|
|
ROD GYMNOCALYCIUM
PODROD V. -
MUSCOSEMINEUM Schütz
Gymnocalycium mihanovichii (Frič & Gürke) Br. & R.
The Cactaceae III, 158, 1922
Basionym: Echinocactus mihanovichii Frič & Gürke
Monatschrift für Kakt. 142, 1905
Tělo širší než vysoké, 2 – 3 cm vysoké, 4 – 6 cm v průměru, šedozelené, někdy poněkud s červeným nádechem; temeno ploché a mírně proláklé, bez hrbolců, málo otrněné a holé. Žebra 8, široká, na průřezu široce trojboká, značně tupá, s velmi plochými prohlubněmi mezi areolami, ze kterých zřetelně rozeznatelná příčná žebra; podélné zářezy směrem k vrcholu velmi ostře hranaté, ale směrem dolů úplně ploché. Areoly 10 – 12 mm od sebe vzdálené, zcela kulaté, 1 – 2 mm v průměru, se špinavě bílou vlnitou plstí.
Okrajové trny většinou 5, ale také 6, z nichž některé později opadají; většinou uspořádané po 2 párech, které jsou delší a směřují šikmo nahoru a dolů, jeden svisle dolů a šestý, který často chybí směřuje přímo vzhůru; všechny zpočátku přímé, později k tělu poněkud přiléhající a pokřivené, v mládí šedožluté s červenohnědými špičkami, nakonec sešedlé; nejdelší 1 cm dlouhé. Střední trny chybí.
Květy vyrůstají blízko vrcholu z chomáče trnů, celá délka 4 – 4,5 cm. Poupata načervenalá. Okvětí úzce nálevkovité. Trubka se zevně nezřetelným semeníkem válcovitá, nahoru mírně se rozšiřující, 2 cm dlouhá a nahoře 7 – 8 mm v průměru, většinou ohnutá, leskle světle zelená, přecházející do smaragdové barvy, úplně holá a osázená spirálově uspořádanými šupinami. Šupiny v počtu asi 16 – 18, polokulaté, se širokou základnou, 3 mm široké a 1 – 2 mm vysoké, mírně zašpičatělé, zelené, směrem nahoru růžové s bělavě průsvitnými okraji. Barva 40 – 45 okvětních lístků všeobecně světle olivově zelená, vnější okvětní lístky 12 – 14, široce kopisťovité, žlutozelené, jen na špici načervenalé, asi 6 – 10 mm dlouhé a 5 – 6 mm široké, okraje zahnuté ven. Následující lístky 12 – 14, delší a užší, 12 – 15 mm dlouhé a 4 – 5 mm široké, také nažloutle zelené, směrem ke špici více olivové, s načervenalým nádechem. Nejvnitřnější (14 – 16) okvětní lístky kratší a užší než předcházející, 8 – 10 mm dlouhé a 2 – 3 mm široké, kopinaté, zelenější než vnější a bez načervenalého nádechu. Tyčinky uspořádány do 2 kruhů: spodní sestávající z asi 20 tyčinek vyrůstá 3 – 4 mm nad základnou pestíku; nitky 4 mm dlouhé a na pestík zešikma přikloněné; vrchní kruh s velmi početnými tyčinkami je umístěn výše, nitky 6 – 10 mm dlouhé, ale nedosahují délky vnitřních okvětních lístků a přiklánějí se ke čnělce tak, že blizna je jimi překrytá; všechny nitky nažloutlé, skoro bílé; prašníky světle růžové, podlouhlé a sotva 1 mm dlouhé. Semeník 11 – 13 mm dlouhý a vyplňuje asi 3 trubky. Pestík (mimo blizny) 8 – 9 mm dlouhý, velmi silný, světle zelený, 5 bliznových laloků nažloutlých, 4 – 5 mm dlouhých a soro celý rozpolcený na dvě větve.
Domovina: Paraguay.
