BAJA CALIFORNIA

Alfred B. Lau

Dobrodružná cesta Dolní Kalifornií (1971)

Na pokračování v německém Kakteen und andere Sukkulenten 1973

Z němčiny přeložil Karel Fiala (1895-1979)

Po příjemné a klidné noci za autojízdy z Mazatlan do 440 km vzdáleného La Paz v Baja California uložil jsem se na deku, kde západoněmecký student Uwe Drepper ještě spal ve spacím pytli. Nabídl se mi ku pomoci při mé expedici, která nezahrnovala pouze pevninu tohoto poloostrova, nýbrž také neobydlené kamenité ostrovy.

V dálce se vynořovaly obrysy ostrova Cerralbo. Zdali pak tam nalezneme areál Mammillaria cerralboa? Když před rokem pan Schwarz chtěl ostrov navštívit na starém malém člunu, zastihla ho bouře, která ho donutila vzdát se svého úmyslu.

V La Paz jsem vyhledal Němce, který tam měl motel. Byl jsem velmi přátelsky pozván na šálek kávy, a já jsem se mu svěřil se svými plány. Avšak když jsem vylovil název nějakého ostrova, hlasitě se zasmál a řekl svým vysokým hlasem: „Tam se nedostanete! Myslíte že je to tak jednoduché? Zde se nacházíte na území, jemuž na světě není podobného.“ Odpověděl jsem, že na to mám dva měsíce a že bych také rád vystoupil na Sierra de la Laguna. „K tomu však potřebujete plášť do deště, je tam velice chladno. Na jízdu koněm budete potřebovat celý den. A kde chcete v té zimě přenocovat?“

Velmi deprimován jsem se vrátil k Uwemu a vyprávěl mu o těžkostech, které nás čekají.

Na druhý den vyzbrojeni dobrými mapami jsme jeli do Villa Constitucion. Náš Chevrolet Suburban po více než 300.000 km po špatných cestách v Mexiku na hřbetě projel trať rychle. Jeli jsme dále do Puerto Escondido. Tam jsme chtěli najmouti člun, který by nás dopravil na ostrov Santa Cruz, naleziště Mammillaria albicans. Muž s člunem byl brzo nalezen. Příští ráno jsme měli vyrazit. Pro mou potřebu na tuto sedmihodinovou cestu jsme měli velmi malou zásobu benzinu. Také malý člun by nemohl odolati náhle přišedší bouři.

Za krásného rána jsme vypluli, nejdříve na ostrov Danzante a Carmen k ostrovu Monserato. Tam jsme zastavili. Najdeme zde hledanou Mammilarii albicans? Fotografoval jsem skvělý exemplář Ferocactus diguetii, našel několik mamilárií, asi formu Mammillaria fraileana s tmavohnědými, někdy s tmavočervenými špicemi na háčkovitých trnech. Vrátili jsme se k člunu. Náš přítel se nám už postaral o oběd, neboť kalifornský záliv, toto největší loviště ryb na světě, skrývá takové bohatství ryb, jaké si v Evropě nedovedeme představit.

Byl velmi zklamán, že jsem nenalezl své Mamillaria albicans. Byl pevně přesvědčen, že nemusíme plouti až k ostrovu Santa Cruz, který jsme už viděli v oparu na horizontě. Na to prý máme málo benzinu. Proto jsme se museli vrátit, zatím se zvedl vítr a my byli zcela mokří.

Tak začala moje expedice s velkým zklamáním. Šplhali jsme na horu, abychom našli Mammillaria radiaissima, protože Puente Escondido, jak stojí v Backebergovi, není v Baja California. Při 30°C ve stínu jsme vystoupili na kamzičí rezervaci západně od silnice. Jediné, co jsme našli, byly nemocné Cochemiea poselgeri, Mammillaria dioica a Echinocereus engelmannii. Teprve později mně p. Glass v USA vysvětlil, že tu jde o omyl, Mammillaria radiaissima neexistuje.

Až do Santa Rosalia je silnice skoro hotová asfaltovaná. Jižně od Mulege jsme hledali Echinocereus mamillatus. Po dva dny jsme všude hledali, ale to jediné co jsme mohli nalézt byla mně neznámá Mammillaria, které jsme dali číslo 006. Echinocereus mamillatus by musel růst přímo jižně od Mulege v bezprostřední blízkosti osady, jediný to kousek území, který jsme neprohledali.

