Václav Jánský - Strombocactus pulcherrimus

Přesto, že byl Strombocactus pulcherrimus objeven v roce 1985 a popsán jedenáct let poté, nezjistil jsem mezi kaktusářským lidem žádné, ani podprůměrné rozšíření přesto, že se jedná o velice žádaný taxon. Tato skutečnost má několik příčin, na které jsem přišel během svých experimentů s výsevy a pěstováním těchto zajímavých rostlin. O tom však až závěrem.
Snažil jsem se zúročit své více jak dvacetileté zkušenosti s výsevy kaktusů a jiných sukulentů. Po dvou nezdarech (řasa) s výsevem S. pulcherrimus na klasický substrát v zářivkovém kultivátoru jsem se rozhodl pro sterilní výsev in vitro na agarem zpevněný živný roztok. Povrchovou sterilizacisemen jsem provedl metodou použitou při záchraně Mammilaria san-angelensis (O. Martínez-Vázqez a A. Rubluo) popsanou v Journal Horticultural Science (1989). Jako výsevní substrát jsem použil MS médium (Murashige - Skoog, 1962) se 3% sacharózy a pH 6, ztužené agarem. Médium bylo autoklávováno 20 minut při 120°C a poté ve sterilním boxu plněno do petriho misek o průměru 6 cm. Na takto připravenou živnou půdu prostou jakýchkoliv růstových regulátorů, jsem provedl výsev povrchově sterilních semen S. pulcherrimus.
Celou dobu experimentu byly petriho misky s výsevy umístěny pod bílým zářivkovým světlem - 14 hodin den a 10 hodin noc při 23°C. Během týdne se objevily první kuličky klíčenců. Do tří týdnů bylo klíčení ukončeno s výsledkem 99%. Přesto, že klíčenci měly ideální prostředí (100% vlhkost, dostatek živin a vitamínů), růst byl zpočátku velice pomalý a pozorovatelný pouze mikroskopem. Každé dva měsíce byly klíčenci pasážovány (pikýrovány) ve sterilním boxu na čerstvé médium stejného složení a pH. Po třech měsících kultivace byl dobře patrný kořínek a po čtyřech měsících se vytvořily první ostníky. V té době dosahovaly největší semenáčky velikosti max. 1 mm, barva byla zdravě zelená, rostlinky byly kompaktní a tvrdé. 0,5% rostlinek, což je zanedbatelné množství, vykazovalo nepřiměřený bujný růst s následným praskáním kutikuly a deformacemi. Při pozdějším zkoumání byla zjištěna na řezu houbovitá tkáň charakteru želé. Přesto se mi i tyto jedince podařilo později přeroubovat na Myrtillocactus geomatrizans.
Po devíti měsících kultivace dosahovaly největší semenáčky velikosti 2-3 mm, měly bohatý kořenový systém a barva těla se změnila na hnědozelenou. Byly kompaktní, tvrdé a kypěly zdravím. V té době jsem se odhodlal k převedení semenáčků z prostředí in vitro do prostředí ve kterém žijeme i my - in vivo.
Při přechodu z jednoho prostředí do druhého dochází většinou ke ztrátám (kolem 60%), které mají mimo jiné na svědomí stresující faktory. Abych tyto faktory snížil na minimum, rozhodl jsem se pro přímé roubování na Peireskiopsis sp. a M. geometrizans při zachování 100% vlhkosti vzduchu a preventivním použití fungicidu Previcur 607 SL. Samozřejmostí je sterilizace nástrojů po každém řezu a úzkostlivá čistota. Tímto způsobem se mi podařilo snížit předpokládané ztráty až na 20%. Po postupném převedení do prostředí s normální vlhkostí ztratily roubovanci zhruba jednu čtvrtinu svého objemu, avšak na obou podnožích prosperují dobře.
Některé postřehy, které je dle mě nutno zdůraznit:
- nepříliš velká ochota ke kvetení (kultura), nesrovnatelná se starším bratříčkem a sestřičkou;
- klíčivost semen až 100%;
- růst semenáčků velmi nevyrovnaný (po devíti měsících je velikost stejně starých 0,5-3,0 mm);
- Strombocactus disciformis a S. jarmilae dorostou velikosti 1 mm od výsevu bez problémů za 4 týdny, S. pulcherrimus za 4 měsíce.
Na závěr bych rád poděkoval realizačnímu týmu ve složení Mirek, Lída a Mirka, fotografům Jirkovi a Otovi, kteří se všichni rovným dílem zasloužili o ochranu přírody Mexika.