ROD GYMNOCALYCIUM
PODROD V. - MUSCOSEMINEUM Schütz

Gymnocalycium schickendantzii (Weber) Br. & R.

The Cactaceae III, 164, 1922

Basionym: Echinocactus schickendantzii Weber
Dict. Hort. Bois. 470, 1889

Tělo jednoduché, kulovité, ve stáří protažené, sloupovité, 8 cm široké, 10 cm vysoké, šedozelené až tmavě zelené. Žebra 7 – 14 nebo více, svislá, souvislá, ostrohranná.
Trny střední 0, okrajové 6, víceméně zploštělé, na vrchní straně zprohýbané, odstávající, načervenale šedé až rohovinové.
Květ až 5 cm dlouhý a široký, bílý až mírně načervenalý, uvnitř růžový, zvonkovitě nálevkovitý. Květy vyrůstají ze středu vrcholu.
Domovina: Argentina, Catamarca.
Dr. Weber popsal taxon ve francouzské publikaci vydané v Paříži 1889, rostliny obdržel od Schickendantze (+1895), který působil jako učitel v Tucumanu a zajímal se též sběrem kaktusů. Dr. Weber byl vojenský lékař, který se dostal do Mexika za císaře Maximiliána, a tam se také začal zajímat o kaktusy. Prof. Karl Schumann poté popsal roku 1901 Echinocactus delaetii a dr. Weber zareagoval tím, že jeho popis je prioritní. Tak vznikly spory o tom, co je vlastně ten nebo onen taxon. De Laet protestoval proti synonymii obou taxonů, ale schůze výboru DKG (Deutsche Kakteen Gesselschaft) rozhodla, že jde o jeden druh, a s tím také souhlasil Franz Bödecker. Schütz uvádí, že Gymn. schickendantzii má svislá souvislá ostrohranná žebra, zatímco Gymn. delaetii má žebra plochá, kulaté hrbolce jsou spojeny jen můstky, vrchol je holý a má kvést ze starších areol z boku rostliny.
V Evropě tehdy (před první světovou válkou) existovaly dvě velké firmy zabývající se importem kaktusů – Haage junior v Erfurtu a De Laet v belgickém Contichu, původně se zabývající dovozem kávy. Zde také prof. Schumann objevil rostliny, které poté popsal jako Echinocactus delaetii na počest majitele zahradnictví. Schumann nakonec přistoupil na sloučení obou taxonů, ale v obchodním světě oba taxony nerušeně pokračovaly ve své existenci. Také Frič je nabízel oddělené. Po I. světové válce se touto problematikou zabýval dr. Werdermann, který také studoval vyschlý exemplář uložený v obsáhlém herbáři Botanické zahrady v Berlíně-Dahlemu, který kdysi věnoval autor popisu dr. Weber prof. Schumannovi. Celý herbář však byl zničen koncem II. světové války při bombardování Berlína. Dochoval se nám však závěr bádání dr. Werdermanna, který uznal taxony jako dva druhy. Jako hlavní rozlišnosti měly být:
Gymn. schickendantzii: tělo o průměru 10 cm, žebra zřetelná, hrbolce (či bradavky) hranaté, květy z vrcholu přímé, bílé, krémové.
Gymn. delaetii: tělo průměr 20 cm, žebra nezřetelná, hrbolce (či bradavky) kulaté, květy z boku, tedy nahoru zakřivené, načervenalé.
Tak jak jsou postavené květy, tak jsou i postavené pochopitelně plody. Prof. Hosseus také nesouhlasil se sloučením obou taxonů, Backeberg zase na druhé straně v jeho posledním díle Kakteenlexikonu uvádí druhý taxon jako varietu – tedy Gymn. schickendantzii var. delaetii, tato kombinace se zdá být jako naprosto nejpřijatelnější. Ve sbírkách se vyskytuje tzv. var. Marajes, která tvoří jakýsi přechod od jednoho taxonu ke druhému a napovídá dnes velmi často potvrzovanou variabilitu Gymn. schickendantzii. Manželé Piltzovi označili svoje nálezy P 17 a – až po písmeno t, což také mnoho napovídá. Dnes víme, ža taxon je rozšířen ve více provinciích a tvoří doprovod mnoha jiným taxonům rodu, z nichž by se dalo vybrat k popisu X dalších jedinců. Další nálezy hlášeny např. ze Saujil, Villa de Soto, Salinas, Pipanaco, Quilmes, Zanjitas, Los Baldecitos, Mosmote, Rincon, Ulapes, atd., tedy z provincií Cordoba, La Rioja, San Luis, Tucuman, Salta, Catamarca, Santiago del Estero. Někteří jedinci přitom mohou dosahovat až 40 cm výšky i více. Pokud k somě postavíte rostliny Gymn. schickendantzii, Gymn. schickendantzii var. delaetii, a Gymn. spec Marajes, dlouhodobě pěstované ve sbírce na jednom místě, dojdete pravděpodobně jako já k závěru, že těch rozdílů je zde pramálo.
Další nálezy: Lau 473; P 17a – t; LB 1047 Villa de Soto, LB 1267 Saujil, LB 377 Quines San Luis; JB 48 Pipanaco; FR 444a; JPR 89/206 Zanjitas, JPR 88/199 s. Mosmote San Luis; DJF 172 město San Luis; STO 44 Rincon; VS 16 Ulapes; JO 1040.02 Patquia – Paganzo, JO 1047.02 Los Baldecitos, JO 1122.02 Carrizal; Tom 028/5 Quilino, Tom 030/2 Quilino, Tom 031/3 Cruz del Eje, Tom 034/5 před Olpas, Tom 035/5 Loma Larga, Tom 040/2 Patquia – Paganzo, Tom 041/2 Paganzo, Tom 045/2 Chucuma, Tom 046/4 chucuma, Tom 047/2 před Los Baldecitos, Tom 058/2 před Chaňarmujo, Tom 130/2 El huaco, Tom 137/2 La Calera, Tom 138/2 Villa Chepes, Tom 139/1 před Ulapes, Tom 159/1 Suyuque Nuevo, Tom 160/2 Villa de la Quebrada – Hipolito.
Problematice druhu a pozorování rostlin v přírodě se věnoval rakouský gymnofil dr. Gert Neuhuber a svoje poznatky zpracoval v rakouském Gymnocalycium 2001 a 18 (2) 2004.