Rostliny našel roku 1903 A. V. Frič a poslal je k prodeji firmě De Laet v Belgii. Schumann označil importy za formu Gymn. denudatum a tak byl taxon popsán až po úmrtí prof. Schumanna, zato prof. Gürke si dal na popisu záležet a na tehdejší dobu jde o popis nezvykle precizní. Frič udal později jako naleziště okolí říčního přístavu Puerto Casado, tam již ale nebyly nalezeny. Nebyly nalezezy asi proto, že je nikdo důsledně nehledal. Bylo to nedaleko pevnosti Bahia Negra, kde Frič dlouho pobýval. Gymn. mihanovichii na typové lokalitě poblíž Puerto Casado našel a původní údaj tak potvrdil A.M. Friedrich, který v dopise Moserovi roku 1963 napsal, že jej nalezl u továrny na výrobu taninu a uvedl další místa nálezů směrem na jih až ke Concepciónu na březích řeky Rio Paraguay. Za vyhynulou rostlinu bylo tedy Gymn. mihanovichii považováno celých 60 let. Rostliny byly nalezeny až v poslední době znovu u Puerto Casado, kde je opět našla Verena Friesen a Volker Schädlich. Potvrzuje se že jde u těchto rostlin o mikronaleziště, která vyžadují hledání s větší trpělivostí. Původně jsme se domnívali že AVF uvedl zavádějící informace, ale to ještě při prvních cestách nečinil. Nesprávné údaje o nalezištích uváděl až mnohem později, kdy mu naleziště začala drancovat konkurence a prodávat nápadně levně, což ho decimovalo. Frič taxon pojmenoval po paraguayském rejdaři Nicolasu Mihanovichovi (původem z Chorvatska), který mu byl nápomocen při cestování.
A.V.Frič píše v Kaktusové příloze v časopisu Život v přírodě roku 1925, číslo 20, na stranách 61-64 v článku „Jak byl objeven Echinocactus Mihanovichii Frič et Gürcke, a jeho osudy“:
„Který kaktusář by neznal tohoto harlekýna mezi rostlinami? Nechybí v žádné slušnější sbírce v mnoha odrůdách a křížencích, není obchodníka rostlinami, který by jich neměl několik set exemplářů (jen v mé sbírce mi je přátelé tak důkladně vybrali, že mi zbyly jen tři typické rostliny s ním spříbuzněné a jeden potomek původního importu – ale kovářova kobyla chodí na boso).
Ale přes to, že sám mám tento jihoamerický druh velice zanedbaný, mohu být zaslouženě pyšným na sběratelský úspěch, docílený jeho objevením. Nepřišlo jich do Evropy víc než 20 kusů a přece dnes některá zahradnická firma „vyrábí“ desetitisíce (ovšem ne už čistokrevných), ale všemožně zbastardovaných, přece v desetitisících přichází do trhu a přece je stále hledán, stále vzácným a vždy milým. Jeho červeně a tmavozeleně pruhované tělo, jeho letní skoro černé zbarvení, jeho bohatost květů, nezvykle olivově zelených, krásně růžové bobule plodů, to vše dělá radost a je nepostradatelným v každé sbírce. Také býval vždy na nejparádnějším místě mé sbírky, ale poslední dobou vznikla řada bastardů a ty se mi přestávají líbit a tak se asi brzy znovu pokusím si přivést nové, čistokrevné. Mám sice jeden, ale má špatnou podložku a chřadne. Nedostanu se k tomu, abych ho přerouboval. Je taková nouze o podložky a takový příliv vzácných kristátních forem, jež třeba roubováním množit, že žádné nezbude pro mého miláčka a pak nerad se piplám s rostlinou jednou zamořenou a raději si opatřím novou. Ovšem marně bych ji hledal u obchodních zahradníků. Dostal bych jen křížence s Ech damsii, ba i s Ech denudatus, a snad i gibbosus a ty se mi právě nelíbí. Chci rostlinu čistokrevnou a tak se chystám, že si na podzim „zaskočím“ do její domoviny a pokusím se najít ji znovu, pakli zatím nevyhynula, což je dosti pravděpodobné. Ovšem je to kousek z ruky, tam nalevo od řeky Paraguaye, za velkými slanými pouštěmi Velkého Chaca a jednak proto, že tentokrát nepojedu sám, nýbrž s celou rodinou, musil jsem vytáhnout staré poznámky, prolistovat více než dvacetileté vzpomínky. Obyčejně si čtenáři cestopisů představují naše řemeslo buď za velice obtížné, nebo se jim zdá příliš jednoduchým. Myslí si, že se koupí lístek, vsedne na loď a jede se. Pak se přesedne na jinou a pak nějakým dopravním prostředkem dál. Konečně, - je na tom něco pravdy, ale přece je třeba jakási příprava, i když se vracím do krajů mně známých. Kolik se už od té doby změnilo!