Jeli jsme dál k oáze San Ignacio a pomalu jsme se připravovali na silniční poměry v další části Dolní Kalifornie. Silnice, která spojuje sever s jihem, se vymyká všemu popisu. Za jízdy vysočinou pouště Vizcaino k El Arco jsme našli své první Mammillaria brandegeei, které rostou nejčastěji ukryté pod většími exempláři Echinocereus brandegeei. Nikdy jsem nemohl nalézti rozdíl mezi typem a varietou gabbi. Jestliže se jedná o rostliny od San Jorge o typ a rostliny od San Ignacio o varietu, pak je nemohu mít za rozdílné.

Od El Arco jsme jeli na západ k pacifickému pobřeží. Tam jsem také uviděl první Echinocereus maritimus, které stály v úplně tvrdé, suché, a kamenité půdě. Pomalu vegetace ubývalo, až zcela přestala o solivaru v Guerrero Negro. Společnost tam těží pětkrát více soli než kdekoliv jinde na světě. Aby mohla být sůl naloděna, odváží ji velké barkasy na ostrov Cedros, protože v Guerrero Negro není přístav. P. Sweeney, angličan ze solné společnosti, nás ujistil svojí pomocí. Mohli jsme rostliny z ostrova Cedros dopravit zpět vracejícím se prázdným barkasem. Tam jsme museli letět leladlem.

Příští ráno v 10 hodin jsme přistáli tam, kde nám dále pomáhal velitel přístavu, švarný kapitán Batalla. Po jeho zprostředkování nás vzal rybářský člun na ostrovy San Benitos.

San Benitos, tři nepatrné ostrovy, se staly prvním velkým úspěchem našeho podnikání. Již ze člunu jsem pomocí polního dalekohledu uviděl malé kulaté Mammillaria neopalmeri. Ostrovy jsou jimi téměř pokryty. Na svazích, na kopcích, všude bylo viděti tyto skupinové rostliny s velmi krásnými trny, dokonce v plném květenství. Při vyhrabávání jsem hned ucítil, že kořeny jsou velmi křehké. Půda je písčitá a vápenitá. Je zde také stálá určitá vlhkost vzduchu, která ráno jako chladná rosa padá k zemi. Proto nikdy půda nebyla vyschlá na prach. Asi jsou tyto faktory příčinou obtíží při pěstování tohoto krásného velkokvětého druhu.

Pojednou jsme uslyšeli zvláštní křik od pobřeží. Uwe si myslel, že to dělají osli, avšak tato zvířata to nejsou. Slezli jsme příkrou stěnou dolů. A pak jsme je uviděli: rypouši! Zdáli se být nevýslovně unuděni a smutni. Bylo možno si mezi tato zvířata sednouti a dát se vyfotografovat. Pozorovali jsme dlouho toto stádo čítající asi 100 zvířat.

Rybářský člun nás nalodil a ubírali jsme se k Cedros. Tam stál již jiný připravený k plavbě do Ensenada. Posadili jsme se na Punta Norte, tj. na severní bod.

Nyní jsme se ocitli v kaktusovém ráji. Odrůda Echinocereus maritimus, snad Echinocereus hancockii, ovládl krajinu těsně u moře. Mezi tím rostly Cochemiea pondii a Ferocactus chrysacanthus. Všeho byla hojnost. Cochemie stály v plném květu. Daleko nad námi se vypínaly borovicemi kryté hory. Dříve prý byly tyto lesy mnohem hustší, avšak zavlečením koz vegetace silně utrpěla. Chtěli jsme na tyto výšiny. Nejdříve jsme šli podél pobřeží až k majáku. V přímém jeho okolí seděly hluboce v zemi Mammillaria goodridgei, některé v květu, jiné již s plody. Půda byla tvrdá, kamenitá, s hrubým pískem. Bylo nesnadné vyhrabat rostliny. Ve výšce asi 200 m jsme našli první Mammillaria goodridgei v. rectispina. Často byly promíseny s typem. Čím výše jsme postupovali, tím více převládala varieta. Cochemie a echinocereusy už tam nebyly, zato tím více Ferocactus chrysacanthus. Ba i mezi borovým jehličím ve výšce 600-700 m byly Ferocactus chrysacanthus i Mammillaria goodridgeei v. rectispina ve velkých množstvích a ve větších a zdravějších exemplářích.