Gymn. schickendantzii Serrezuela-Castro Barros


Gymn. schickendantzii Olta

Gymn. schickendantzii (F. A. C. Weber) Br. & R. emend. Neuhuber:
Tělo jednotlivé, kulovité až protáhle kulovité, ve stáří krátce sloupovité. Vrchol mírně pohroužený. překrytý trny, 100 – 380 mm vysoké, 100 – 180 mm v průměru. Kořeny vláknité. Epidermis šedozelená, na slunci stojící jedinci načervenale zelení, kolem areol tmavější, matná, někdy světle tečkovaná. Žebra 7 – 13 (- 22), přímá, s úzkými zvlněnými podélnými brázdami, rozdělená příčnými zářezy do hrbolců bez vystupujících brad. Areoly malé, eliptické, 7 – 12 mm dlouhé, 4 mm široké, s krátkou bílou plstí a bílým vlnitým chomáčkem na horním konci areoly.
Okrajové trny uspořádány poněkud hřebenovitě, přímé nebo mírně ohnuté, od těla mírně odstávající, 22 – 30 mm dlouhé, zploštělé, tuhé, šedé, na vrchní straně s tmavším rohově zbarveným podélným proužkem, špičky tmavší. Trny při rašení černé. Velmi vzácně 1 střední trn.
Květy většinou sladce vonící, pohárovité, 50 – 63 mm dlouhé, (20 -) 32 – 40 (- 50) mm v průměru, většinou světle růžové, vzácně bílé, k plnému otevření potřebují vysoké teploty a velkou intenzitu osvitu. Trubka cylindrická až silně kónická, někdy ohnutá, 17 – 25 mm dlouhá, 7 (- 10,5) mm v průměru, hedvábně lesklá, většinou světle tečkovaná, světle zelená až tmavě zelená nebo také olivová, často světle šedě ojíněná. Šupiny početné, polokulaté až vysoce oválné, trojhranné, zelené až olivové, světle lemované, červeně nebo vzácně bíle zašpičatělé. Vnější okvětní lístky málo až široce kopisťovité, vzácně lopatkovité, 17 – 21 mm dlouhé, 5 – 8 mm široké, bílé nebo se světle růžovým středním proužkem, zevně mají prodloužené šupiny široký, zelený střední proužek. Vnitřní okvětní lístky málo kopisťovité, 13 – 15 mm dlouhé, většinou bílé. Receptakulum kulovité až široce kulovité, bílé, asi 12,5 – 14 mm vysoké, 11 – 13,5 mm v průměru. Nitky ve dvou oddělených sériích: jeden bazální prstenec bílý, většinou jen 3 mm dlouhý, vlasovitý a s prašníky přikloněnými ke čnělce, vzácně druhá bazální série. Zbývajících 5 – 6 sérií bílé, vzácně světle růžové nitky vyrůstající na vrchním okraji receptakula, 7 – 8 mm dlouhé, nejspodnější z nich vyrůstající, avšak s velkým odstupem od základní série, blízko dna receptakula nebo při spodní polovině; spodní 3 – 4 série překřížené přes bliznu, vrchnější 2 – 3 série přiléhají svými prašníky k okvětním lístkům,. Prašníky světle hnědé nebo žluté, oválné až podélně pravoúhlé, většinou 1,2 – 1,5 mm dlouhé a 0,4 – 0,5 mm široké. Pyl žlutý. Čnělka 7 – 10 mm dlouhá, 1,1 – 2 mm v průměru, vždy světle zelená, neprorůstající (základnou do ovaria). Rozprostřená blizna drápovitá, s 9 – 13 světle žlutými až krémově žlutými, vzácně bílými bliznovými laloky, volně stojící (= bez dotyku s prašníky). Nektarium většinou žluté, 3 – 4 mm vysoké a 2 – 3 mm široké, uzavřené bazálním nasazením. Ovarium oválné až protáhle oválné a k základně čnělky špičatě vybíhající, někdy jemně zakřivené, 12 – 17 (- 22) mm dlouhé, (3 -) 3,5 – 6 mm v průměru, stěny bílé, vzácně světle růžové.