Je třeba zjistit, zda ještě žijí a kde se toulají moji staří kamarádi lovci Nené Fiori a Angličan Jules; zda různé indiánské kmeny, jež žijí v těch krajích, jsou v míru nebo ve válce jak mezi sebou, tak s bělochy, zda najdu potomky své lovecké smečky psů, jež jsem nechal v opatrování lovců. – To vše je předem třeba zjistit, třeba psát přátelům, jež žijí na pokraji divočiny a umí číst, aby se vyptali jiných, jimž umění tj. neznámé, ale zato čtou mnohem lépe ve stopách a ve směru hořící prerijní trávy lépe než my v novinách a na dálku poznají z vrcholku stromu, kdo asi trávu zapálil, proč to udělal a kde asi hledaní tuláci bloudí, aby bylo možno je dát zavolat a s nimi se dorozumnět. Taková příprava trvá mnoho měsíců. Kolik dopisů je psaných nadarmo, kolik adresátů již zašlo do jiných lovišť. Jindy bych podobnou přípravu nebyl potřeboval, byl bych vsedl na loď a jel. Nenašel-li bych starých přátel, jistě bych našel nové. Ale tentokrát nepojedu sám, pojede se mnou moje žena a můj klučina, a tu není dobře možno udělat skok do tmy. A když už se tak vzpomínkami probírám, budou snad zajímat i naše kaktusáře.
Ovšem, bylo by třeba napsat celou knihu, nebo několik knih. Stejně těžko je evropskému člověku pochopit život volného lovce divočin, jako bahenní škebli, let racka, bouřňáka. Ale moji čtenáři povětšině znají moji knížku „Kalera Marzal“, kde v literární formě jsem popsal život lovců a volil jsem formu povídky jen proto, abych mohl popisovat pravdivě. Většina čtenářů a hlavně kaktusářů znají lovce Karaí Pukú, znají jeho život mezi Indiány Angaité, jeho lovy na jaguáry i jeho přátele lovce. A hlavně znají také kousek krajiny, o níž jde.
Jednu z knih, jež bylo třeba k pochopení tamního života sběratelova, jsem už tedy napsal a tak to nemusím psát zde znovu. Možná, že mnohý z čtenářů zná také dávno rozebranou mou knížku „Frič mezi Indiány“ a připomíná si z ní povídku: „Měla mne ráda a nevěděl jsem o tom“. Nezná-li jí, snad najde v některé knihovně. Na ty dvě tedy navazuji svým vypravováním o tom, jak jsem objevil Ech. Mihanovichii.
Poprvé jsem ho našel mnohem jižněji v pobřežních lesích na sever od Puerto Casado. Nasbíral jsem jich mnoho, dopravil jsem si bedny do lesa a tam je naplnil kaktusy a proložil stromovým mechem, epifytními bromeliemi z rodu Tillandsia, ale byl jsem tehda tak chudý, že jsem nemohl zaplatit pracovníky, kteří by vysekali lesem a houštinou cestu, a povoz, který by bedny přivezl do přístavu. Musil jsem tedy naplněné bedny tam nechat , až přijdou peníze z Evropy, což mělo být každým dnem, ale mezitím vypukl spor mezi majitelem statku a indiány Sanapaná o zavražděné náčelníky, spor se změnil v menší válku a samozřejmě jsem se já přidal na stranu slabší, k Indiánům. Tím mi byl přístup do lesů Casadových znemožněn a bedny jistě roznesli termiti, kaktusy se rozkutálely a snad rostly vesele dál, pokud nepřišla velká povodeň.
Povodeň přišla a zastihla mne o několik roků později asi 100 km více na sever v území Chaca. Čtenář mých knížek zná tuto episodu mého života. Krajina byla zaplavená rozvodněnou řekou na 15 mil do vnitrozemí a my utíkali stále hlouběji do vnitrozemí před rostoucí povodní , brodíce se vodou. Voda zůstala stát po několik měsíců a jistě že kaktusy, jež v krajích těch rostly, vyhynuly úplně. Tak také asi vyhynul doma Ech. Mihanovichii, leda, neroste-li hluboko ve vnitrozemí vnitrozemí, až u úpatí bolívijánských hor – a tam ho hodlám jít hledat. Ale asi dva tucty jsme jich přece zachránili před utopením a ty byly prapředky všech těch tisíců rostlin, jež se dnes pěstují v Evropě.