Zpět jsme šli k městečku Cedros a odtud barkasem do Guerrero Negro. Nejbližší náš cíl bylo San Borja. Tato stará misie leží téměř uprostřed poloostrova Baja California. V celém území panuje zvláštní Idria columnaris svými do nebe trčícími a pak znovu dolů mířícími obřími rameny. Náš zvláštní zájem platil vysokým Mesas (tabulové vrchy) a my se pokoušeli vystoupiti nahoru přes obrovité balvany, přičemž mne zaujaly velké polštáře Cochemiea setispina. Mohl bych z nich sklidit velké množství semen, neměl jsem však z toho velkou radost, neboť v La Paz sežraly myši vše do posledního zrnka. Je zajímavé, že myši ignorují semena jiných rostlin. Na severní straně Mesas rostly mezi skalními plotnami dna druhy echinocereusů. Jeden by mohl být varietou Echinocereus ferreirianus, druhý je mi neznámý. Má velmi dlouhé ohebné trny, tenké jako jehly, které střídají barvu od bílé do žluté. Mé polní číslo pro tuto rostlinu je 015.

Vrchol expedice měl být dosažen na pobřeží v Bahia Los Angeles, východisku na ostrovy San Lorenzo, San Esteban, Angel de la Guardia a malý ostrůvek Piojos. Zase začala bitka o člun, chtěli jsme přece smazati předešlé neúspěchy. Brzo jsme učinili dobrou smlouvu. Za 70 dolarů jsme měli možnost během tří dnů navštívit tři ostrovy. Kdyby se počasí zhoršilo, mohli bychom žít na některém neobydleném ostrově jako Robinson Crusoe. Měl jsem však pocit, že ti lidé nevědí, kde vůbec leží ostrov San Lorenzo. Upozornil jsem na to správce lodi, že to bude velmi dlouhá plavba, a že by měl vzít s sebou hodně oleje a benzinu. Na člunu byl motor 50HP, příliš silný na tak malou loď. Proto byl přibrán náhradní motor 20HP.

Když jsme pluli kolem výběžku Las Animas, zeptal se mne lodník: „Jak daleko je ještě k vašemu cíli?“ Zatajil se mi dech – museli bychom plouti ještě nejméně 5 hodin. „Na to nemáme benzin“. Tedy zase totéž. Bylo to vskutku k vyskočení z kůže. Dohodli jsme se, že vyměníme motor. Se slabším motorem bychom mohli doplout do Bahia San Francisquito. Tam bylo pro americké jachty, které se uchýlily do chráněné zátoky, vždy trochu benzinu v zásobě. Zakotvili jsme u břehu, abychom vyměnili motor. Zatím jsem se vyšplhal na skálu. Byly tam jednotlivé Mammillaria insularis, které bych ovšem očekával na ostrovech. Pak pokračovala plavba dále. Při západu slunce jsme dopluli do Bahia San Francisquito, kde také skutečně – div! – benzin byl. Noc byla studená a větrná, mezi skalami v chráněném místě proti větru jsme zalezli do spacích pytlů.

Ráno v 5 hodin jsme pluli dále a záhy jsme uviděli vynořovat se z mlhy obrysy úzkého ostrova San Lorenzo. Rozhodli jsme se zase namontovat silnější motor. Jako obvykle jsem se vyšplhal na skálu. Jaké překvapení: Echinocereus grandis, který bych očekával teprve na San Esteban, v tisících rostl mezi valouny a úlomky skal. Na západním břehu jsme našli na dně vyschlého potoka Mammillaria estebanensis, přinejmenším myslím, že je to tento druh. Rostliny, které jsem našel, jsou menší a tenčí než Mammillaria angelensis a také řidčeji obrážejí.

Když jsme pluli dále na San Esteban, věřil jsem, že vše co jsme hledali, jsme našli na San Lorenzo. Mořská úžina, kterou jsme museli proplouti, abychom se dostali zpět na Bahia de Los Angeles, se jmenuje Salsipuedes, přeloženo „Zachraň se kdo můžeš“. Toho dne se však – bohudíky – nedělal čest svému jménu.