Plod kuželovitý, 23 – 40 mm dlouhý, 8 – 16 mm v průměru na nejširším místě. Semeno s nahoru oválnou, příležitostně také s 8hrannou subbazální hilo-mikropylární oblastí, světle hnědé až hnědé, matné, silně bradavčité.

Gymn. schickendantzii var. delaetii (K. Sch.) Backbg.
Kaktus ABC 296, 1935

Basionym: Echinocactus delaetii K. Schumann
Monatschrift für Kakteenkunde 186, 1901

Synonym: Gymnocalycium schickendantzii ssp. periferalium Neuhuber
Gymnocalycium (Rakousko) 17 (2) 2004

Tělo zploštěle polokulovité až krátce sloupovité, vrchol zaoblený a málo vpadlý, bez vloček vlny, pokryté propletenými trny, při rašení světle zelené a matné. Bradavky jsou uspořádány podle čísel 8 a 13, oble čtyřhranné. Na šikmo posazených vrcholech dopředu obrácené, eliptické, 6 mm dlouhé areoly, pokryté bílou, rychle šednoucí a brzy olysající vlnitou plstí.
Trny většinou 7, stlačené, ohnuté, ostře píchající, při rašení tmavé, později bývají načervenalé, nakonec šedé a matné; druhý pár shora nejdelší, až 3 cm.
Květy se objevují na čelní straně těla poblíž vrcholu. Semeník štíhle cylindrický, olivově zelený, pokrytý malým počtem šupin, s tvarem poloviční elipsy, olivově zelené, růžově lemované. Délka celého květu 5 cm, průměr menší, protože květ je jen málokdy plně otevře. Vnější okvětní lístky lichoběžníkové až široce kopisťovité, na základně utvářeny jako nehty, na konci jakoby zastřižené. Vnitřní okvětní lístky podlouhlé, zaoblené a jemně růžově zašpičatělé; tyčinky dosahují skoro až k okraji trubky, jako u echinopsisu ve dvou sériích, spodní prstenec je posazen na okraji dole úzké trubky v místě kde se rozšiřuje, druhý prstenec upevněn nad ním odděleně; nitky bílé, prašníky šedožluté. Poměrně silná bílá blizna vybíhá do 12 žlutých bliznových laloků.
Domovina: Argentina, pravděpodobně pochází také z Tucumanu, bylo dovezeno současně s Echinocactus saglionis Cels. roku 1901.
Taxon, kterému bylo věnováno mnoho popsaných stránek soustavným handrkováním, zda jde o taxon totožný s Gymn. schickendantzii, nebo jeho subspecies, či varietu. Pavažuji za vhodné jej zde ponechat na úrovni variety, jak to učinil Backeberg. Neuhuber popsal ssp. periferalium, tedy jak již název napovídá „kvetoucí z boku“, což je v podstatě vlastnost pro var. delaetii, takže takový taxon musím považovat za zbytečný a dubiózní. Piltz uvádí výskyt svých nálezů P 55 a P 55a z Quebrada de Cafayate a Colonel Moldes. Jinak viz poznámky u Gymn. schickendantzii.