Vody bylo po pás, někdy i ke krku, takže Indiáni nižšího vzrůstu více plavali než šli a mne přitiskoval k bahnité zemi jen těžký náklad, který jsem měl na hlavě. Jsou náklady, jež není možno svěřit ani nejvěrnějšímu příteli, domorodci - měřící přístroje, fotografické aparáty a desky, něco zásob a pak patrony. Prvých dvou se Indián bojí z pověry, pro druhé je příliš lehkomyslný. Zásoby by snědl a patrony by mohl zmáčet ve vodě. Nechápe, že když voda neškodí jeho šípům, že by mohla uškodit zbrani bělochově a i ten nejlepší přítel – domorodec vidí rád cizince bezbranného při nejmenším proto, aby se stal na něm závislým. Bylo tehdy mého nákladu víc než 30 kg, cesta vodou, křovím – půda zbahnělá, kluzká a nohy změklé, zchoulostivělé. Snadno ucítily, když se do nich zabodly trny kaktusu, i když to byly bodláčky tak malé, jako má Ech. Mihanovichii. A ke všemu to bylo na nejhlubším místě, kde voda sahala až ke krku. Těžko popsat únavu takového dne, ale přece je třeba si ji představit, aby se pochopile nadšení nálezce - sběratele. V té krajině jsem nikdy předtím kaktusů neviděl. Nevěděl jsem jaký druh najdu pod kalnou vodou a pod vrstvou rozmočeného bahna, ale jaksi instinktivně více jsem se rozhodl k rychlejšímu pochodu a místo přestávky k odpočinku začal závod v potápění a honbou za kaktusy. Zůstal jsem jediným, kdo stále stál na zemi, indiáni museli plavat a hledat, kde bych nohama zavadil o trny. Kdyby nás býval někdo pozoroval, byl by si možná pomyslel, že jsme hledači ústřic. Těžko se popisuje moje uspokojení, když jsem dobyl první rostlinu jakmile voda trochu opadla a ukázalo se vybarvení rostliny. Můj starý známý, pro kterého je věda víc než nějaký nový druh, a podle kterého já velím více let indiánům v lesích Chaca, tak tomu shnilo více tisíc hlav v bednách v Puerto Casado. Přes veškeré potíže jsem si umínil tenkrát rostliny bezpečně dovézt. Nasbírali jsme několik set rostlin a náklad jsme si rozdělili. Pouze dvě kopy – které jsem nesl já a můj věrný přítel Kepia, jsme donesli do bezpečí. Ostatní indiáni odhazovali jeden po druhém svůj náklad. Několik rostlin jsem poslal domů. Také adresu jsem napsal Praga, protože mi název Prag nepasoval. Patnáct rostlin jsem sám přivezl do Evropy a předal je mému zadavateli Fr. De Laetovi v Belgii. Z těchto patnácti kusů jsou namnoženy všechny, které jsou v našich sbírkách. Všechny, mimo jedné, kterou ještě mám. Ta je jiného původu.
Tři roky později jsem se vrátil do Evropy na návštěvu domova. Jaké bylo moje překvapení, když mi došla poštou jedna krabička, zaplněná razítky z celého světa. Byla to ta, kterou jsem odeslal před dlouhým časem z Paraguaye a tehdy jsem spoléhal na poštu ještě na její čest. Nejprve byla zásilka zaslána do Praga v Polsku, tam nebyla nalezena ani ulice, ani adresát, a tak zásilku odeslali zpět do Paraguaye a jelikož se tam odesílatel již nezdržoval, odeslali ji do Praga na Aljašce – a zase zpět. Existuje ještě více názvů Praga v Severní Americe, a přesto mi zásilka přišla řízením osudu přímo v době, kdy jsem byl již v Evropě, a moje adresa napsaná na balíčku již byla málem nečitelná a mnohokrát přepsaná. Jak velké bylo moje nadšení, když jsem krabici otevřel a našel rostliny, přestože byly mírně vyrašené, ale s mnoha kořínky, povadlými květy a čerstvými poupaty. Tehdy jsem je poprvé spatřil se zelenými květy a s úsměvem jsem si vzpomenul na uštěpačného kritika, zemřelého Prof. K. Schumanna, který vysvětloval, že nejde o žádný nový druh, ale nanejvýš o novou odrůdu tehdy velmi častého Ech. Denudatus paraguayensis. Teprve po smrti Schumanna se rozhodl Prof. Gürke nový nález zveřejnit a společně jsme tuto rostlinu popsali a pojmenovali. A jak utíkala leta, rostlina mi přinesla uspokojení svojí oblibou u pěstitelů. Z těchto rostlin, které byly tak dlouho na cestě, pochází i můj exemplář. Vždy když jej přeroubuji, vytvoří další a přežívají i jiné rostliny z mých dalších cest, nyní vidím další, zatímco podložka malý pahýl Echinopsis Eyriesii ztratil kořeny. V Evropě se najdou miliony jejich bratranců, ale možná že toto je jediný čistokrevný zbylý a přetrvávající kus. Je to již přece jen 20 let, co jsem je přivezl. Ale nyní je jdu přeroubovat.“
