vysoké; epidermis světle až středně zelená, někdy s mírně purpurovým nádechem, částečně u rostlin na více osluněných místech; kořen silný, podlouhlý, obvykle sestávající z 2 – 3 hlavních větví; žebra 6 – 8 (-10), široká,, tupá, mírně vypouklá, přímá, podélné zářezy široké a mělké, mírně zvlněné v horní části těla, přímé a většinou zploštělé dole; příčné zářezy krátké a ostré, obvykle omezené na střední část žebra, zřídka procházející celým žebrem a spojující dva sousední podélné zářezy; hrbolce široké a tupé, sotva vyčnívající u plně zalitých rostlin, často mírně stlačené podélně, částečně na velkých rostlinách, umístěné pod areolami, hned nad příčným zářezem, na větších rostlinách více příčně stlačené, tvořící více či méně vystouplé brady. Areoly oválné, 10 – 15 mm vzájemně vzdálené, s bělavým vlasem, částečně na horní části. Trny na dospělých rostlinách variabilní v počtu a tvaru, často mezi různými areolami na stejné rostlině, trny v horní části těla rohově zbarvené, s tmavší třetinou základny, obvykle více našedlé ve spodní části rostliny, částečně trny v řezu kulaté, poměrně silné, až 1 mm na základně větších rostlin, ostatní trny rozdílně zploštělé, zvláště bazální; okrajové trny 7 (- 9), od 5 mm po přes 25 mm dlouhé, obvykle 10 – 15 mm dlouhé na mladších rostlinách a 20 – 25 mm dlouhé na dospělých rostlinách, nejsou pravidelně uspořádané, jsou ohebné a mírně prohnuté, zřídka přímé, tužší a více pravidelně rozložené, spodní trn 1, obvykle kratší a někdy více ohnutý, často druhý pár nebo druhý a třetí pár okrajových trnů delší; střední trny (0) – 1 (- 2) na mladých rostlinách, často nikoliv na všech areolách, dospělé rostliny obvykle s několika středními trny na každé areole, až 4, tyto trny tužší a často silnější než okrajové, všeobecně více či méně rozdílně zploštělé na základně, i na mladších rostlinách, často delší než okrajové trny. Květy oboupohlavní, robustní, velké, až více než 75 mm dlouhé a nejméně 55 – 60 mm široké při plném otevření květu; poupě podlouhlé, okvětí pouze mírně širší než perikarpel, při plném otevření květu okvětí a perikarpel nezřetelně oddělené, poměr délky okvětí/perikarp 1 : 3; Perikarp leskle zelený, silný, asi 30 mm dlouhý, s asi 10 světle zelenými příčnými šupinami; okvětí úzce nálevkovité; vnější okvětní lístky od krátce špachtlovitých, tak dlouhé jakožto široké, po oválné, postupně se prodlužující, až 35 x 10 mm, nazelenalé na vnější straně, přecházející do bílé na okraji, bělavé na vnitřní straně; vnitřní okvětní lístky podlouhlé, 25 – 3 x 7 – 10 mm , bílé nebo mírně krémově zbarvené; receptakulum úzké, stěny 5 mm silné, zelené na vnější polovině a světle růžové na vnitřní polovině, ovarium podlouhlé; čnělka světle nažloutlá, velmi silná, až 4 mm v řezu u základny, nezúžená, asi 10 mm dlouhá; laloky blizny 10 – 12, dlouhé jako základna čnělky když jsou sevřené; nitky pravidelně rozložené na celé stěně receptakula, žluté od základny, vrcholy nejvyšších nitek dosahují výšku laloků blizny; prašníky žluté. Plod podlouhlý, 25 x 15 mm, tmavě zelený, se zaschlými zbytky okvětí. Semeno polokulaté, uťaté na hilomikropylární oblasti, s plochými slabě zřetelnými buňkami, kutikula obalu přítomná, plošky poněkud hojné, mírně zesílené, pokrývající obvykle více než 50% povrchu testy, ale na několika místech chybějící; hilomikropylární oblast mírně vnořená, vejčitá nebo více zúžená. Semenáčky světle zelené, s 5 až 7 malými trníky, jednotně žlutými až světle rohově zbarvenými od základny.
Domovina: Severní část Sierra Chica, v oblasti parku Los Terrones, provincia Cordoba, Argentina. Pojmenováno po objeviteli Arielu Piňalovi. Autoři popisu uvádějí srovnávací tabulku s gymnokalycii amerhauseri, erinaceum, erinaceum var. Paucisquamosum, gaponii, robustum, kuehhasii a campestre.
Je možné předpokládat, že celá tato skupina bude dost obtížná pro odlišení jednotlivých taxonů. Rostliny připomínají z jednoho pohledu Gymn. Carolinense, které však roste v jiné provincii.

Gymnocalycium pinali Tom 878/1, foto ing. Tomáš Kulhánek


Gymnocalycium pinali Tom 878/1, foto ing. Tomáš Kulhánek


Gymnocalycium pinali Tom 879/1, foto ing. Tomáš Kulhánek


Gymnocalycium pinali Tom 897/1, foto ing. Tomáš Kulhánek