Gymn. schickendantzii var. delaetii


Gymn. schickendantzii var. delaetii, Quebrada del Rio las Con - foto Ch


Gymnocalycium antherosacos MT 07-305 san Vincente, Col. molnes jižně

Gymn. schickendantzii var. delaetii fa. antherosacos Ritter ex Neuhuber
Gymnocalycium (Rakousko) 14 (4) 2001
Liší se od typické formy uložením blizny v nejspodnější řadě prašníků.
Domovina: Argentina, Salta, jihozápadně od Alemania. Rostliny až 40 cm v průměru, ale zůstávají ploché, trny mírně ohnuté směrem k vrcholu rostliny.

Gymn. schickendantzii var. delaetii fa. antherosacos Alemania - foto Ch


Gymn. schickendantzii var. delaetii fa. antherosacos Alemania - foto Ch

Gymn. schickendantzii var. pectinatum Lambert ex Neuhuber
Gymnocalycium (Rakousko) 17 (2) 2004
Liší se od var. schickendantzii světle šedozelenou epidermis, většinou kratšími hřebenovitě uspořádanými bílými trny s hnědými špičkami, poupaty vyrůstajícími na okraji vrcholu a bílými květy s početnějšími okvětními lístky a modrozeleným perikarpelem.
Domovina: Ardentina, La Rioja, 16 km jižně od Las Peňas, Cuesta Sanogasta, 1.200 m n.m.
Původní nález Jacquese Lamberta z Belgie, označený jako var. pectinispinum JL 14 (1992). Jde o jednu z mnoha místních forem, nikterak nepřesahující variabilitu druhu.