Bödeker (1906) píše v Monatsschrift für Kakteenkunde 16 (10) : 158 – 159 v rubrice „Kleine Mitteilungen und Fingerzeige“ (=drobné zprávy a rady) následující pozorování:
„Vpravdě zajímavý a doporučeníhodný druh je E. mihanovichii. Získal jsem uprostřed roku od pana De Laeta jeden exemplář o průměru asi 3,5 cm, který je import a nový druh, a zprvu jsem neměl důvěru v jeho vzkříšení. Posadil jsem jej do těsného květináče s písčitou zeminou. Bylo nyní mým překvapením a také potěšením, když jsem zpozoroval, že rostlina žije a nasazuje poupata. Od začátku června dodnes vyrašil jeden květ a raší další a další, které jsou pozoruhodné svou velikostí a jsou jedinečné krásně světle olivově zelenou barvou; navíc se rostlina napila a je dvojnásobně velká. Znovu jsem byl příjemně překvapen, když jsem asi před 14 dny objevil více maličkých odnoží na horní polovině těla a moje radost roste s úžasem. Když jsem tento týden spatřil,, že největší z odnoží, asi 2,5 mm v průměru, je osázená násadou poupat, tedy úkaz zcela osobitý a nový. Nyní má odnož 5 mm v průměru a má 6 poupat. Druhá odnož, menší než ta první, má jedno poupě na svém vrcholu a jedno na boku; třetí odnož má jedno boční poupě. Poranění vrcholu mateční rostliny jsem nepozoroval, protože na vrcholu se stále objevují nová poupata, k dnešnímu dni 4 poupata. Protože rostlina vypadá dost robustně, také ještě se zdárně se vyvíjejícími poupaty, takže vidím budoucnost rostliny velmi dobře. Musím se ještě zmínit, že moje rostliny jsou zasazené v rašelině, mám je postavené na okně na jižní straně, bez nějakého spodního nebo umělého přitápění.“
Plod E. Mihanovichii popsal Bödeker roku 1908 následovně:
„Měl jsem nyní příležitost pozorovat plod tohoto druhu. Je elipsoidní, asi 2 cm dlouhý a 1 cm v průměru, krásně fialově růžový („violett-rosa“), s tupě kopinatými, růžově zbarvenými a bíle lemovanými šupinami, ve zralosti bočně praskající. Plodové maso karmínově červené; semena početná, světle žlutohnědá, kulatá, 1 mmv průměru, jemně zrnitě tečkovaná.“
Prvním novodobým průkopníkem v průzkumu nalezišť byl Adolfo Maria Friedrich, který v oblastech výskytu těchto kaktusů měl již cestovatelské zkušenosti z bolivijsko-paraguayské války ve třicátých letech minulého století, kdy zde jako mladý muž vykonával funkci vojenského dopisovatele. V „Möllers Deutsche Gärtner-Zeitung“ (1938) podává zprávu ve více pokračováních o hledání rostlin v Chaco. V čísle 6 strana 63 a 64 můžeme číst o G. mihanovichii následující: „Echinocactus (Gymnocalycium) Mihanovichii je nejobvyklejším druhem gymnokalycií oblasti Chaca. Sotva existuje místo na cestě dlouhé 100 km, kde by nerostlo Mihanovichii. Mihanovichii má polozavřené květy, které se úplně neotvírají ani v době kolem poledne při plném slunečním svitu. Květy jsou pozoruhodně olivově zelené, nikdy nemají růžový nádech. Plodové maso je červené. Tělo je zelené až fialové, dokonale hladké, dosahuje výšky 25 cm při průměru asi 10 cm. Otrnění velmi variabilní, štětinovité, někdy úplně bez trnů, někdy některé trny až 6 cm dlouhé a někdy dosahují 2 – 3 cm délky.“
Jeho sběratelství v pozdním věku vyprovokoval rakouský gymnofil z Kufsteinu (Tyrolsko) Günther Moser, který měl tehdy společný skleník s Franzem Striglem. Adolfo Maria Friedrich podnikl opět několik sběratelských cest a zaslal p. Moserovi řadu importů nejen okruhu Gymn. mihanovichii, ale i Gymn. pflanzii var. paraguayense, Gymn. fleischerianum a Gymn. paraguayense. Günther Moser následně vydal velice krásnou knihu „Adolfo Maria Friedrich und sein schönes Paraguay“ (AMF a jeho krásná Paraguay), která je perlou pro každého gymnofila. Zvláště pak záběry na parapety plné importů vypovídají o variabilitě těchto taxonů, zejména pak variabilita Gymn. fleischerianum a Gymn. paraguayense je „nekonečný příběh“ a musím zde dát za pravdu tvrzení ing. Stuchlíka z Brna, že zde je třeba hledat tak mysteriózní taxon jakým je Gymn. megalothelon, a mezi řadou těchto importů by se jistě podařilo takové rostliny vybrat.
Místa výskytu Gymn. mihanovichii a příbuzných taxonů jsou dodnes víceméně nepřístupná. V období, kdy je možno tyto kraje navštívit, zde panují velká vedra. Pohybovat se v tuto dobu mezi hustými trnitými křovisky není dovolená, jakou by si manželka s tchýní mohly představovat.