Nyní mi ještě zbýval ostrov Angel de la Guardia. S malým motorem jsme ho mohli dosáhnout za 3 hodiny. Mammillaria angelensis se tu vyskytovala ve velkých množstvích. Na zpáteční cestě jsme se zastavili na ostrově Ventura. Je zcela bílý guanem pelikánů. Na tomto hnojivu rostou metr vysoké Ferocactus horridus a mezi tím, k mému velkému údivu, Mammillaria insularis téměř ponořená v guanu.

Nejbližší náš cíl bylo naleziště Cochemiea maritima. Avšak nejdříve jsme našli jihozápadně od Punta Prieta Mammillaria blossfeldiana a Mammillaria glareosa (:dawsonii). Poslední je vzácnější a sedí hluboko v půdě. Jižně od Punta Blanca jsme narazili na velké pozůstatky Cochemiea maritima vystřídané obrovskými polštáři Echinocereus maritimus. Mammillaria shurliana a Mammillaria lewisiana jsme nacházeli bez obtíží u Mezquital na zpáteční cestě do La Paz.

Odtud jsme chtěli k ostrovu Cerralbo. Tam roste nejvzácnější a nejcennější z dolnokalifornských kaktusů: Mammillaria cerralboa. Jeli jsme na Punta de la Ventana a odtud k malé rybářské vsi Sargento. Odtud se zdál ostrov velmi blízký. Po 40 minutách jsme byli u něho. Cerralbo je mnohem hustěji zarostlý než ostrovy severu. Není zde žádné cesty, pouze neprostupné husté trní. Každý metr musel být dobýván mačetami. Hory jsou velmi příkré. Co především vzbudí pozornost, jsou obrovské, až 3 m vysoké skvělé exempláře Ferocactus diguetii. Ve vyschlých potocích „Arroyos Secos“ se velmi často nachází Mammillaria fraileana. Na stinné straně nepřístupných příkrých skal jsem viděl velmi krásnou mamilárii s bílými areolami. Dle literatury to musí být Mammillaria evermanniana, ačkoliv jsem ji ji nepředstavoval tak krásnou v otrnění. Byly téměř nedostupné, několik exemplářů jsem sebral s nasazením života. Ale žádná stopa po Mammillaria cerralboa. Proto dále vzhůru, metr po metru! Tam na sluneční straně jsem uviděl své cerralboas. Byle tenčí než leckteré mamilárie, které znám. Z dálky jsem je považoval za echinocereus. Okrajové trny byly bílé, střední tmavožluté, na spodní části rostliny též zakřivené. Nebylo nikde mnoho rostlin, ale přece byly i exempláře s více než 10 hlavami. Nejvíc jsem našel na vrcholu, avšak i tam jednotlivé. Jsem přesvědčen, že na tomto velkém a neschůdném ostrově se najde ještě mnoho exemplářů.

Nyní chyběla ještě Mammillaria albicans. Proto jsem se pokusil dosáhnout ostrova Santa Cruz z La Paz. Bylo větrno a chladno. Pluli jsme 9 hodin po rozbouřeném moři k San José. Přistát jsme nemohli pro velké vlnobití a zamířili jsme k ostrovu San Digueto. Je z bílého křemene a svítí daleko na moře. Tisíce Mammillaria albicans! Jaká nádhera se zjevila mým očím! Mezi nimi byly téměř sněhobílé velké kristáty. Ve svém nadšení jsem nedával pozor na cylindropuncie. S velkou bolestí jsem vytahoval z nohou jejich trny.

Chtěli jsme připlouti k San José ještě před soumrakem, kde měly mít svůj domov Mammillaria slevinii. Vítr nám vál v zádech, což plavbu podstatně usnadňovalo. Přirazili jsme do rajské, chráněné zátoky a přenocovali na měkkém písku. Jeké rozčarování mne čekalo na druhý den, kdy po půldenním intenzivním hledání jsem nenašel ani jednu Mammillaria slevinii. Plazil jsem se svahem nahoru a dolů, málem jsem šlápl na hada, a po hledaném druhu ani stopa.