Gymn. schickendantzii ssp. bergeri Neuhuber
Gymnocalycium (Rakousko) 14 (4) 2001
Tělo zpočátku kulovité, brzy protáhle kulovité, vždy jednotlivé, až 160 mm vysoké a až 140 mm v průměru, se silně rozvětvenými vláknizými kořeny. Vrchol málo pohroužený, silně otrněný. Epidermis tmavě zelená, na světlejším stanovišti také šedozelená nebo zčervenalá a nestejnoměrně světle tečkovaná. Žebra (10 -) 14 (- 18), 17 mm široká, kolmá, pouze částečně spojená, rozdělená v bradavčité hrbolce, na základně jen málo rozšířená, hrbolce 19 mm dlouhé, 15 mm široké, s jedním malým sekyrkovitým výčnělkem pod areolou. Areoly oválné, 6 – 8 mm dlouhé, 23 mm od sebe vzdálené, lehceponořené, s bílou plstí většinou jen v kultuře.
Trny paprskovitě uspořádané, červené nebo světle až tmavě hnědé, směrem ke špici tmavší, hranatě zploštělé, odstávající, někdy mírně zpět zahnuté, na základně a podél hran velmi drsné a proto na těchto místech dříve šednoucí. Okrajové trny 5 – 7, jeden směřující k základně a 25 mm dlouhý, většinou delší a silnější než ostatní uspořádané do 2 – 3 párů, nejvrchnější pár nejslabší, prostřední pár 18 – 21 mm dlouhý, spodní 22 – 25 mm dlouhý, nejvrchnější pár a trny při rašení kulaté a tmavě červenohnědé, u vyspělých rostlin 1 střední trn.
Květy z vnější strany vrcholu, silně vonící, nažloutle bílé nebo žlutozelené se světle hnědým středním páskem nebo světle růžové s růžovým středním páskem, (46 -) 56 mm dlouhé, (29 -) 35 mm v průměru. Perikarpel přímý až mírně ohnutý, silně kónický, ve stínu a ve fázi poupat svítivě světle zelený, na slunci olivově zelený, lesklý, 16,1 mm vysoký, 9,7 mm v průměru, šupiny početné, světlé, občas světle až červeně zašpičatělé, polokulaté s konci odtaženými od základny. Vnější okvětní lístky kopinaté a o něco pevnější než vnitřní lístky, 26,6 mm dlouhé, 9 mm široké, světle růžové s tmavším středním proužkem; vnitřní okvětní lístky malé kopinaté, 17,2 mm dlouhé, 4,5 mm široké, světle růžové s tmavším středem. Receptakulum bílé, pohárovité, 14,1 mm široké, 11,1 mm vysoké. Nitky bílé, na základně občas světle růžové, rozdělené do úzkých 5 – 6 sérií, nejspodnější řada na dně receptakula, bílé, většinou silně „vlasaté“, svými prašníky občas také přesahující vrchol čnělky a poté přiléhající k polovině bliznových laloků. Všechny prašníky světle hnědé až hnědé, 1,1 mm dlouhé, 0,4 mm široké, vrchní silně nakloněné ke středu, bliznu vždy přesahující a jícen květu nahoře uzavírající. Čnělka světle zelená, 7,8 – 8,4 mm vysoká, 2 – 2,1 mm v průměru, neprorůstající (Nehuber 1999). Blizna světle žlutá, drápovitá, 10 – 11 bliznových laloků 4,7 – 5,4 mm dlouhých, silně od čnělky odsazených. Nektarium světle žluté, 4,2 – 5 mm vysoké, 2,9 – 3,1 mm v průměru. Ovarium bílé, oválné, 8,9 – 11,2 mm vysoké, 4,9 – 5,2 mm v průměru, těsně vyplněné zárodky semen.
Plod slabě kyjovitý, nejprve světle zelený, později červený. Semeno malé.
Domovina: Argentina, Salta, okolí Balboa, 700 m n.m.
Další z mnoha forem nepřesahující ničím výrazným přirozenou variabilitu druhu. Ať bádám a bádám, nemohu najít nějaké znaky, kterými by se tato subspecies mohla odlišit od typu druhu. Pokud uvidíte rostliny, nic nepoznáte. Zajímavé jsou uvedené údaje o rozměrech v desetinných číslech, pokud si provedete měření, přijdete jistě i k odličným údajům.
Zajímavé je také srovnání zařazení semen:
a) Podle Schütze: podrod Muscosemineum
b) Podle Tilla: podrod Microsemineum, sectio Terminalia, subsectio Schickendantzia, series Schickendantziana.
Zkuste hádat, co je jednodušší a také více praktické.