Další éru průzkumů těchto oblastí zahájili po dalších letech Metzing, Piltz a Bercht, samostatně předtím dr. Esser. V poslední době to byli rakouští gymnofilové, především Helmut Amerhauser, kteří tato paraguayská naleziště prozkoumali vskutku důkladně. Provedli také průzkum příbuzných taxonů v Bolívii, kde byl asi 25 let předtím páter Alfredo Lau, který měl výhodu ubytování v katolických misiích svých souputníků. Výsledkem rakouského bádání bylo nové uspořádání širšího okruhu Gymn. damsii – anisitsii, jak bude dále zmíněno.
V poslední době rostliny nalezlo několik sběratelů, výskyt je hlášen hlavně z míst Madrejon, Neuland a Mariscal v Paraguayi. Rostliny jsou vysloveně teplomilné a vyžadují stíněné stanoviště, jinak zčervenají a často ztrácí kořeny. Pro pěstování volíme širší a mělké nádoby, úzké a hluboké jsou pro tento okruh rostlin zcela nevhodné, protože rostliny koření po povrchu. Zálivka je vhodná pouze dešťovou vodou, používání upravované městské vody je pro ně vražedné.
Další nálezy: WO 77a Santa Teresita; STO 1212 Madrejon, STO 1219 var., STO 1211 var., STO 1211; M 19; LB 2165 Madrejon, LB 2158 Filadelfia, LB 2160 Neuland, LB 2161 Neuland, LB 2167 Madrejon na Aqua Dulce, LB 2169 34 km sev. od Madrejon, LB 2170 Estancia Madrejon, LB 2195 Filadelfia, LB 2196 blízko Filadelfia u transchacenské silnice, LB 2219 sev. od Lagerenza, LB 2172 42 km sev. od Madrejon, LB 2199 sz od Ochoa; VoS 01-04 sm Rosaleda, VoS 01-05 záp. Filadelfia, VoS 01-07 záp. Mariscal, VoS 01-13 vých. Mariscal, VoS 01-26 vých. Mariscal. Zde se jedná u některých položek o Gymn. mihanovichii var. filadelfiense.
Další nálezy označované jako Gymn. mihanovichii var.: AA 097 30 km n. Montania, AA 098 Madrejon – Cerro Leon, AA 099 35 km e. Aqua Dulce, AA 132 40 km se Loma Plata, AA 133 25 km se Loma Plata; LB 2248 u Salazar.
Byla popsána řada forem či variet, o kterých se zde zmíníme.
Gymnocalycium mihanovichii
Gymnocalycium mihanovichii HU 314
Gymn. mihanovichii var. albiflorum Pažout ex Milt
Cactaceae etc., Slovensko, 2016/2, str 64-66
Tělo jednotlivé, kulovité, až 10 cm v průměru a až 12 cm vysoké, epidermis tmavě zelená se světlejšími proužky příčně z areol do podélných zářezů, malé tmavé tečky na epidermis. Kořeny vláknité a do stran rozprostřené.
Žebra 8 - 12, přímá, proužkovaná, vrchní hrany žeber mezi areolami poněkud propadlé. Areoly kulaté až oválné, poněkud vyčnívající, nejprve s bělavou plstí, později holé, až 6 mm dlouhé a 4 mm široké, asi 1,5 – 1,9 cm od sebe vzdálené.Trny v počtu 6-9, rozprostřené, odstávající, až 2,4 – 2,7 cm dlouhé, 1 střední trn jen na vyspělých rostlinách, nahoru směřující, všechny trny nejprve žlutavě hnědé, později šednoucí s tmavými špičkami.
Květy z horních částí areol blízko vrcholu, při plném otevření až 6,5 cm dlouhé a až 4,4 cm v průměru, zvonkovité. Trubka světle zelená, s šupinami stejné barvy, šupiny bíle lemované. Receptakulum asi 1 cm vysoké, 1,5 cm v průměru. Ovarium uvnitř bílé. Vnější okvětní lístky až 1,6 cm dlouhé a až 0,6 cm široké, bílé, někdy i s narůžovělým nádechem, se širokým nazelenale hnědým středním proužkem, někdy Vnitřní okvětní lístky až 2,5 cm dlouhé, až 0,6 cm široké, bílé, někdy s růžovým nádechem, na vnější straně s nahnědle růžovým středním páskem. Vnitřní lístky se otevírají jen při nejvyšších teplotách. Primární tyčinky nedosahují laloky blizny. Sekundární tyčinky 4-5 mm dlouhé. Nitky bílé. Prašníky 1,4 mm dlouhé, 0,25 mm silné, tmavě šedé. Pyl krémový. Blizna (bez laloků blizny) 9 dlouhá, 1,4 mm silná, bílá. Laloky blizny v počtu 9, dlouhé cca 4,5 mm, krémové. Sekundární tyčinky přesahují bliznu o 7 – 9 mm.