Smutní jsme jeli zpět do San Evaristo na poloostrově. Zde mezi velkými kameny zrovna nad mořem jsem našel v drti rostlinu, která by mohla být varietou Mammillaria slevinii. Má sice velké areoly a má trochu méně husté trny. To by však mohlo být jinými místními podmínkami. Dosud mi není známo, že by Mammillaria slevinii byla nalezena na pevnině. Tato mamilárie má moje sběratelské číslo 036.

Kolem druhé hodiny v noci jsme zase odpluli, abychom se vyhnuli větrům, které přes den vanou silněji. Před východem slunce jsme dorazili k pěknému a velmi suchému ostrovu San Francisco. Zase žádné mamilárie. Avšak přece, když jsem přešel na jihovýchodní svah ostrova, stály přede mnou dvě malé Mammillaria slevinii. Radost z nálezu mi dodala nové síly a já po celých 8 hodin jsem prohledával celý ostrov.

Nyní mně zbývalo ještě předhůří. Mammillaria phitauinana a marshalliana jsem bez obtíží našel v San Bartolo. V předhůří rostly rostliny v písčité půdě promíchané s jílem a na pískovci, většinou v polostínu pod keři. Něco jižněji u San Jose del Cabo jsem našel první Echinocereus sciurus, většinou na jižní straně hor. Rostly spolu s Mammillaria verherdtiana, která však zde má často velmi tmavé až černé trny. Bartschella schumannii je zde ve velkém množství. Vegetace je poměrně bujná, protože tuto oblast zasahují bouře.

Stanoviště Mammillaria gatesii je velmi dobře popsáno v literatuře, ba až příliš. Je-li jeho jediná areál v nejzažším výběžku mezi San Jose del Cabo a Cabo de San Lucas, pak je tento druh blízko zániku. Vskutku jsem jej viděl pouze tam a to pouze na přímořské straně v okruhu půl kilometru. Rostlinám se daří na tvrdém pískovci a často trčí tak pevně v tomto substrátě, že jejich vyhrabání dá velmi mnoho práce. Bylo by škoda, kdyby tento krásný druh nebyl v přírodě v krátké době k nalezení.

Mammillaria peninsularis a pacifica, nacházející se v této krajině, jsou si velmi podobné. Též půdní poměry a růstové vlastnosti jsou více méně totožné. Jsou téměř vždy na severní straně skryté pod keři a kameny. První jsem nalezl severně od Cabo de San Lucas, druhé severně od Todos Santos.

Před naším odcestováním zbývala ještě jedna poslední atrakce: Sierra de la Laguna. Špatnou cestou jsme se dostali do La Burrera, kde jsme ještě před večerem mohli od rolníka najmouti koně po 30 dolarech. Abychom nemuseli nocovat ve studených výšinách, vyrazili jsme kolem 2. Hodiny ráno. Výstup cestou osvětlovanou měsícem nebyl zdaleka tak těžký, jak jsem si představoval. Chladná noc nás pobízela ke spěchu.

Kolem východu slunce jsme stanuli nahoře, na opuštěné povětrnostní stanici. Tam pramenil čistý horský potůček, jehož úžlabinou jsme se dali. Ve srtovnání s poměry v Baja California jsme radostně vítali dostatek čisté a čerstvé vody. Na jižní straně úžlabiny, stále v bezprostřední blízkosti potoka, jsme mohli najít i Mammillaria petrophila. Její kvetoucí polštáře měly často až půl metru v průměru. Hory byly částečně porostlé borovicemi a všude rostla tráva. Kde byl dostatek půdy mezi žulovými skalami, stály statné yukky. Konečně jsme objevili Echinocereus pensilis na největších skalách. Jeden eyemplář vysílal své dlouhé výhony ve stínu obrovské skály dva metry daleko. Hustě rostoucí opuncie se nám postaraly o chutné zralé plody.

Náš poslední sběratelský den v Baja California mně zůstane dlouho v milé vzpomínce a moje touha navštívit také celé ostatní území tohoto poloostrova mne jistě brzo přivede k návratu do této tak málo známé krajiny.

Alfred B. Lau, Mexiko. Vyšlo v časopisu KuaS 1973, č. 3, str. 64-67, a tamtéž 1973, č. 4, str. 76-79.