Gymn. schickendantzii – summary:
Dr. Weber described the taxon in the French publication appeared in Paris 1889, he had got the plants from Schickendantz (+1895) who had been working as the teacher in Tucuman and he had been also interested in cactus collecting. Dr. Weber had been the army doctor who had travelled to Mexico at the time of the Kaiser Maximilian and there he had started in the interest of cacti there. Then Karl Schumann described Echinocactus delaetii in 1901 and dr. Weber said that his description was priority. The controversies has started like this what is that taxon or what is another taxon. De Laet had protested against the synonymy of both taxa but the meeting of the DKG commitee had decided that it had been only one sort and Franz Bödecker had agreed with it. Schütz has mentioned that Gymn. schickendantzii had perpendicular continuous ribs with sharp edges, while Gymn. delaetii had flat ribs, round protuberances were connected with some „bridges“, the top was bare and it had to flower from older areoles from the side of the plant.
Two big firms concerning cacti importing existed in Europe at that time (before WW I.) – Haage jun. in Erfurt and De Laet in Contich in Belgium, concerning originally with coffee importing. There prof. Schumann had found the plants there which he had described later as Echinocactus delaetii to the merit of the owner of the nursery. Schumann had agreed with the fuse of both taxa but both of taxa have been still in the business world. Frič had also offered them separately. Dr. Werdermann searched this problem after the WW I. and hehad also studied the dry specimen in the great herbarium of the Botanic garden in Berlin-Dahlem, this specimen had been given by the author of the description dr. Weber to prof. Schumann. However, the whole herbarium was destroyed at the end of the WW II. with Berlin bombing. The result pf dr. Werdermann searching has remained to us and he had recognized the taxa like two sorts. The main differences had to be:
Gymn. schickendantzii: the body with the diameter of 10 cm, ribs striking, protuberances (or mammillas) edged, the flowers from the top direct, white, cream.
Gymn. delaetii: the body of the diameter of 20 cm, ribs not striking, protuberances (or mammillas) round, the flowers from the side then upwards curved, reddish.
The fruits are staying in the same position comprehensible as the flowers. Prof. Hosseus had not agreed also with the fuse of both taxa, on the other hand Backeberg has mentioned in his last work Kakteenlexikon second taxon as the variety – so Gymn. schickendantzii var. delaetii, this combination seems to be as quite most acceptable. So called var. Marajes occurs in the collections which makes some transient form from one taxa to another and it reminds very often discussed variability of Gymn. schickendantzii. Brigitte and Jörg Piltz have marked their finds P 17a – to the letter t, what reminds also many. We know today that the taxon occurs in more provinces and makes the company of many other taxa and it would be possible to choose X other specimens for describing. The other finds reported for example from: Saujil, Villa de Soto, salinas, pipanaco, Quilmes, Zanjitas, Los Baldecitos, Rincon, Ulapes, etc., so from the provinces Cordoba, La Rioja, San Luis, Tucuman, Catamarca, Santiago del Estero. Some specimens can reach to 40 cm high and more. If we stay Gymn. schickendantzii, Gymn. schickendantzii var. delaetii and Gymn. spec. Marajes on one place together which are growing in the same conditions in one collection, you can maybe come to the same conclusion as I that some differences are only few here.
The Austrian gymnofil dr. GertNeuhuber has searched the sort in the nature and he has worked his knowledge in the Austrian Gymnocalycium 2001 and 18 (2) 2004.
Gymn. schickendantzii var. delaetii
Syn.: Gymn. schickendantzii ssp. periferalium.
Homeland: probably originated also from Tucuman, it was brought together with Echinocactus saglionis Cels in 1901.
The taxon to which it has been given many written pages of the systematics disputations if it is a taxon identical with Gymn. schickendantzii, or its subspecies, or a variety. I mean it is suitable to let it as the variety how it has been made by Backeberg. Neuhuber has described ssp. periferalium so the name says „from the side flowering“ which is substantially the character for var. delaetii so I must hold the taxon like this as useless and dubious. Piltz has mentioned the occurence of his finds P 55 and P 55a from Quebrada de Cafayate and Colonel Moldes. See also the notes at Gymn. schickendantzii.
Gymn. schickendantzii var. delaetii fa. antherosacos
It differs from the typical form with the position of the stigma in the lower serie of the anthers. Plants to 40 cm in diameter but they are flat, spines slightly curved to the top. Very nice form
Gymn. schickendantzii var. pectinatum
It differs from var. schickendantzii with light graygreen epidermis, with mostly shorter comb-like arranged white spines with brown tops, with buds growing on the margin of the top and with white flowers with more numerous perianth leaves and with bluegreen pericarpel.
The original find of Jacques Lambert from Belgium marked as var. pectinispinum JL 14 (1992). It is one of many local forms, not too much overgoing the variability of the sort.
Gymn. schickendantzii ssp. bergeri
Another of many forms overgoing with nothing substantial the natural variability of the sort. I can examine and research but I can not find any character with which this subspecies can differ from the type. If you will see the plants, you can find nothing. They are interesting the data as to the sizes in the decimal numbers; if you make some measure, you can find surely different data.
It is also interesting to compare the seeds rowing:
a) After Schütz: the subgenus Muscosemineum.
b) After Till: the subgenus Microsemineum, sectio Terminalia, subsectio Schickendantzia, series Schickendantziana.
Try to guess what is simpler and also more practic.