Plod vřetenovitý, asi 2,5 – 3,5 cm dlouhý, tmavě červený, zaschlé zbytky květu cca 1 cm dlouhé. Několik šupin s růžovými okraji. Plod se otevírá svislou prasklinou. Plodové maso červené. Semena podrod Muscosemineum Schütz.
Domovina neotypu: Paraguay, Boqueron, Nueva Asuncion.
Neotyp uložen v OLM (Krajské vlastivědné muteum v Olomouci) pod číslem B 171.483.
Pažoutův popis z Fričiana III, 17, 6, 1963: Liší se od typu (tedy rozumějme Gymn. mihanovichii) četnějšími (8) a silnějšími trny a květy s čistě bílými okvětními lístky.
Domovina: tehdy neznámá, podle dnešních údajů Fortin General Garay, Paraguay.
Desetiletí po popisu dovezl krásné typické exempláře Wilhelm Knoll pod polním číslem WO 83 Nueva Asuncion, Boqueron, Paraguay, také sběratelské číslo HU 314. Starší jedinci mají tmavou epidermis bez kresby (bez zebrovitých příčných proužků) a delší početnější trny. Mladší rostliny do určitého věku jsou s kresbou typickou pro okruh Gymn. mihanovichii.
Gymn. mihanovichii v. albiflorum WO 83
Gymn. mihanovichii albiflorum, foto ing. Pavel Tůma Gymn. mihanovichii var. stenogonum Frič & Pažout
Kaktusářské listy 158, 1951
Tělo ploché až krátce sloupovité, 10 – 15 cm v průměru, dělené hlubokými a ostrými zářezy, a 8 – 9 ostrohranných žeber. Areoly nesou po 5 žlutohnědých, slabých, odstávajících okrajových trnech.
Květy z temene, 6 – 8 cm dlouhé, polozavřené, zelené až zelenohnědé. Stavba květu, plody a semeno jako u typu.
Domovina: Argentina, provincie Chaco.
Taxon přivezl A. V. Frič roku 1928, od typu se liší hlavně velmi úzkými a ostrými žebry, takže podélné zářezy mezi žebry jsou velmi hluboké. Často docházelo ke křížení tohoto taxonu s původním typem, a je tomu tak i dnes. Piltzův nález P 242.
Gymnocalycium mihanovichii stenogonum P 242
Gymn mihanovichii L 372, foto ing. Pavel Tůma Gymn. mihanovichii var. filadelfiense Backbg.
Kakteenlexikon 170, 1965
Tělo později protáhlé, pozorováno až 10 cm, většinou tmavě tečkované, příčné pruhy někdy chybí nebo jsou nezřetelné. Žebra ostrohranná nebo příčným záhybem mírně hrbolcovitá, hrbolce většinou tmavší, záhyby směřují poněkud dolů; trny načernalé a obvykle déle vydrží.
Květy až 5 cm dlouhé, nikoliv široce rozevřené, s tenkou nebo drsnou trubkou, poupě kulovité; okvětí tmavě olivově zelené, tmavější než u typu, zevně směrek k základně jemně červeně tónované.
Domovina: Paraguay, okolí Filadelfia.
Novější nálezy hlášeny od obcí nebo základen Mariscal Estigarribia, Montania, Filadelfia. Ritter je původně označil jako Gymn. chlorosticum. Od původního typu Gymn. mihanovichii Friče se liší hlavně žebry s ostrými okraji, tečkovanou epidermis a květy vyrůstajícími dále od vrcholu. Backeberg označil puntíkování za tmavé, zatímco Ritter jako zelené. Abychom v této záležitosti udělali pořádek, označujeme puntíky za tmavě zelené. Tento taxon se dostal do mnoha sbírek díky Willy Knollovi, který je prodával jako WO 77.
Další nálezy: STO 1206, STO 1207, STO 1224 Montania; LB 68 Mariscal Estigarribia Boqueron; AA 079 Mariscal Estigarribia, AA 130 Filadelfia, AA 080 Mariscal Estigarribia; P 430 Filadelfia.
V Kaktusářských listech z roku 1951 (bylo to poslední velmi rozšířené číslo časopisu před zrušením vydávání tehdejší vládnoucí klikou, jejíž potomci jsou u koryt dodnes) popsal ing František Pažout ještě variety fleischerianum a melocactiformis (někdy uváděno melocactiforme). Dnes mi není jasná varieta fleischerianum a čím více jsme se zamýšleli nad taxonem melocactiformis, tak mně a spolupracovníkům taxon připomíná rostliny z okruhu Gymnocalycium griseopallidum a pseudomalacocarpus. Posuďte sami z obrázku původního popisu.
Gymn. mihanovichii – summary:
Alberto Vojtěch Frič found the plants in 1903 and sent them for selling to the firm of De Laet in Belgium. Schumann had marked the imported plants like a form of Gymn. denudatum and so the taxon was described only after the death of him but prof. Gürke had been perfect in this description writing. Frič has marked like the finding place the environment of the river port Puerto Casado, however, the plants have been not found there yet. The plants had become extinct there or Frič had given purposefully distorted information what had not been at first or at last. Named after Mr. Nicolas Mihanovich, the ship-owner in Paraguay and helper of Frič on his trips in Paraguay.
The first pioneer of the searching of the new time was Adolfo Maria Friedrich, who had already experiences in the areas of the occurence of these cacti from the time of the war between Bolivia and Paraguay during the thirties of the last century when he had been working here as the young man as the army writer. His collecting during old age had been initiated by the Austrian gymnofil from Kufstein (Tirol) Günther Moser who had the common greenhouse with Franz Strigl at that time. A. M. Friedrich has made several collector trips again and has sent to Moser many imported plants not only from the relationship of Gymn. mihanovichii but also Gymn. pflanzii var. paraguayense, Gymn. fleischerianum and Gymn. paraguayense. Günther Moser has published after it very nice book „Adolfo Maria Friedrich und sein schönes Paraguay“ (A.M. Friedrich and his beautiful Paraguay) which is the pearl for every gymnofil, especially the pictures of the parapets full with imports show the variability of these taxa, then especially the variability of Gymn. fleischerianum and Gymn. paraguayense is „never-ending story“ and I must write here that ing. Stuchlík from Brno has been right that it is necessary to find here so mysterious taxon as it is Gymn. megalothelon and it is sure it would be possible to choose the plants like this among these imports.
The places of the occurence of Gymn. mihanovichii and the related taxa are more or less inaccessible even today. It is very hot weather during the time when it is possible to visit these areas. Walking in this time through the spiny bush is not the holiday which we can imagine for our wife.
Another era of searching these areas began by Metzing, Piltz and Bercht, and dr. Esser alone. The Austrian gymnofils were in the last years, especially Helmut Amerhauser, who has searched these finding places really properly. They have made the observing of the related taxa in Bolivia where the father Alfredo Lau was about 25 years before and he had the advantage of the accomodation in the catholic missions of his colleagues. The result of the Austria searching has been new rowing of the broad affinity of Gymn. damsii – anisitsii how it will be mentioned further.
Several collectors found the plants in the last time, the occurence is reported mainly from the places Madrejon, Neuland and Marriscal in Paraguay. The plants are explicitly warm-liking and they need a place with shadow, on the other hand they become red and lose often roots. We choose for growing broader and shallow pots; narrow and deep ones are quite unsuitable for this relationship because the plants root more at the surface. Watering is suitable only with rain water, it is murderous for them the use of trimmed town water.
It has been described several forms or varieties which we will mention here.
Gymn. mihanovichii var. albiflorum
It differs from the type (so understood Gymn. mihanovichii) with more numerous (8) and stronger spines and with flowers with pure white perianth leaves.
Homeland: unknown at that time, after todayś knowledge Fortin General Garay, Paraguay.
Wilhelm Knoll brought about ten years after the description beautiful typical specimens with the field number WO 83 Nueva Asuncion, Boqueron, Paraguay, it is also the collectorś number HU 314. The older specimens have darker epidermis without drawing (it means without the zebra-like strips) and longer more numerous spines. The younger specimens till some age have the typical drawing of the whole affinity of Gymn. mihanovichii.
Gymn. mihanovichii var. stenogonum
A.V. Frič brought the taxon in 1928, it differs from the type mainly with narrow and sharp ribs so lengthwise cuts among ribs are very deep. It has been often crossed with the original type, and it is the same today.
Gymn. mihanovichii var. filadelfiense
New finds reported from the environments of the villages or army bases Mariscal Estigarribia, Montania, Filadelfia. Ritter had originally marked them like Gymn. chlorosticum. It differs from the original type of Frič mainly with ribs with sharp margins, epidermis with dots and with flowers growing more far off the top. Backeberg had marked the dots as dark, while Ritter as green. To make an order in this case we mark the dots as dark green. The taxon is in the collections thanks to Mr. Willy Knoll who had sold them as WO 77.
|
